Jiskra minulosti: Síla slunce (2. díl)
Příspěvky
14. Musím to zvládnout
14. 1. 2022
„A pak jsi ho viděl zemřít?“ zeptala se tmavovláska tiše.
„Jo,“ kývl Yl a sklopil hlavu. Ten kluk by měl hrát v divadle. Svýho času navštěvoval dramatický klub, ale zjevně měl na víc. „Byla to nehoda. Vzal mě na lov, asi abych se to trochu naučil, a jak se věnoval mě a ne terénu, zakopl a spadl na kámen.“ Odmlčel se. „Mrzí mě to, ale přerazil si vaz. Nemohl jsem pro něho nic udělat.“
Jalmari si setřela pár zrádných slz. „Byl to výborný lovec. Nerozumím tomu, jak se to mohlo stát.“
„Blbá náhoda,“ zavrčel Ylermi a ona přikývla. Pak k ní natáhl ruce, aby ji objal. Překvapilo mě, že pláče v jeho náruči, zjevně mu uvěřila úplně všechno. Když ji pustil, ve tváři měl vepsaný smutek. Teď už jsem netušil, jestli je smutnej doopravdy, protože si to celý vymyslel, nebo jestli to pořád ještě hraje.
13. Tentokrát se asi zbláznil
13. 1. 2022
„Říkal,“ začal Tuivo po chvíli. „Že to, že půjdeme do Launova kmene, je zbytečné, a navíc pro nás nebezpečné. Proč, to mi neřekl, jen že osud to zařídil jinak. A… že máme vlastními silami překonat Kaunis. To je řeka o hodně víc na západ, západněji než je Pieni. Prý nás donese na místo, kde najdeme štěstí, ale… je doprdele pořád zima a tady v horách obzvlášť. Tohle je šílený.“
„On po nás chce, abychom... já nevím... skočili do řeky? Do ledový řeky?“ zopakoval jsem nevěřícně a promnul si zátylek. Tuivo zmateně přikývl.
„Vím, jak neskutečně to zní,“ prohlásila Taimi. „Nicméně si vzpomeňte na jeho předchozí věštby. Až zněly sebezvláštněji, vždy vyšly, a když řekl, že jsme změnili osud, tak jsme ho opravdu změnili. Musíme to udělat.“
„Ne,“ hlesl jsem. „Nemůžu. Vím, jaký to je, topit se v ledový vodě.“
„Musíme mu věřit,“ trvala si Taimi na svém.
12. Udělám to pro tebe
12. 1. 2022
„Mám jeden nápad,“ prohlásil zamyšleně.
„Jakej?“
„Říkal jsi Jalmi něco víc o Jyrkim?“
„Ne, neřekl jsem jí ani jeho jméno, prostě je to kámoš od Auri.“
Ylermi se pousmál. „Ještě lepší. Prostě jí řeknu, že to jsem já, kdo viděl Launa umřít, a to ji možná přesvědčí, aby tam nešla zbytečně.“
Pokrčil jsem rameny. „Ona tam možná půjde i tak. Nemá kam jít. Myslím, že právě proto tomu, že je mrtvej, nechce věřit.“
Ylermi se zamračil. „Hele, já v těch horách uvízl. Nechci, aby se jí něco stalo.“
„Je z kmene a sama tam přežívá nejspíš už několik let. O to, že by si neporadila, se neboj.“ Jalmi na nás hleděla a já jsem z toho začínal být nervózní. „Prostě pojď domů.“
„Joni,“ prohlásil a zhluboka se nadechl. „Já… já myslím, že tohle ji dost sebere. Nemám strach, že by ji zabily hory, ale že se zabije sama. Myslel sis, že to udělala už tehdy, a to ještě Launo mrtvej nebyl.“
„To ne,“ prohlásil jsem, ale v duchu jsem zapochyboval. Jalmari na tom nikdy nebyla psychicky nejlíp. Její rodiče byli alkoholici a psychicky i fyzicky ji týrali, ale ani když se dostala do kmene, nebyla úplně šťastná, protože zůstala navždy cizinkou. Pak dostala zápal plic a málem zemřela. Se mnou nejspíš taky nebyla šťastná, jinak by neodešla. A teď musela být hrozně osamělá.
