16. Máme jinou možnost?
S Jyrkim jsme po sobě zvědavě pokukovali. Pilot nás znovu naložil, ale od té doby nepronesl ani slovo, a začínal jsem se bát, co se u honí hlavou. Koneckonců, byli jsme na něj odkázaní. Nakonec to Jyrki nevydržel a naklonil se k němu.
„Niilo?“ začal opatrně. „Kam letíme?“
Pilot sevřel pevněji knipl, jak tomu říkal, až mu zbělely klouby. „Ve Vuori jsem nenatankoval. Máme palivo asi na dvě hodiny cesty, pokud jím budu šetřit. Nejbližší město je Hetka, ale nedoletíme tam, ani náhodou.“ Sevřel se mi žaludek a tentokrát za to nemohly turbulence.
„Takže jsme v háji?“ ověřoval jsem si.
„Ano,“ odpověděl Niilo bez přikrás. Ale ne v takovém. Dokážeme doletět k Jääki, a Jäaki se vlévá do toho samýho oceánu, kde se nachází ten maják.“ Krátce střelil pohledem k Jyrkimu. „Za předpokladu, že se nám povede najít někoho, kdo by nás převezl.“
„Máme peníze,“ prohlásil Jyrki.
„Jim stačí i kousek jídla. Problém je, že je to dost opuštěná oblast,“ odpověděl Niilo.
Jyrki si povzdechl. „Máme jinou možnost?“
„Umřít v pustině,“ ušklíbl se Niilo. „Bez Mirji a sobů to nezvládnu.“
„A já bez své smečky taky ne,“ přisvědčil Jyrki. „Leť k Jääki.“
„Omlouvám se, že jsem vás do toho namočil,“ sykl pilot.
„To spíš my jsme do toho namočili tebe,“ podivil se Jyrki.
„Ne. Vy jste mi jen vyvrátili očividnou blbost.“
„Co se vlastně stalo? Ještě jednou a pomalu,“ přidal jsem se do rozhovoru. Niilo povolil sevření a nahrbil se, jako by ho tíha toho, co se stalo, tlačila k podlaze. Trvalo mu ještě dost dlouho, než se rozmluvil.
„Jak jsem říkal, ty Mirjiný videa se staly dost oblíbený, a já v několika z nich jsem taky, protože mi přišlo fajn promluvit o svým světě, zatímco ona mluvila o tom svým. Nechtěli jsme tím ničeho dosáhnout, jen lidem přiblížit život v kmenech. Jenže čím dál častěji se mě lidé ptali, jestli chci propojit kmeny s tímto světem.“ Jyrki sebou trhl. Jasně, o to samý se on, Tuivo a Taimi pokoušeli. „Nepřikládal jsem tomu důležitost, ale asi jsem měl,“ pokračoval pilot. „Vedení letiště ve Vuori se rozhodlo vyslat jednotku, která kmenům pomůže, a já jsem ji měl vést. Vždyť s tím vůbec nemám zkušenosti, sakra.“
Jyrki potřásl hlavou. „Víš, i my jsme chtěli kmeny a svět přiblížit, ale jen pro nás. Zkrátka se s nimi spřátelit natolik, abychom mohli do obou světů. Každopádně, Tuivo navrhoval, že jim doneseme alkohol, a Taimi to rezolutně zamítla s tím, že to zaprvý nezvládnou jejich těla, a zadruhý nevíme, kam by to vedlo.“
„Mohli by třeba začít napadat města,“ pronesl pilot zamyšleně. Jyrki vykulil oči a Niilo ho zřejmě zahlédl. „Ne, nediv se tomu. Jestli nikdy alkohol neměli, tak by byli jako utržení ze řetězu, kdyby se k nim dostal.“
„Umíš si představit, že by dostali třeba ty zbraně? Válčí spolu, ale ty války rychle skončí, protože nemají prostředky vést velká krveprolití,“ hlesl Jyrki.
„A kromě toho,“ prohlásil jsem já, protože tady byla ještě jedna věc, o které se ani jeden nezmínil. „Proč by ty dary měli chtít? Rodiče Yö se přesně o tohle pokoušeli. Chtěli jim vylepšit život, ale akorát je zabili.“ Jyrki chvíli zpracovával tu informaci.
