Vzkaz 27.
Nemůžeš vykonávat svou úlohu sama. Nevím, proč jsem si vzpomněla na toto pravidlo. Možná proto, že jsem ho zrovna porušovala. Řekl jsi ho ty, znělo mi v hlavě tvým hlasem, ale už jsem si nepamatovala, při jaké příležitosti. Každopádně, nechtěl jsi, abychom lovili sami.
Některá tvá pravidla dávala v rámci toho, v čem jsme žili, možná smysl, například ta o cizincích, ale zrovna u tohoto jsem ten smysl neviděla. Jeden Lovec mohl být stejně úspěšný, ne-li úspěšnější, než dva nebo dokonce všichni čtyři. Přinejmenším byl tišší. Možná jsi nechtěl, aby se někdo zranil a neměl mi kdo pomoc. Těžko říct. Říkal jsi nám to ale dost naléhavě na to, abychom neměli důvod se tím neřídit.
Teď jsem tu ale byla úplně sama, vydána napospas jednak horám a jednak celé osadě. Risto si od toho, co se stalo u nás, netroufl tak daleko. Byla jsem nervózní, ale zároveň tak volná.
Psi na můj povel zpomalili a přiblížili jsme se k muži a ženě, kteří dnes hlídali tuto cestu do osady. Usmála jsem se na ně a těsně při nich úplně zastavila spřežení. Žena přešla k zásobám a muž si mě zvědavě prohlížel. Mně ale mnohem více znervózňovala, když se mi ona přehrabovala nákladem.
Muž: Nikdy jsem tě tu neviděl.
Já: To je možné. Je to moje první cesta. Ale možná znáte mého snoubence. Risto Luminen.
Muž (zazubil se): Risto. Jasně. Milej kluk.
Žena: Je to jen jídlo. Vypadá to v pořádku. (Přešla k nám.) Dlouho tady nebyl. Blbý, jak se přestalo věřit lidem s autama, i když jsou třeba fajn.
Já: Mohla bych jet?
Muž (s úsměvem): Víš, technicky vzato tě tu můžeme držet, jak dlouho chceme. Sranduju, no tak. Jeď.
Oddechla jsem si a popohnala spřežení. Do úzkých uliček se se mnou nedostanou, takže jsem je vypřáhla a nechala je v boudě i se zásobami, které budu postupně roznášet po městě. Předtím jsem ale neodolala a jednoho z nich podrbala. Nebyli to mí psi, ale bez nich bych sem nikdy nedorazila.
Vzala jsem první krabice a vyrazila. Roznést potraviny do všech obchodů označených v mapě města, kterou jsem dostala, mi zabralo celé dopoledne a téměř polovinu odpoledne. Takto se domů dostanu až v noci. S Ristem nám to šlo rychleji, protože ony osady znal, ale řekl mi, ať s tím počítám. Alespoň jsem se na něj a společný večer mohla těšit. Bylo krásné se na něco těšit a ne to jen očekávat.