„Sám to víš, Joni,“ prohlásil Ylermi. „Já prostě nemůžu nechat odejít někoho, kdo se možná zabije.“
„A co chceš dělat?“ pokrčil jsem rameny.
Zhluboka se nadechl. „Jít s ní.“
11. Oni s tím očividně počítali
11. 1. 2022
„V kmeni,“ začal Tuivo a zarazil se. Pak se zhluboka nadechl a začal znovu. „V kmeni se bere bolest trochu jinak. Pokud můžeš, pracuješ.“ Věděl jsem, že oba myslíme na jeho jizvy. Na chvíli jsem se chtěl zeptat, jestli musel pracovat i tehdy, ale pak jsem si to rozmyslel. On však odpověděl sám. „Někdy je práce přes bolest součást trestu.“ Významně na mě pohlédl, abych pochopil, o čem mluví.
„Jo, to asi chápu,“ odvětil jsem. „Ale teď fakt máme čas. Můžeš si odpočinout. Možná nám to všem prospěje, taháme se horama už určitě kolem dvou týdnů.“
„Jasně, ale Taimi je prostě zvyklá, že když můžeš, předstíráš, že bolest neexistuje. Tohle jí nemám za zlý. Ona to asi řekla udgunsky, protože si myslela, že to nepochopíš, nepochopíš, jak berou bolest. Ale já věděl, že pochopíš,“ stiskl mi rameno. „I když by to asi moc lidí nepochopilo.“ Odkašlal si a já znervózněl. V posledních dnech mi skládal jeden kompliment za druhým, což v takové míře nikdy předtím nedělal. Nyní ale nebyla ta správná chvíle, abychom to probírali. „Já jí na to jen odsekl, že přece jdu, že mi nemusí připomínat, že mám být silný.“
Přikývl jsem. „To je v pohodě, mě jenom zamrzelo, že jste mluvili udgunsky, když vám ještě většinu nerozumím.“
„Já vím. Fakt promiň. Uznávám ale, že pak už to automaticky nebylo. Já nejprv nechtěl, abys věděl, že… v podstatě mi vyčetla, jak jsem ti řekl, ať zůstaneš se mnou, že ti přikazuju. Já jí odpověděl, ať mě zase nepoučuje, i když měla pravdu.“
„Já to tak nebral, Tuivo. Ona mi taky přikázala, ať jdu ke stanu.“
„Jasně, ale ona ti to řekla mile. Já to na tebe zavrčel, protože jsem byl naštvanej na Taimi.“ Natáhl jsem k němu ruku a chtěl ho pohladit po tváři, ale on zavrtěl hlavou. „Nechci, aby si myslela, že se tě snažím nějak zmanipulovat nebo co.“
Povzdechl jsem si. „Já si myslel, že to ty máš vůči ní předsudky, ale poslední dobou je to spíš naopak.“
10. Můžeme vyrazit hned
10. 1. 2022
„Teď už odepsala,“ odpověděl s úsměvem. „Slyšel jsem před chvilkou vibrování, ale nechtěl jsem rušit náš rozhovor.“ Neptal se, co ve zprávě stálo, ale já mu to nakonec stejně řekl.
„Že se prej je schopná kdykoliv během hoďky dostat k tý hospodě, kde jsme se setkali předtím. Proč mám pocit, že si myslela, že ji ještě budu chtít vidět?“
„To chceš, ne?“ ušklíbl se Yl.
