14. Co mám podle vás dělat?
Pozoroval jsem střídavě soustředěného pilota, jeho psa, Jyrkiho, který si s ním bezmyšlenkovitě hrál, a krajinu pod náma. Byl jsem pořád nervóznější, a přesto jsem se dokázal nudit. Dozvím se pravdu o své minulosti, ale zároveň cesta ubíhala pomalu a stávala se dost jednotvárnou. Kdyby za mnou alespoň přišla ta fena, ale Jyrki byl pro ni jako magnet, neustále se válela v jeho klíně. S vidinou, že to bude trapný, jsem se na Jyrkiho usmál.
„Když máš psy, tak to funguje na další psy jako lepidlo, co?“
Pokrčil rameny a podrbal Satu. „Vlastně jo. Však víš, cítí ty pachy a tak.“
„Jasně,“ kývl jsem a tím náš rozhovor skončil. Trpce jsem se ušklíbl. Ještě že jsem obvykle nemusel udržovat rozhovory. Vycítil jsem však Jyrkiho pohled, tak jsem mu ho oplatil.
„Nemusíš se cítit blbě, že spolu nemluvíme. Není to tvoje vina. A hlavně, každý ticho nemusí být trapný.“
Zavřel jsem oči a opřel se o sedačku. „Nečekal jsem, že se to bude tak táhnout. Jsem vystresovanej, to jo, ale…“ Ztichl jsem. Nejspíš ho to stejně nezajímalo.
„Čeho přesně se bojíš?“ zeptal se Jyrki. „Teda, já vím, že asi pořád přemýšlíš, jaký to setkání bude, ale… Možná bych ti některý obavy dokázal vyvrátit.“
Zamyslel jsem se. Vlastně jsem přesně věděl, na co se chci zeptat, ale netušil, jak to zformulovat. „Ublížil ti?“
„Pasi?“ Přikývl jsem. Pomalu jsem si na to jméno začínal zvykat. Jyrki zaváhal. „Vyhrožoval mi zbraní. Svázal mi ruce a nutil mě s ním pokračovat. Nedával mi moc jídla, ale to nebylo schválně, sám ho neměl, alespoň myslím. A… udeřil mě, když jsem ho neposlechl, ale… zároveň si uvědomuju, že dělal, co mohl, aby mi nemusel ublížit. Ale pořád je tu ta věc, že chtěl ublížit tvý matce.“
Těžko se to poslouchalo, ale Jyrki odpověděl věcně a nějak jsem tušil, že si nic nepřibarvil. „A proč Tuivovi tvrdíš, že je to dobrej člověk?“
Jyrki si dal s odpovědí na čas. „Protože je. Došel moc daleko, ale pořád tě chtěl prostě najít. Respektive, říkal, že už to vzdal, ale pak na mě náhodou narazil a… Víš, on se fakt snažil být tak laskavej, jak to šlo, aniž by riskoval, že uteču. A nakonec stejně polevil, protože… měl mě rád. Zajistil mi co největší pohodlí, staral se, jak mi je, a povídal si se mnou.“
Na moment jsem zavřel oči. To mi rozhodně nestačilo. „Tak teď nevím, jestli byl dobrej nápad se s ním vidět. Nerad ti to říkám, ale tohle je… Jyrki, je logický, že to vnímáš takhle, byl jsi na něm závislej, ale to, co udělal…“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Jo, tak teď mluvíš jako Tuivo. Ale Taimi Pasiho taky zná a nemyslí si, že je špatnej člověk. Přestože ho… nevyvázla z toho tak snadno jako já.“ Moc jsem mu nerozuměl, ale už tak mě bolela hlava ze všech těch nových informací.
„Umí to Taimi vůbec? Odsoudit někoho?“
Jyrki zaváhal. „Ne. Neumí. Ale jsem si jistej, že by to udělala, kdyby v Pasim neviděla i dobro.“
„Jyrki,“ uchechtl jsem se. „Argumentuješ holkou, která miluje člověka, kterej byl odhodlanej ji navždycky odpustit, který jí lhal a choval se sobecky, člověka, kterej ji zruinoval.“
„Takhle ti to Tuivo řekl?“ Potřásl hlavou. „Vnímá se hůř, než jsem si myslel.“
„Vnímá se takovej, jakej je.“
Jyrki povytáhl obočí. „Myslel jsem, že jste kamarádi.“
„To sice jo, ale zároveň si uvědomuju, že za to možná nestojí. Je to debil.“
„Yle, ty ho vlastně vůbec neznáš,“ povzdechl si a to mě naštvalo.
