Vzkaz 24.
Nemůžeš se sblížit s nikým mimo těch, které ti přidělila tvá úloha. Tato slova nepatřila mně. Dokonce ani Vahvovi, který porušil tvá pravidla a vůbec pravidla kmene mnohem rázněji. Patřila Tikari. Tikari, která se tvými slovy, stejně jako já, vždy řídila.
Neřekl jsi jí to, protože by to vyžadoval náčelník. Naopak. Byl rád, když jsme se večer u ohně sbližovali, nebo si dokonce vybírali druhý a družky ze spřátelených kmenů. Lovci ale byli výjimkou.
Mně ani Tikari nebylo předurčeno mít druha, dokonce ani potomka. Musely jsme věnovat veškerý čas obživě kmene, nesmělo nás nic rozptylovat. Mezi sebou jsme si věřili, věděli jsme o sobě všechno, protože mezi lidmi schopnými zabíjet musela panovat vzájemná důvěra, ale zbytek světa a dokonce i kmene nás jen rozptyloval.
Samozřejmě, že jsi nebyl nadšený z mé blízkosti s Naali. Byla to dívka. Zároveň jsem se nemohla dost dobře soustředit, když jsem myslela na ni, a ty jsi to věděl. Proto, když se Tikari sblížila s tím Rytcem a přišla za námi s tím, že ji vyrývání obrázků naplňuje mnohem více než lov, upřel jsi na ni vyčítavý pohled a řekl, že se nemůže sblížit s nikým mimo přidělených úlohou. Ona ne. Já ne. Nikdo z nás ne. Tikari tvrdě trénovala, aby byla nejlepší z nás, a na Rytce následně zapomněla. Tak to bylo správně. Jen díky tomu se starala tak výbornou střelkyní.
Teď jsem však zmatená. Risto, jak slíbil, mě vzal na střelnici. Nejprve jsem byla rozčarovaná, protože většina terčů se nehýbala, navíc jsem nerozuměla, kam do nich mám střílet, a ještě navíc byly luky zde mnohem lehčí, než jsem byla zvyklá, ale po několika výstřelech a jeho vysvětlení, že mám mířit na střed, se mi to začalo líbit. Bylo něco fascinujícího na tom, snažit se trefit tak malý kruh uprostřed. Sám si to vyzkoušet nechtěl. Postavil se bokem a jen se jemně usmíval. Párkrát jsem k němu zalétla pohledem, ale pak začalo být snadné si ho nevšímat.
Vypustila jsem další střelu, která zasáhla terč jen malý kousek od středu. Možná bych se trefila přesně, kdybych necítila něčí pohled. S napjatou tětivou jsem se obrátila k příchozímu. Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a smál se. Sklopila jsem luk a on ke mně přišel a natáhl ruku k pozdravu. Chytila jsem zbraň jen do jedné dlaně a váhavě mu ho oplatila. Představil se jako Jesse.
Jesse: Hej. Jenom chci říct, že… seš fakt dobrá Nikdy jsem tě tu neviděl. Kde ses to tak dobře naučila?
Pobavila mě představa, že bych mu to vážně řekla. Už dávno jsem nemluvila o svém původu. Jen to lidi odradilo.
Já: Přestěhovala jsem se.
Jesse: Aha. Odkud?
Já: Ze západu. Žila jsem kousek od Kaunisu.
Jesse: A jo. Kaunis. To dává smysl. Tam asi umíte lovit všichni. V takový divočině.
Já: Když ti to dává smysl.
Jesse: Teď nevím, jak si to vyložit. Jenom… ty jo. Taky chci jednou takhle střílet.
Já: Ukaž mi, jak střílíš.
Beze slova natáhl luk. Hned jsem viděla, kde je problém. Přesto jsem sledovala šíp, jak nejistě opouští tětivu a zabodává se o pár centimetrů níže, než zamýšlel. Nikdy jsem nikoho neučila střílet, ale přesto mi připadalo jako dobrý nápad se na něj povzbudivě usmát. Snažil se.
Já: No, trefil jsi terč. Kdyby to bylo zvíře, zřejmě bys ho musel zbavit trápení nožem.
Jesse: Hele. Tohle byla dobrá střela.
Já: Jsi napjatý. Musíš –
Jesse (s úsměvem): Jak můžu nebýt, když mě rozptyluje tak krásná holka?
Došlo mi, že asi myslí mně, ale tu poznámku jsem příliš nechápala. Nechápala jsem, jak to souvisí se střelbou.
Já: Musíš vydechnout a uvolnit svaly, než pustíš tětivu.
Jesse: Tak díky. Hele… rád bych tě viděl i jinde, než tady na střelnici. Nechceš se zítra sejít? Jen my dva?
Chtěl se mnou někam jít. Pochopila jsem, že bez Rista. Nikdy jsem nebyla venku bez Rista, ale on mi často říkal, že si mám hledat jiné přátelé. Proto jsem přikývla. Dohodli jsme se na setkání na střelnici na další den, a já jsem se nedokázala přestat usmívat.
Během cesty za Ristem, který mě pozoroval, ale ten úsměv zmizel. Byla jsem zmatená. Říkal jsi, že se s nikým nemůžeme sblížit mimo svou úlohu, ale co když jsem se s někým sblížila skrze úlohu, která mi už nepatřila? Souhlasil bys s tím nebo ne? Nakonec jsem se rozhodla nad tím nepřemýšlet. Tvoje pravidla už na mě neměla vliv. Navíc jsem zřejmě měla aktuálnější problém. Ristův trochu smutný výraz.
Já: Můžeme jít domů, jestli chceš.
Risto: Ten kluk… bylo všechno v pořádku? Vypadalo to, jako by ti ukazoval, jak střílet, ale oproti tobě střílel mizerně.
Já (s úsměvem): Ne. To já jsem mu radila. Risto… konečně se mi to povedlo!
Risto: Co?
Já: Najít si jiné přátelé. Zítra se tady máme sejít. Sami.
Chvíli se odmlčel a připadalo mi, že se zlobí, ale nezvýšil hlas ani to nedal jinak najevo. Čím jsem ho nahněvala?
Risto: Víš, že tě pozval na rande, že ano?
Já: Ale já přece… neřekl, že chce být můj druh.
Risto: To lidé neříkají. Ale pozval tě na rande.
Já: To je hloupost. Říkal, že mě chce jen vidět i někde jinde než na střelnici. Chce se sblížit. To ty jsi chtěl, ať si najdu přátelé.
Risto: To sice jo, ale… ty s ním půjdeš?
Já: Samozřejmě! Copak nemáš radost?
Neodpověděl, ani mě nevzal za ruku. Rozešel se domů. Jako vždy jsem ho následovala, ale už dlouho se mi nestalo, že bych jeho reakci tak moc nerozuměla.