Vzkaz 22.
Nemůžeš se sblížit s cizincem. Další z tvých pravidel, možná to nejčastější, které jsme z tvých úst slyšeli. Hlavně po tom, co si Vahva našel dívku z nejbližšího města, z Kaunisu. Přistupoval jsi k tomu stejně jako k tomu, že jsem měla ráda Naali. Nikomu jsi nic neřekl, ale neustále jsi nás upozorňoval na nebezpečí, které nám hrozí.
Samozřejmě, že toto pravidlo jsem porušila už dávno, už tehdy, kdy jsem před rokem přijala Ristovu nabídku. Ale dnes, dnes jsem ji porušila naprosto neomluvitelným způsobem. Musím se usmívat. Uklidňuje mě, že není cesty zpět.
Po dlouhé době jsme s Ristem šli do lesa. Vůně jehličí mě stále volala, abych plnila svou úlohu, abych lovila, ale už dávno jsem pochopila, že není co lovit a že už to má úloha není. Zvláštní. Vždy jsi tvrdil, že ji člověk nemůže změnit. Každopádně, poznala jsem, že je Risto nervózní, ale snaží se to skrýt. Nechala jsem ho v tom. Mluvila jsem s ním o práci, o počasí, o přírodě.
Trpělivě jsem sledovala, jak u řeky rozkládá deku, jak prostírá piknik. Trpělivě jsem jedla, pokračovala v povídání. Trpělivě jsem sledovala, jak je stále více a více nervózní. Nakonec podivně ztichl a zvážněl. V té chvíli vypadal mnohem zranitelněji než kdykoli předtím. Objala jsem ho.
Risto: Lauro?
Já (odtáhla jsem se): Ano?
Risto: Víš, že tě miluju, že jo?
Já: Ano, i já tebe, ale –
Risto: Napadlo mě… já vím, že už jsi občanka Joiseenu a vyznáš se v tomhle světě, ale existuje ještě jedna možnost, jak bych to mohl pomoct.
Zklamalo mě to. Už dlouho jsme neřešili právo. Unavovalo mě to.
Já: Nechci teď řešit právo.
Risto: Ani já ne.
Já: Tak proč to řešíš?
Risto: Ale ne, já… snažím se tě požádat o ruku.
Zmateně jsem mu podala svou dlaň. Risto se začal smát a jemně mě odstrčil.
Risto: Ne. Snažím se… vzít si tě.
To mě zmátlo ještě více. Ten pojem používal, když se se mnou chtěl mazlit a bývali jsme u toho nazí.
Já: Tady?
Risto: Cože? Lau… (Rázně secvakl krabičku s mrkví.) Chtěl bych s tebou mít svatbu.
Já: Aha, no… Jestli to má právní výhody, tak klidně.
Risto (hodně zklamaně): Zapomeň na to.
Já: Co… aha! Počkej. Svatby jsou romantické gesto, viď? V tomto světě je to (vzpomínala jsem na všechny filmy, které mi pustil)… Risto. Promiň. Samozřejmě, že si tě vezmu za muže. Já… moc tě miluju.
Risto: Mělo mi dojít, jak to budeš vnímat.
Já: Mně záleží na tom, jak to vnímáš ty. Samozřejmě, že s tebou chci strávit celý život. Pojď sem.
Políbili jsme se. Později mi řekl, že mi správně měl dát prstýnek, ale ví, že v kmeni nic takového nebylo. Mně by nevadilo, kdyby mi ho dal. Toho dne jsem ale každopádně zpečetila svůj osud. Nejenže se můžu sblížit s cizincem, já si ho můžu i vzít, vzít si ho z čisté lásky, a z toho už není cesty zpět, Susi.