„Jo? Tak proč mi o něm něco neřekneš? Protože se cítíš výjimečnej, že o něm víš víc?“
„Proč se bavíme zrovna o tomhle?“ povzdechl si.
„Protože si s tebou nemám co jinýho říct.“
„Fajn. Tak se mnou nemluv.“ Odvrátil se ode mě a mně došlo, jak dětinsky a hloupě jsem se choval. Povzdechl jsem si.
„Promiň. Já chápu, že chceš, aby mi to řekl sám, ale proč to neudělá?“
Jyrki se na mě pousmál. „Protože je to pro něj těžký. Zvykl si všechno držet v sobě. Jsem si jistej, že ani já toho spoustu nevím. Ale nechci se o něm bavit.“ Zdálo se mi, že by ještě rád něco dodal, ale náš rozhovor přerušil Niilo.
„Tamto je Vuori,“ kývl ven a já jsem sledoval další z měst pod námi. Viděli jsme jich jen pár, ale vypadaly odsud úplně stejně. „Tam jsem prožil většinu života, a tam teď taky natankujeme.“ Věděl jsem, že nám tím oznamuje, že budeme přistávat. Satu se konečně odlepila od Jyrkiho a schovala se k pilotovi. Já jsem pevně zavřel oči a vnímal, jak můj žaludek klesá spolu s biplánem. Na tohle bych si nikdy nezvykl.
Otevřel jsem oči, až když podvozek dosedl na přistávací dráhu a prudce vydechl. Pohlédl jsem na Jyrkiho, ale buďto to s ním tak nezamávalo, nebo to na sobě odmítal nechat znát. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Sotva jsem se ujistil, že nebudu zvracet, pilot zamumlal, že můžeme počkat uvnitř, a protáhl se ke dveřím. Pak už jsem slyšel jen dopad jeho podrážek na přistávací dráhu, a rozhostilo se ticho.
„Schůdky jsou pro slabochy,“ ušklíbl jsem se.
„Popravdě jsem ani jeho, ani Veriho, nikdy neviděl je použít. Zřejmě jsou zvyklí přistávat i mimo letiště. Musí to být dost dobrodružný život.“
„Jo. Nic pro mě,“ ušklíbl jsem se. „Ty bys to dělal, kdybys uměl pilotovat?“
Jyrki se nad tím zamyslel. „Ano. Moc se to neliší od převážení zásob na sáních. Ale nechtěl bych mít zodpovědnost za lidi. I Niilo k tomu dospěl až časem. Původně taky létal jen se zásobami a se… Satu. Asi by mě nemělo překvapovat, že skočila za ním.“
„Vždyť jsou to tak dva metry,“ vydechl jsem.
„Nemyslím, že to udělala poprvý,“ usmál se Jyrki. „Strašně mi připomíná Kalevu. Ne vzhledem, Satu je víc do šeda, ale je taková klidná, nenápadná, ale zároveň hrozně zvědavá a pořád za někým chodí pro podrbání.“
Musel jsem se usmát. „To bych rád viděl na vlastní oči.“ Bylo to zřejmě hloupé rozhodnutí, neměli jsme si co říct ani teď, ale vedle Jyrkiho mnou procházel zvláštní klid. Myslel jsem, že je to Niilem, ale to Jyrki vysílal ty uklidňující vibrace zkrátka tím, jaký byl.
„Zveš se na projížďku?“ pochopil.