„Jo, ale rozhodně ne kvůli tomu, co si asi ona myslí. Hele, já… já asi nemám odvahu tam vyrazit dneska.“
„To je další důvod, proč jsem chtěl jet s tebou. Podpořit tě.“
9. Při něm jsem to dokázal
9. 1. 2022
„Hele, já…“ vypravil ze sebe a obrátil se. Položil mezi nás baterku rozsvícenou baterku, které jsem si zatím nevšiml, a já jsem skoro vykřikl. Vypadal hrozně. Pod nosem měl zbytky zaschlé krve, stejně jako na roztrženém rtu, a pod levým okem se mu rýsoval monokl. S bolestným úsměvem ke mně natáhl ruce. Kolem zápěstí se mu linuly fialové modřiny.
„Ještě někde jsi zraněný?“ dostal jsem ze sebe. Přikývl a vyhrnul si svetr i tričko. Zvedl cíp rozepnuté bundy a u boku se mu rýsovala další velká modřina. Pevně jsem semkl rty, abych nevyšiloval.
„Co se stalo?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Když… když sis nechal tu moc, já byl fakt nasranej a chtěl být sám. Chvilku jsem se jenom tam coural svýma oblíbenýma místama kolem kmene a trochu vychladl. Nevěděl jsem ale, kde jste, tak jsem se rozhodl jít za jedním člověkem. Za tím, co mě zbičoval,“ zvedl ke mně zrak.
„A on tě zbil? Proč, sakra?“ nechápal jsem. „Vím, že tě nemá rád, ale…“
„Ne,“ povzdechl si. „Jsem idiot, měls pravdu. Jak jsem byl naštvanej, tak jsem na to šel blbě. Já se ho zeptal, jestli to bičování bylo osobní, a on to zapřel, tak jsem na něho začal křičet. Pohádali jsme se a on pak řekl, že jo, že to bylo osobní, a já se prostě neovládl a v podstatě ho označil za zrádce celýho kmene a… no, nedivím se, že mi nakonec vrazil. Měl jsem se stáhnout, omluvit se a on by to vzal, jenže já mu vrazil zpátky. A pak jsme se poprali.“
8. Ono to do sebe zapadá
8. 1. 2022
„Taimi Tuivovi řekla, že ho nenávidí, takže asi tak. A Jyrki na něj byl naštvanej, ale říkal, že mu to nevydrželo moc dlouho, když viděl, jak mu to neustále vyčítá Taimi, a hlavně, jak byl z toho špatnej.“ Přikývl jsem.
„Aspoň to Tuiva to mrzí.“
„Jo, a Jyrki říkal, že pak už si dával na to omdlívání pozor.“
„Poučil se ze svých chyb,“ hlesl jsem. „Já… já mu to asi nechci mít za zlý.“ Auri se zamyslela. „Hele, Launo je celkem neobvyklý jméno, a to i v kmenech.“
„Taky žádnýho neznám,“ pokrčila rameny.
„Ne? Protože já mám dojem, že jsem někoho takovýho znal. Nebo mi o něm někdo vyprávěl.“ Chtěl jsem nad tím mávnout rukou, ale pak jsem si něco uvědomil. „Počkej, jak se jmenovala ta Launova holka před Taimi?“
„Meri,“ odvětila Auri. „Tu nemůžeš znát.“
7. Jen se o tebe bojí
7. 1. 2022
„Říkala, že je to tvé rozhodnutí, ale že si myslí, že by ti bylo lépe bez té kletby. Že pokud se znovu rozjede směrem, kterým ji nebudeš umět ovládat, ona ti již nemusí být schopná pomoct.“
Úlevně jsem vydechl. „Takže si to můžu nechat?“
Taimi se pousmála. „Ano, ale musíš být opatrný.“ Podíval jsem se na Siiri a vděčně pokývl.
„Kiitos,“ zamumlal jsem. Ona se jen naposledy usmála, a pak se otočila a zamířila nazpět k šamanského obydlí. Taimi mě pohladila po tváři.
