1. Zapomeň na ni
Noc už pokročila, ale všechny stánky a obchody teprve začínaly prodávat své zboží. Nebylo se čemu divit. Blížil se další rok a město čekala oslava. Jaké to je, být přímo v jádru takové slavnosti nového začátku, jsem si pamatoval jen matně z dětství, v kmeni čas v lineárním pojetí, a teda i letopočty, neexistovaly, a v Aletasu jsem vždy odjel za Jyrkim do hor. Ano, mohl jsem být i s jinými přáteli, mohli jsme slavit jako každý jiný dlouho do noci, ne jen vypít nějaký alkohol a jít spát, ale nechtělo se mi.
Prohlíželi jsme si zboží a dříve, než mi v tom Jyrki stihl zabránit, jsem popadl věc, kterou jsem doopravdy celou procházku po Pieni tajně hledal. Strčil jsem to do ruky překvapenému prodavači a začal hledat peníze. Jyrki nade mnou vrtěl hlavou, ale nic neříkal. Podal jsem mu protihlukové klapky na uši. Podle jeho výrazu bylo patrné, že ví, co to je.
„Je to pro děcka, já vím," pokrčil jsem rameny. „Ale tohle by ti mělo být dobré, je to dost velké."
Povzdechl si. „Dobře víš, že nám docházejí peníze. Nemůžeme utrácet."
„Tohle se tu jenom půjčuje, není to drahý. Klidně si tu najdu na pár dní nějakou práci, už jsem ti to říkal."
„Když nebudeš utrácet, nebudeš zatím muset pracovat." Odmlčel se a já jsem podle jeho výrazu hned poznal, co řekne. „A stejně, já s tebou prostě ohňostroje pozorovat nepůjdu."
Ušklíbl jsem se. „Proč? Vadí ti ten hluk, já vím, ale s těma klapkama to bude v pohodě. A do davu tě tahat nebudu, když nebudeš chtít."
„Prostě ne."
„Ale no tak."
„Ne, Tuivo. Slíbil jsem ti Vánoce, ale s touhle oslavou nechci mít nic společného." S oslavou nového roku snad neměl žádný problém, nebo mi to alespoň neřekl, ale zkrátka odmítal všechny svátky z principu.
„Jsi šíleně tvrdohlavý," zasmál jsem se. Oplatil mi to úšklebkem. „Prosím tě, nemůžeš to alespoň zkusit? Když to nebude v pohodě, půjdeme na hotel. Slibuju."
„Chápu, proč ti šlo o Vánoce. Ale proč ti jde o tohle?"
Skutečný důvod byl, že jsem se ho pomalými kroky snažil přimět, aby začal normálně žít, ale moc se mi to nedařilo. A tím, že bych mu to prozradil, bych to zkazil už úplně. Naštěstí mi bylo jasné, co na něj platí. Nebylo to tak, že bych mu lhal. Říkal jsem pravdu, jenom ne celou. „Prostě jsem si vždycky představoval, že budeme pozorovat ohňostroje spolu. Chci, aby sis to taky jednou užil přímo z ulice, protože je to fakt nádherný."
„Já se bez toho obejdu," nejistě přešlápl. Snad o tom alespoň uvažoval.
„Budeme na to prostě jen koukat, jak občas koukáme na polární zář. Akorát to bude dynamičtější, rychlejší. Jenom tenhle rok, když už jsme tady. Fakt tě prosím." Odmlčel jsem se. Nakonec jsem se rozhodl říct i ten zbytek, který se mi honil hlavou. „Je to jako s tou roklí. Prostě chci vidět kousek svojí minulosti. A... sám to nezvládnu." To byla do určité míry pravda.
Jyrki si povzdechl. „Já tě nesnáším," zavrčel.
„Jo, taky tě mám rád," zazubil jsem se. Konečně vzdal snahy se se mnou hádat a nechal se zavést až na náměstí, kde to mělo asi za hodinu všechno vypuknout. Zamířili jsme ke stánku s medovinou. Než jsme tam však stihli dojít, Jyrki mě chytil za rameno a odkašlal si.
„Plánuješ mě přinutit slavit i Návrat?" Trochu jsem se zamračil. Návrat světla nastane zhruba za tři týdny, kdy na skoro rok skončí polární noc a zase zasvítí slunce.
„No, tak trochu jsem myslel, že v tý době budeme ještě ve Stosse."
„Takže jo."
Nečekal jsem, že mu to dojde, na druhou stranu, moc nenápadný jsem nebyl. „Můžeme se o tom pohádat až tam? Teď tě musím donutit, abys za tu hodinu nezdrhl." Pousmál se, což jsem považoval za dobré znamení. Koupili jsme si medovinu a vzal jsem ho za roh, kde nesvítila skoro žádná lampa, takže tady ani teď nebylo moc lidí. Když jsem se zastavil skoro v neprostupné tmě, uchechtl se.
„Chceš mě tu předat nějakému obchodníkovi s orgány nebo co?"
„Nevím. Možná?" ušklíbl jsem se. „Ale ne, prostě nechci být dýl mezi lidma, než je nutný."
Otevřel láhev a loknul si. „A to ještě ani nejsme opilí. Ale díky."