„A jsem zván?“
Jyrki se trochu zachmuřil. „Až budeme v Aletasu, tak možná. Ale asi chápeš, že má přednost Auri.“
„Jo, to je jasný. Ale… stejně se tam neplánujete v nejbližší době vrátit, co?“
„Nic už nás tam nedrží, kromě vás, teda. A vy nám za to stojíte, ale zároveň… potřebujeme novej život. To všechno, co se stalo v Aletasu, by tam mělo zůstat.“
„Jyrki… pro Auri seš strašně důležitej.“
„Vždyť ona pro mě taky.“
„Ne. Ona vždycky bude jenom tvoje kamarádka, ale… Ne, nic neříkej. Chápeš, že bez tebe by pořád byla s Astou a trápila se?“
Zamračil se. „Vždyť já se tam zase vrátím.“
„Jenže ona tě potřebuje.“
„Já vím. Ale já potřebuju mít život ve svých rukách. Dělání věcí pro druhý už mám plný zuby.“
„Tak teď zníš jako Tuivo.“
Jyrki si povzdechl. „On takovej není. Pro druhý by se rozkrájel, jenom to dělá tak, že to nikdo neví. Nechce uznání, chce, aby všichni byli šťastní.“ Odmlčel se. „Když jsme… ach jo, to je složitý. Jedna holka z kmene, která ho považovala za něco jako staršího bratra, mu chtěla pomoct, ale museli jsme ji opustit, protože jinak by s náma došla až do Aletasa, a nechtěli jsme ji vzít šanci být součástí kmene, bez vlivu toho druhýho světa.“ Měl jsem otázky, ale Jyrki mě posunkem zadržel. „Když se znovu viděli, svedl celou vinu na sebe, vůbec jí neřekl, že jsem to rozhodnutí nakonec uznal, převedl na sebe všechen její vztek. A tohle dělá pořád.“
„Proč?“ vydechl jsem.
„Protože si myslí, že on už šťastnej být nemůže. Proto tě chtěl odradit od setkání s Pasim. Ale ty seš připravenej, že tě to možná zklame, viď?“
Povzdechl jsem si. „Já nejsem připravenej ani na to, že ho vůbec uvidím.“ Nevím, co by na to řekl, kdyby se do kabiny nevytáhl pilot.
„Musíte ven,“ vychrlil. „Mrzí mě to, dostal jsem tu práci. Musíte pokračovat beze mě.“
„Počkej,“ zadržel ho stejně šokovaný Jyrki, jako jsem byl já. „Bez letadla to nepůjde. Kam se máme obrátit?“
Niilo se zamračil. „To už není moje starost. Jděte ven.“ Pořád jsme byli v šoku, tak jsme ho beze slova poslechli. Satu se tvářila sklíčeně a k Jyrkimu už nešla, jako by vycítila napjatou atmosféru. Když jsme s pilotovou pomocí seskočili dolů, Jyrki bezradně zavrtěl hlavou.
„Niilo, co máme dělat? Vezme nás někdo jinej?“
„Letadlem asi těžko. Dostali jsme naléhavej úkol. Zkuste to v přístavu.“
„Ale lodí to potrvá dlouho,“ namítl Jyrki. „Na to nemáme zásoby.“
„Hele, já taky nejsem z tohohle úkolu nadšenej,“ zavrčel Niilo. „Ale nemůžu přijít o práci.“
„Co je to za práci?“ naléhal Jyrki.
„Nestarej se,“ zavrčel Niilo a někam chtěl odběhnout, ale Jyrki se mu postavil do cesty. Pilot se ho pokusil odstrčit, ale Jyrki to zřejmě čekal, protože ho chytil za ruku. Niilo se s ním nepřetlačoval, jen potřásl hlavou.
„Počkej. Proč z toho nejsi nadšenej?“
Niilo na něj nešťastně pohlédl. „Protože jsme dostali za úkol letět s léky, jídlem a… zbraněmi a návykovými látkami do kmenů.“
Jyrki o krok ucouvl. „Co?“
„Někdo tam nahoře se rozhodl, že kmenům pomůže. Může za to Mirja a ty její videa, špatně to celý pochopili.“
„Ale takhle to nejde. Nemůžete tam přiletět. A zbraně a návykový látky… před tím druhým mě Taimi přímo varovala.“
„Já vím,“ povzdechl si. „Ale čekali na mě, až se sem vrátím. Věděli, že budu tankovat, a hodili to na mě, protože vědí, že mám s Mirjou spojitost. Byl jsem na několika videích. Mám… mám piloty vést.“
„Přece to neuděláš!“ namítl Jyrki a já jsem z něj byl zmatený. Proč ani jeden nechtěl pomoct kmenům?
Niilo zavřel oči. „Já musím. Mirja moc nevydělává, a musíme se starat o tři děti a… tohle vynese hodně. Ale dají mi ty peníze až po práci. Mrzí mě to, Jyrki.“
„Niilo, prosím tě. Nějak… ti pomůžeme. Nevíš, co můžeš způsobit, když dáš kmenům tohle všechno. Budou války. A nemysli si, že se to nemůže dotknout i našeho světa, protože…“ Konečně mi to došlo. Jistě. Dali by kmenům něco, co nikdy neměli.
