Vzkaz 29.
Nemůžeš si ostříhat vlasy před svatbou. Risto měl pravdu. Temnota tentokrát trvala jen pár dní. Nejlépe mi nebylo zhruba dva týdny, což bylo v čase, který znáš, čtrnáct západů slunce, ale už zhruba po pěti dnech, tedy pěti západech, jsem šla do práce. Risto mě sice přemlouval, ať ještě zůstanu doma, že si můžu odpočinout, ale i když mě bavilo získávat nové vědomosti z knih, mé svaly dlouhým ležením ochabovaly, a navíc jsem začínala cítit vinu. Stejně to nebylo nic oproti tomu, když mě Temnota pohltila v kmeni. Nekašlala jsem krev, necítila ten tlak na hrudi, byla jsem jen unavená a bolela mě hlava. Kdyby se jen toto dělo tam, mohla bych zůstat a byla bych Lovkyní, na kterou by byl kmen pyšný.
Jak jsem si ale při těch dlouhých dnech plných přemýšlení uvědomila, já už jsem nechtěla do kmene. Už jsem nad tím nepřemýšlela jako nad domovem, domov, skutečný domov, mi dal až Risto. To on mi poskytl místo, kde jsem se cítila v bezpečí a kde jsem mohla být někým, kým chci být, a třebaže sem ještě přesně nevěděla, kam chci dospět, tak se přede mnou otevíral celý svět možností. A když jich na mě bylo až příliš, jeho laskavá náruč mě vždy před světem ochránila. Nechtěla jsem se vrátit do té studené bezútěšné zimy. A i kdybych náhodou ještě našla jediný důvod, jediný působ, tak po dnešku jsem už nemohla. Porušila jsem snad to nejviditelnější pravidlo.
Mohla jsem počkat. Naše svatba měla proběhnout za půl roku. Spočítat, kolik je to západů slunce, se mi příliš nechce, lidé v tomto světě přemýšlejí v daleko rozsáhlejších časových intervalech. Každopádně, mohla jsem počkat. Ale s Ristem jsme šli ruku v ruce z práce, když z nějaké budovy vyšla žena ve středním věku. Zastavila se u výlohy, přejela si rukou po fialových krátkých vlasech a zálibně se usmála. Stále mě fascinovalo, jak podivné účesy nepřirozených barev tady lidé nosívali.
Risto: Lau?
Já: Ano?
Risto: Líbí se ti to? Její vlasy.
Já (hledíc na vzdalující se ženu): Já nevím. Nejsem na něco takového zvyklá.
Risto: Víš, kdybys chtěla jiný účes, nebo jinou barvu, tak je to možné. I když, s tou barvou to možná bude složitý, máš černý vlasy, ale… jde to.
Já: Já… ale vždyť… jsme se ještě nevzali.
Risto: Počkej. Ty si myslíš, že si mě musíš vzít, abys mohla… Já přece… co na tom svatba změní?
Já (pokračovala jsem v cestě): Je to symbol změny života. Většinou se ženy přesouvaly do kmene svého manžela právě po svatbě. Krátké vlasy byly jednak znamením, že začaly nový život s ním, a jednak že už nejsou k mání.
Risto: To je celý?
Já: Co jsi čekal?
Risto: Já nevím. Že do toho zatáhneš nějaký bohy.
Já (strčila jsem do něj): To s vlasy náhodou dává smysl. Nekritizuj to.
Risto: Tak jo, ale… co pak? Když dorostly?
Já: Nedorostly. Od svatby si je musela každá žena i muž neustále zkracovat.
Risto: A… jak?
Já: Normálně. (Přiložila jsem prst na pramen těsně pod bradou.) Nožem.
Risto: Aha… no, pamatuješ si ještě, jak jsem ti vysvětloval, že jsem ti měl při tý žádosti o svatbu dát prstýnek?
Já: Ano. Popisoval jsi to jako znamení, že… že ti patřím. Takže… to má podobný význam jako naše vlasy.
Risto: Přesně tak. Ten prstýnek asi stejně budeme potřebovat, ale ne dneska. Lauro, já si akorát myslím, že… můžeš to udělat i před svatbou. Tady na tom nikomu nezáleží. A ty jsi nový život začala.
Zamyslela jsem se nad tím. Možná by mi to pomohlo odpoutat se od kmene, od tvých pravidel. Neodpověděla jsem, jen jsem se otočila a zamířila nazpět do budovy, odkud vycházela žena. Risto mě následoval. Uvnitř jsem trochu znejistěla, protože žena za pultem na mě hleděla s očekáváním, ale znali jsme se dost dlouho na to, aby poznal, že teď má převzít iniciativu.
Risto: Dobrý. Chtěla by ostříhat.
Žena za pultem: Dobrý den. Jestli dovolíte, ráda bych mluvila přímo se slečnou.
Risto uhnul z cesty a já jsem sklopila pohled. Žena vyčkávala s milým úsměvem, ale já jsem dokázala jen přikývnout v naději, že pochopí, že souhlasím. Obvykle už jsem neměla problém s lidmi mluvit, ale ona nás odsuzovala. Odsuzovala nás stejně jako ta žena, když chtěl Risto plnou moc. Myslela si, že mě Risto využívá. Nakonec jsem se přece jen odvážila promluvit. Řekla jsem jí pravdu, protože jsem nechtěla, aby Rista odsuzovala.
Já: Jsem z horského kmene. Do svatby jsme si nesměli ostříhat vlasy. Je to pro mě velká věc.
Žena za pultem: Ach. V tom případě mi bude ctí. (Přesměrovala pohled na Rista.): Vy jste její manžel?
Risto: Skoro. Kdy byste ji mohla vzít?
Žena (Pohlédla do diáře, ale okamžitě zvedla hlavu.): V tomhle případě hned. Ale musíte mi povyprávět váš příběh, teď mě to zajímá!
Risto (se smíchem): Takže… tam můžu jít s ní? Nemusím čekat tady?
Překvapeně jsem na něj pohlédla. To by udělal? Žena ale souhlasila. Většinu konverzace obstarávali oni, věřila jsem Ristovi i v tom, když jí popisoval nějaký účes, protože mě ujistil, že to nebude nic, na co bych nebyla zvyklá, a pak jí vyprávěl náš příběh. Černé prameny padaly na zem a já jsem se cítila najednou o tolik lehčí a volnější. Navíc znal první člověk mimo nás dvou celý náš příběh a bylo to podivně osvobozující. To pravidlo bylo hloupé, a v kontextu tohoto světa bylo ještě hloupější.