Vzkaz 21.
Nemůžeš milovat dívku. Tak znělo jedno z mnoha pravidel, která jsem si od tebe vyslechla, která jsme si vyslechli my všichni. Vždy jsem si myslela, že jsi moudrý. Že tvé rady nás udrží v bezpečí. V posledních dnech hodně přemýšlím nad tím, kolik jsem jich už porušila. A jak to bylo pošetilé. Jedno tvé pravidlo jsem totiž porušila dávno, dávno předtím, než jsem se ocitla v Pieni. S Naali by to nikam nevedlo, i kdyby mě neopustila kvůli Temnotě, udělala by to kvůli něčemu jinému, ale jednu věc musíš pochopit. Milovala jsem ji, Susi.
Dobře si pamatuju na ten den, kdy jsem uposlechla tvé pravidlo. Ne tak docela, ale částečně ano. Nevím, co by se stalo, kdybych to neudělala. Možná by mě zabili nebo vyhostili, možná by mě odsuzovali, a možná bych tím změnila něčí názor. Na tom už nezáleželo.
Seděly jsme s Naali v blízkosti ohně a držely hlídku, ale i kdyby byl nepřítel kousek od nás, myslím, že bych ho nevnímala. Vnímala jsem jen její teplou dlaň, která svírala tu mou, její pohledy mým směrem, a ten šibalský úsměv.
Opřela si hlavu o mé rameno. Její rudé vlasy mi spadaly na hruď a já jsem sledovala ty vlnící se prameny. Připomínaly mi polární záři. Stejně jasné, stejně omamné. Pak jsem ucítila dotek hrubých rukavic na své tváři. Políbila jsem ji na nos a ona se tomu zasmála. Chtěla jsem ji pohladit na oplátku. Pak ale přes závoj zamilovanosti přece jen něco proniklo. Šustění. Křupání sněhu. Ten člověk se ani nesnažil být potichu. Pak se ozval známý hlas.
Ty: To jsem já! Nesestřel mě, prosím!
Ani jsem si neuvědomila, že jsem sáhla po vrhacím noži. Naali se chtěla odtáhnout, ale přidržela jsem ji u sebe. Byla jsem fyzicky silnější.
Naali: Lauro, pusť mě. Tato blízkost je příliš.
Já: Před chvílí ti to nevadilo.
Naali: Myslím příliš v jeho očích.
Já: Nepřevezme si to jako romantickou lásku, vždyť –
Naali: Buď zticha!
Přiblížil ses k nám a v očích ti zračil zmatek a trocha hněvu. Přidřepl sis k nám. Podcenila jsem tvůj trénovaný sluch. Slyšel jsi nás. Naali se skoro znechuceně odtáhla. Tentokrát jsem ji nechala. Ty jsi ale upíral svůj pohled jen na mě.
Ty: Naali má pravdu.
Já: Řekneš… řekneš to náčelníkovi?
Ty (chladně): Nic jsem neviděl ani neslyšel. Přišel jsem tě vystřídat. Tikari si chtěla přiostřit nůž. Víš, jaká je.
Já (s nervózním úsměvem) Tupá zbraň je žádná zbraň. Nebo jak to říkává.
Ty: Nemůžeš milovat dívku.
Já: Cože? Jak to souvisí –
Ty: Lauro. Nic jsem sice neviděl ani neslyšel, ale mezi námi… nemůžeš. Je to proti bohům, proti přírodě. A už vůbec tě nikdo nemůže vidět. Ještě že alespoň Naali má dost rozumu.
A po tomto ses k tomu už nikdy nevrátil. Kdykoli jsi mě ale viděl s Naali, tvé odsuzující pohledy mluvily za vše. Ale Susi, já jsem jí mohla milovat. Možná tajně, ale mohla. A milovala.