„Já si to uvědomuju! Ale co mám sakra dělat?!“ Nervózně se rozhlédl. „Pochop, já… i kdyby se to s penězi nakrásně vyřešilo, já se toho nemůžu vzdát. Pilotování byl můj sen odmala.“
„To vedení spřežení pro mě taky. Ale závodění jsem se vzdal, když to začalo způsobovat spíš špatný věci. Můžeš dál pilotovat, ale ne takhle. Prosím.“
„Já… nemůžu v tuhle chvíli jen tak zahodit svůj život,“ hlesl skoro plačtivě. „Mirja mi to nikdy neodpustí.“
Konečně jsem našel odvahu se k nim přiblížit. Vzal jsem Niila za rameno. „Tvoje srdce říká, ať to uděláš, nebo ne?“
„Samozřejmě že ne! Ale jsem pilot, musím přemýšlet logicky.“ Vytrhl se mi.
„Ne. Ne, ve věcech, který ti můžou změnit život, se vždycky rozhoduj srdcem. Jyrki má pravdu, nemůžeš to udělat. Dobře si uvědomuješ, co všechno by to způsobilo.“
Niilo se nevózně ošil. „Co mám podle vás dělat?“
„V první řadě se toho nezúčastni. Doleť s námi na sever, něco vymyslíme. Jsme kamarádi, pomůžeme ti tak, jako jsi ty pomohl nám,“ prohlásil Jyrki. „Prosím, Niilo.“
Pilot si povzdechl. „Pojď, pomůžu ti do kokpitu.“ Z dlaní pro něj vyrobil stoličku. Omámeně jsem sledoval, jak se Jyrki vyšvihl nahoru. To, co se právě dělo, můj mozek zatím odmítal pochopit, ale bylo to něco velkého.
Komentáře
Přehled komentářů
Yl neví vůbec xd
Ale teda děsí mě ten úkol, co dostal Niilo :očíčka: Ty návykový látky znějí asi nejvíc nebezpečně, možná nebezpečněji než zbraně :očíčka: A líbí se mi, jak ty kapitoly nejsou vyloženě „akční“, ale stejně to ve mně vyvolává stejný napětí, jako kdyby akční byly <3
Re: .
(Ant, 15. 1. 2023 20:34)Jo, proto mu v tom chtěli, hlavně teda Jyrki, zabránit. Ten úkol se v příběhu potáhne ještě dlouho, prostě se našel blbec, co si myslí, jak jim pomůže (teda ne jeden, ale někdo s tím musel přijít).
Re: .
(Ant, 15. 1. 2023 20:34)A děkuju. Jsem ráda, že je to i tak napínavé, protože akčních scén tam moc není, minimálně v téhle části. :-)
Re: Re: .
(L. , 16. 1. 2023 0:41)
Počkej, co? Jak můžeš někomu pomoct, když mu dovezeš návykový látky? A zbraně?? Jako ohledně léků to chápu, ohledně jídla je to trochu wtf, ale budiž, ale jak jim někdo pomůže,
když budou závislí… já nevím, co přesně myslíš návykovýma látkama, ale třeba na nikotinu?
A není za co ^^ ono je to napínavé tím způsobem, že se nikdy neví, co se (podělá) stane dál. A taky je pro mě hlavně napínavé sledovat ty „vyhrocenější“ interakce mezi postavami :úsměv:
Re: Re: Re: .
(Ant, 16. 1. 2023 5:35)No, oni si myslí, že kmenům celkově pomůžou, když jim dají to, co mají oni, když je civilizují, ale nechápou, že to nutně musí skončit zle, když někomu dají to, co doteď nevynalezl, protože to prostě nepotřeboval. Ony ty kmeny určitě i návykové látky mají (jen ten Taimiin to odsuzuje, ale v jistém smyslu to mají i oni), a zbraně samozřejmě taky, jen je to takové „když vám dáme tuhletu zbraň/tuhletu látku, co vás udrží dlouho vzhůru/něco, vyhrajete každou válku mezi kmeny". Ono to asi začalo celé stejně, jako se k tomu dostala trojice, že propojí kmeny se zbytkem světa, protože kdysi to tak bývalo, jen to byl někdo ambicióznější. A postupně si na tom lidi chtěli nahrabat něco pro sebe.
.
(L. , 15. 1. 2023 12:09)