„Proto jsme jim nikdy nechtěli pomáhat. Chtěli jsme… chtěli jsme přinést z jednoho světa prvky toho druhého a naopak. Protože to tak kdysi bývávalo. Kmeny a zbytek světa byly víc propojený.“
Pohlédla jsem na něj. „Jak to víš?“
Jyrki neodpověděl přímo, jen přednesl důkaz. To však stačilo. „Máš pocit, že názvy míst, nebo klidně i naše jména, pocházejí odsud? No tak, vždyť je ani neumíme pořádně vyslovit. Vezmi si svoje jméno. Ylermi. Vyslovuješ to ilermi, ale proč si myslíš, že je na začátku to ypsilon? Všimni si někdy, jak to říká Taimi, nebo klidně i Tuivo.“ Odkašlal si. „Ylerrrmi,“ napodobil téměř dokonale jejich výslovnost. „Všechny naše názvy vycházejí z udgunštiny, akorát jsme si je přizpůsobili.“
„Nebo taky některý nespisovný výrazy,“ prohlásil Niilo. „Mirja mě zpočátku párkrát oslovila turri. Blbec, ale láskyplněji. Víš, jak jsem byl překvapený, když jsem slyšel nějakou stařenku v jednom jižnějším městě, říct to svému muži? Jazyk kmenů nezůstal zapomenut. A nejde jen o něj.“
„Napadlo tě někdy, proč se mrtvejm na hrob zapalujou svíčky?“ pokračoval Jyrki. „Je to z kultury kmenů, kde se těla dodnes pálí a zakopávání berou jako barbarství. Ale funguje to i naopak. Kmeny sice věří v božstvo a přírodní jevy přikládají vyšší moci, ale zároveň tak nějak vědí, že jsou mimo tuhle realitu, dokonce tomu místu říkají… ehm. Maailman-kai-kke-us. Hrozný slovo. Znamená to Vesmír.“
„Ty vole,“ hlesl jsem.
„Jo,“ usmál se Jyrki a prohrábl Satuinu srst. „Chtěli jsme ty dva světy propojit, ale ne tak, že bychom jedním invazivně vtrhli do toho druhýho, ale ukázali některé prvky z obou. Jenže to lidi nemůžou pochopit, když kmeny doopravdy neznají a netuší, že nejsou vůbec zaostalé.“
„No… ale technologicky jsme na tom líp my, ne?“
Jyrki pokrčil rameny. „Možná. Ale vysaď průměrného měšťana do přírody a budou mu ty jeho technologie úplně na houby. Každý svět má svoje pro i proti, není jeden lepší než druhý.“ Musel jsem kývnout, protože to znělo logicky. Jestli tomu někdo pořádně rozuměl, tak to byl Tuivo, protože žil jednou nohou tady a druhou tam, ale ani Jyrki k tomu neměl daleko.
„Z toho vyplývá, že jsem se na tom nemohl podílet, natož to vést, a jsem rád, že jste mě zastavili,“ pronesl Niilo. „Zřejmě bych se snažil, aby se ta operace nepovedla nebo něco podobného, ale možná je méně stresující prostě uletět.“
„Budou tě hledat?“ zajjímal se Jyrki.
Niilo pokrčil rameny. „Obvykle se o piloty nezajímají, ale nevím, nakolik mě potřebují a nakolik jsem nahraditelnej. Ale na tom nesejde, v majáku mě nikdy nenajdou. Nebudou mě tak daleko na severu hledat.“
Konečně mi to naplno došlo. „Myslíte ten maják, kde nejspíš přebývá… Pasi?“
Jyrki se usmál. „K jinýmu bychom se přes rozbouřený moře nedostali.“
„A… proč by nám měl pomáhat? Po tom, cos o něm tvrdil…“
„Protože jsi jeho syn. A on zasvětil celej život, aby tě našel, Yle,“ prohlásil. „Stačí jediný slovo a nechá tě tam, jak dlouho budeme potřebovat, a popravdě, myslím, že i rád. Je osamělej.“
„Co když si nebudeme rozumět? Co když k sobě nikdy nenajdeme cestu?“ znejistěl jsem.
