Vzkaz 28.
Nemůžeš upřednostnit sebe před ostatními. Ležela jsem na lůžku a snažila se zahnat hučení v hlavě, když jsem si vzpomněla na toto prohlášení. Dotklo se mě, protože tehdy bylo mířeno přímo na mě, navíc jsem teď byla v podobné situaci. Tehdy jsme ještě nevěděli, že do mě vnikla Temnota. Věděla jsem jen, že je mi hodně zle. Podobně jako teď.
Stejně jako tehdy jsem se ráno probudila a třásla mnou zimnice. Měla jsem podivné sucho v ústech, tak jsem svěsila nohy a pokusila se postavit. Teplo mi v hlavě, a pak ke mně dolehlo to poznání. Zpanikařila jsem. Přistoupila jsem k Ristovi a zatřásla s ním. Sotva otevřel oči, rozplakala jsem se. Trochu omámeně se posadil.
Risto: Lau?
Já: Temnota. Po tom všem je zpátky. Já… já umřu. Já teď nechci umřít.
Risto: Počkej. Copak se děje?
Já: Je mi stejně, jako mi bylo tehdy. Zemřu. Risto, já nechci. Mám tebe, já v tomhle světě chci zůstat. Nechci to zažít znovu.
Risto: Nezažiješ. Máme antibiotika. (Sáhl mi na čelo.) Máš horečku. Ale to neznamená, že budeš… neznamená to, že máš zase zápal plic. Jen že nepůjdeš do práce.
V ten moment se příhodně rozezněl budík. Nevěděla jsem, že už je čas vstávat.
Já: Cože? Já ale musím. Nemůžu upřednostnit sebe před ostatními. Potřebují mě a –
Risto: Lauro. Chceš na ně přenést Temnotu?
Já (odtáhla jsem mu ruku): Ne. Promiň. Kam se můžu odebrat, abych ti neublížila?
Risto: Ne. Tak to nemyslím. I kdybych se od tebe nakazil, tak to vyřešíme. Jenom bys tam neměla chodit. Panu Kantoinenovi to vysvětlím.
Já: Ale já musím.
Vstala jsem a začala se chystat. Risto mě smutně sledoval. Chystal se se mnou. Viděl, jak k sobě tisknu rty při každém zatočení hlavy, ale hleděl na mé se soucitem, ne s opovržením. Nakonec, těsně předtím, než byl čas vyrazit, mi přinesl léky. Zmátlo mě to.
Já: Říkal jsi, že možná nemám zápal plic.
Risto: Nejspíš ne. Tohle nejsou antibiotika. Jen ti to sníží horečku.
Já: Co to znamená?
Risto: Bude ti líp.
Já: Takže budu moct pracovat.
Risto: Ne. Proto ti je dávám až teď a neudělal jsem to už před chvilkou. Lauro, prosím. Nechoď tam. Alespoň dneska. Vím, že bys to zvládla, ale vyléčíš se rychleji a možná další nákaza nepřijde tak brzy, když zůstaneš doma. Jestli chceš, zůstanu tu s tebou.
Já: Ne.
Risto: Prosím, ty –
Já: Ne, nechci abys tu zůstával i ty. Ale jestli si to přeješ, já zůstanu.
Risto: Jdi spát. A pak můžeš dělat cokoli, co jen chceš, ale zůstaň doma, prosím. Já se co nejrychleji vrátím.
Já (s úsměvem): Mohla bych si číst.
Risto: To bys mohla. Pak mi řekneš, co nového ses dočetla. (Přisunul ke mně všeobecnou encyklopedii.)
Já: A… fakt můžu?
Risto: Byl bych moc rád. Nechci, aby ti znovu bylo tak zlé jako tehdy.
Před odchodem mě políbil na čelo. Točila se mi hlava, ale musela jsem uznat, že ležení v posteli a čtení je přece jen snesitelnější než lov nebo dokonce navštěvování osad. V ten moment jsem k němu cítila neskutečný vděk a nerozuměla jsem tomu, proč jste mi kdy v kmeni říkali opak.