Vzkaz 23.
Nemůžeš dělat jinou úlohu, než je ti určená. Ta věta se v posledních dnech zjevuje v hlavě stále dokola. Vím, že nemáš pravdu. Je to další z tvých pravidel, které jsem porušila. Už nejsem Lovkyně. Doručuju zásoby. Přesto, někdy, když se s Ristem touláme lesem, přepadne mě touha dělat to, co mám v krvi. Toho dne mu poprvé unikl tichý povzdech.
Risto: Copak?
Já: Chybí mi les. Skutečný les.
Risto: Aha… no… Zítra tě tam vezmu.
Já: Cože?
Risto: Hodinu cesty autem odsud je les, opravdová divočina. Vlastně myslím, že je to ten samý les, na který jsi zvyklá, jen z jiné strany.
Já: A… Ale ty jsi tvrdil, že se tady lovit nedá!
Risto: V Pieni ne.
Já: Tak proč tady ztrácíme čas?
Risto (zastavil se a vzal mě za ramena): Tady lovit nepotřebuješ, Lau.
Já: Cože? Je to můj život. Miluju lov!
Risto: Miluješ les. V tom je rozdíl. Stále mluvíš jen o lese, ne o tom lovu samotném.
Já: Protože… les a lov jsou pro mě to samé! Jak můžeš… Jsem tady tak dlouho, a ty mi neřekneš, že je tu blízko opravdový les?!
Risto: Copak kvůli tomu musí zbytečně zemřít zvíře? Lauro, v kmeni to dávalo smysl, ale tady lovit nepotřebuješ. Můžeš trávit čas v lesích prostě… jen tak. Proto jsem ti neřekl předtím, že tu je. Nechci, abys lovila, když nemusíš.
Já: Aha. Ty nechceš, abych lovila. Tak to sis měl odtáhnout do města nějakou holku, co není Lovkyně.
Risto; Ty už nejsi Lovkyně.
Zasáhlo mě to tak hluboko, že jsem mu nedokázala odpovědět. Stěží jsem zadržovala slzy vzteku. Risto na mě promluvil až po hodné chvíli.
Risto: Lauro. Vidíš, co se stalo s tímto lesem? Je prázdný. Víš, proč je prázdný?
Já: Protože tady doupěte a křičíte a zaháníte veškerou zvěř?
Risto: Protože tu žádná zvěř není. U vás je to otázka přežití, ale tady lidi loví pro zábavu. Prostě… všechnu zvěř vylovili. Teď už vymysleli nějaký pravidla, aby se to nestalo, a ano, teoreticky můžeš něco ulovit, ale zaprvé bys musela mít povolení, a zadruhé… chceš, aby každý les dopadl jako tento?
Já: Nevím, co je povolení, ale... Ty… ty nechceš, abych lovila, protože chceš ochránit les?
Risto: Mám lesy rád. Nemyslím si, že ty bys jim ublížila, jenom… jenom… Připadá mi zbytečné něco lovit, když to nepotřebuješ. Ano, máme taky maso, ale to by mělo být od těch, kteří loví podle pravidel.
Já: Takže… bych tady ani neměla lovit?
Risto: Ne. Nebudu ti v tom bránit, ale neměla bys. Ale jestli chceš střílet, můžeme… můžeme jít na místo, kde nestřílíš do zvířat! Střílela… určitě jsi někdy střílela třeba do stromu, aby ses zlepšila, nemám pravdu?
Já: A tady je místo, kde to jde?
Risto: Ano. Ano, je. V nejbližších dnech tam můžeme zajít. Říká se tomu střelnice. Chci jen říct, že… nemusíš lovit, abys mohla navštívit les.
Zamyslela jsem se nad tím. Lov se mi líbil. Líbilo se mi to vzrušení, když jsem mířila po stopách, když jsem se snažila nehlučně přiblížit ke kořisti, když jsem mířila a šíp opouštěl tětivu a cítila jsem napětí, jestli ho nějaký vliv, který jsem opomněla, nevychýlí z dráhy. Ale to, pro co jsem lov milovala, byl les, mrazivý vzduch v plicích, vůně jehličí, půdy, probleskující paprsky nad hlavou, zvuky zvířat tvořící harmonickou melodii. Pohlédla jsem na Rista.
Já: Byla mi přidělená role Lovkyně. Sžila jsem se s ní. Vím, že tady mám novou roli, ale připadá mi, jako bych zrazovala…
Risto: Kmen?
Já: Ne. Sebe.
Risto: Nemusíš hrát jen jednu jedinou roli. Tehdy jsi byla Lovkyně, byla jsi výborná Lovkyně, ale ve světě, kde to nedává smysl, budeš výborná doručovatelka zásob. Ale Lovkyně v tobě se nikam neztratí, pořád využiješ znalosti o divočině, o orientaci v ní.
Já: Ty jsi někdy změnil svou roli?
Risto: Kdysi jsem rád prozkoumával jeskyně. Možná jsem mohl najít něco velkýho. Tehdy jsem měl pocit, že tam je moje místo.
Já: Proč jsi přestal? Už tady nezbyly žádné neprobádané jeskyně?
Risto (zaváhal): Ne. Ne, je jich spousta.
Já: Tak proč jsi přestal?
Risto: Protože mi tam moc chyběl.
Já: Kdo?
Neodpověděl. Snad poprvé mě napadlo, že Risto musel mít nějaký život i přede mnou, předtím, než začal doručovat zásoby. On svou roli změnil. Proč bych nemohla já?