„Najdete. A i kdyby ne, postará se o tebe. Cítí vinu za to, co ti způsobil, protože ty vzpomínky ti odstranil on.“
Sklousl jsem si spodní ret. „Myslel to dobře.“
„Mělo to být úplně v pořádku. A možná by i bylo, nebýt tvé matky, která toho využila, aby se tě zbavila.“ Pohlédl jsem na něj a Jyrki přikývl. „Tohle jsem ti ještě napřímo neřekl, ale… ona tě nechtěla.“ Do očí mi vyhrkly slzy, ale rychle jsem je rozmrkal.
„Ale Pasi mě chtěl, viď?“
„Ano. Miloval tě. Kdybys slyšel, jak láskyplně mluvil o době, kdy jste ještě byli rodina…“
Pilot si najednou odkašlal. „Nechci vám rušit dojemnou chvilku, ale přistáváme. Popravdě neznám terén, takže to přistání může být jakékoli, ale na pohled to tady vypadá dobře. Pro jistotu se něčeho držte.“ Pevně jsem sevřel železnou tyč konstrukce. „Satu, k noze.“ Poslední povel nemusel ani říkat, fena na to byla zřejmě zvyklá, a já jsem konečně pochopil, proč vždy při přistávání přejde za ním. Měl tam připravený obrovský cestovní koš, ze kterého by nejspíš i při větším nárazu nevypadla. Přišlo mi to od něj milé, že se staral o její pohodlí.
Pak už jsem ale neměl šanci na nic myslet, začali jsme klesat prudčeji, než kdykoli předtím. Pilot si to zřejmě ani neuvědomoval, nebo to zkrátka jinak nešlo, ale já jsem netušil, co se sebou. V hlavě mi hučelo a měl jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Když letadlo dosedlo a prudce se zakývalo, nedokázal jsem se ubránit zasténání. Slyšel jsem žuchnutí a kroky ve sněhu. Opatrně jsem otevřel oči a trochu se lekl, protože Jyrki dřepěl přímo přede mnou a starostlivě na mě hleděl.
„Pojď na vzduch,“ pronesl měkce. „Pomůže ti to.“
„Jak je možný, že tobě není špatně?“ zaúpěl jsem.
„Sáně občas taky hází. Zvykl jsem si.“
„To abych si rozmyslel tu projížďku,“ zaúpěl jsem a s jeho pomocí se zvedl. Kupodivu měl pravdu. Když jsem se nadechl ostrého ledového vzduchu, nevolnost trochu polevila. Niilo mě zkontroloval pohledem, zabouchl dveře od kokpitu a skoro smutně na letadlo pohlédl.
„Pak tě vyzvednu,“ slíbil dvouplošníku a přidal do kroku. Satu ho následovala a vrtěla u toho ocasem, jako by to byla normální procházka. Po krátkém zaváhání jsme pilota následovali i my dva s Jyrkim. Nic neřekl, ale postupovali jsme po proudu řeky a pátrali po známkách toho, že se tady nacházel někdo, kdo by nás mohl dostat k oceánu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zajímavé, mně u přistání není blbě od žaludku, ale hrozně mě bolí v uších kvůli změně tlaku, klidně i dalších 12–24 hodin po přistání :D Jsem úplně jak omámená :D Taky je zajímavé, že Yl měl zavřené oči, mám pocit, že se pak člověku dělá akorát hůř, ale nevím, do jaké míry je to všechno individuální :D
Re: .
(Ant, 16. 1. 2023 14:52)Aha, mně právě zavření očí pomáhá, ale u mě to může být prostě kinetóza a to přistávání ji jen zhoršuje, protože je to další pohyb navíc. :-) Ale můžeš to brát tak, že Yl neví, co dělat, aby mu nebylo špatně. :-)
Re: Re: .
(L. , 16. 1. 2023 15:37)Aha, tak osobně v letadlech kinetózu nemívám, ale v dopravních prostředcích někdy jo, a to mi právě spíš pomáhá se dívat z okna, nejlíp z čelního skla :) No jasně, to chápu, kdyby mi nebyla do ruky strčena žvýkačka, tak doteď přistávám s pocitem „asi mi pravě praskla trubice na vyrovnání tlaku“ :D
Re: Re: Re: .
(Ant, 16. 1. 2023 15:53)Jo, já jsem dlouho neletěla, ale vím, že mi zavření očí pomáhalo. A žvýkačka je samozřejmostí. :-)
.
(L. , 16. 1. 2023 14:34)