„Obdivuji tvou odvahu.“
„Díky,“ odvětil jsem. Sotva jsem to ale dořekl, všiml jsem si, jak k nám pospíchá Tuivo. Díval se na mě ledovým pohledem, a když se dostal na dosah, natáhl ke mně ruce. Myslel jsem si, že mě chce obejmout, ale když jsem vykročil vstříc, strčil do mě. Zapotácel jsem se a upadl do měkkého sněhu.
„Ty seš úplně padlej na hlavu,“ vynadal mi Tuivo a někam se rozběhl. Taimi zůstala nerozhodně stát mezi námi, ale pak si povzdechla a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát.
6. Nebudu s ním zacházet v rukavičkách
6. 1. 2022
Jo,“ usmál se Ylermi. „Hele, já jenom… jsi v pohodě?“
Tuiva ta otázka asi zarazila. Ani jsem se mu nedivil. „Víc než v pohodě. S těmi rodiči to dopadlo fakt úžasně.“ Pořád křičel, asi aby si byl jistý, že vítr neodnese jeho slova. „Přestav si, když si mysleli, že jsem mrtvej, normálně překopali celej svůj život. Farmaří, chápeš to, farmaří!“
„Počkej, nedělali v bance či co?“
„No právě! Hezky jsme si popovídali a padli jim do oka i Taimi a Jyrki.“
„Takže teď jdete do toho vašeho kmene?“ zeptal se ho Ylermi.
„Jo,“ odpověděl Tuivo.
„A… můžeš mi nějak orientačně říct, kdy zase budeš mít signál?“
Znovu nastala odmlka. Už jsem naplno chápal, z čeho měl Yl strach, že si Tuivo vyloží špatně. „Já se ozvu. Ale budu se za pár dní vracet k rodičům. Pozdravuj Auri a Joniho.“
„Jasně,“ odvětil Ylermi a pak mu zmizel úsměv z tváře. „A Tuivo?“ Asi ho vyzval k odpovědi, protože Ylermi pokračoval. „Vlastně už nic.“ Nechápavě jsem na něj pohlédl. „Měj se.“ Tuivo mu něco odpověděl a Yl ukončil hovor.
5. Budeme pokračovat v plánu
5. 1. 2022
„Ale fakt,“ začal jsem. „Měl bych se naučit udgunsky.“
Tuivo se zamračil. „Můžeš to zkusit, ale udgunština je těžký jazyk. Ani ne sama o sobě, ale neexistují žádné učebnice, vlastně ani písemná forma. Odráží to, kde vznikla.“
„Víš, jak jižanům připadá nesmírně zajímavé, že máme desítky výrazů například pro sníh?“ Přikývl jsem. Byli tím naprosto fascinováni. „Udgunština je podobných specifických výrazů plná, a pak jsou také věci, které označit neumí. Když jsme si povídali s Tuivem, museli jsme vědět, co myslíme, i když říkáme něco jiného.“ Zamračil jsem se, protože poslední věta mi nebyla jasná.
„Pro příklad,“ všiml si Tuivo mého výrazu. „Práci jsme vždycky říkali úloha, protože práce jako taková v kmenech není. Psi vlastně označujeme jako domácí vlky, protože když ten jazyk vznikal, kmeny si ještě psy neochočovaly a nikdo pro to doteď nevymyslel speciální slovo. Nebo třeba nemáme rozdíl mezi slovy dům, domov, kmen a rodina, všechno se řekne stejně, protože to je vlastně to samý.“ Taimi přikývla a já jsem se to snažil pobrat. „Když tam nežiješ, je to hrozně těžký. Chtěl bych ti pomoct se to naučit, ale moc nevím jak,“ přiznal Tuivo.
„Ačkoli tvoje porozumění pro život v kmenech ti je velkou výhodou,“ prohlásila Taimi a pevněji stiskla mou dlaň. „Jazyk můžeš pochopit, až když pochopíš, jak lidé, kteří ho používají, přemýšlejí. Tak jsem se naučila já vaší řečí. Ale můžeme tě naučit alespoň základní slovíčka. Myslím, že nejdříve bys měl umět pozdravit.“