Převzal jsem si od něj medovinu. Zaťal jsem zuby, když se na malý okamžik naše prsty dotkly. Už dávno jsem si přiznal, že mě svým způsobem přitahuje, i když to nejspíš bylo hlavně proto, že jsem nebyl schopný si najít normální vztah a on mi byl hodně blízký. Nesnášel jsem ty momenty, kdy se mi podivně sevřel žaludek. Chtěl jsem to ignorovat, protože jsem mu nechtěl ještě více komplikovat život a věděl jsem, že on si neuvědomuje, že mezi námi možná není čisté přátelství, ale někdy to bylo těžké.
Hodnou chvíli jsme tam jen postávali, popíjeli a vyměňovali si poznámky na úrovni té o obchodnících. Po chvíli jsme oba zaregistrovali, že hluk přicházející z náměstí zesílil. Šťouchl jsem do něj, aby pochopil, že jdeme, a potěšilo mě, že neprotestoval. Podíval jsem se na hodinky, které jsme v horách vůbec nepotřebovali. Zbývalo pět minut.
„Pomalu si asi nasaď ty klapky. Je možný, že to někdo odpálí dřív."
„Budu vypadat jako debil," hlesl a náhle jeho tvář zvážněla. Jeho náladovost byla jedna z mála věcí, které mi na něm občas lezly vážně na nervy. „Tuivo, já to fakt nechápu."
„Co?" ušklíbl jsem se.
„Proč to všechno děláš. Měl jsi mě nechat v tom domě pro psy, tam to taky bylo relativně zvukotěsný. A užít si to tady. Určitě tu znáš hodně lidí, mohl jsi..."
„Že bych jako našel ty kamarády, kteří mě nechali v rokli?" zasmál jsem se. „Teď to neřeš." Vytrhl jsem mu klapky a nasadil mu je sám, protože se k tomu neměl. Zašklebil se, ale nechal si je nasazené. Stáli jsme tam a mlčky čekali. Podíval jsem se na hodinky. Dvě minuty. Napil jsem se medoviny. Alkohol mi začal stoupat do hlavy a nohy se podlamovaly, ale byl to příjemný pocit.
Podíval jsem se na Jyrkiho. Nejistě se usmál a pořádně si přihnul. Možná jsem to neměl dělat, a rozhodně ne tak často, ale vzal jsem ho kolem ramen. Lidé kolem nás odpočítávali sekundy, ale já jsem se k nim nepřidal. Bál jsem se, že by se mi pletl jazyk. Čekali jsme. A pak na obloze vybuchly miliony světel. Hleděl jsem na ně, jako bych je viděl poprvé, protože tomu vlastně skoro tak bylo. Jyrki si přitiskl klapky na uši, zřejmě mu ten hluk vadil i přes ně, ale alespoň trochu se usmíval. Určitě by to, co viděl, popsal poetičtěji, a na malou chvilku jsem i zatoužil jeho popis slyšet, protože jsem je měl rád, ale asi by mu přišlo divné, kdybych ho o to požádal. Až když světel začalo ubývat, odlepil oči od oblohy. Po chvilce si sundal klapky a naznačil, ať už jdeme. Čekal jsem, že se zdržíme delší dobu, ale v podstatě mi to nevadilo. Zamířili jsme k hotelu.
„Tak co?" zajímal jsem se.
„Bylo to pěkný," zazubil se.
„Taky seš tak mimo?"
„Jo," přikývl a usmál se snad ještě více. „Ale ty víc, to vidím." Bylo to osvobozující. Taimi nebyla jediný důvod, proč jsme cestou sem nepili, ale věděl, jsem, že by nikdy nepochopila, jak se teď cítíme. Nikdy by nepochopila to kouzlo, jaké to pro mě mělo. Popravdě, cítil jsem se bez ní celkově volněji. Měl jsem ji stále rád, ale patřila jinam, a byl jsem rád, že to pochopila. Snad ji znovu přijali mezi sebe. Byla jen naivní, nikdy doopravdy nezradila jejich hodnoty, na rozdíl ode mě.
„Vždyť nás ani nenechají jít do hotelu," smál jsem se. „Pro-promiň, úplně jsem nechtěl, aby to skončilo takhle."
„Ne," zavrtěl hlavou. „Je to fajn. Jenom trochu vystřízlivíme, fajn?"
Skoro celou noc jsme se toulali po ulicích Pieni a na hotel jsme se po krátké zastávce za psy vrátili až nad ránem. Původní plán dnes odjet, ale bylo mi jasné, že se předtím musíme prospat. Možná to o den odložíme, už jsme neměli kam spěchat. Alespoň tak jsme to plánovali. Recepční, která se zamračila nad našim stavem, nám ale podala obálku s tím, že je pro nás. Nebylo na ni žádné jméno ani zpáteční adresa.
„To je omyl, nám nikdo..." pokusil jsem se namítnout, ale žena po mě vrhla vražedný pohled, takže jsem toho raději nechal. Doufal jsem, že se brzy ukáže, pro koho je psaní doopravdy. Vrátili jsme se do malého pokoje. Jyrki se posadil na postel, ovšem na moji. Upřel pohled na obálku.
„Otevřeš to?" zeptal se.
„Asi nemám na výběr, jestli chceme zjistit, co to je. Ale... asi to teď nepřečtu."
„Já to zkusím," nabídl se. Pokrčil jsem rameny a rozlepil obálku. Hned, jak jsem krátký dopis vytáhl, jsem poznal to nejisté písmo. Zachvátila mě panika. Netušil jsem, jak je to možné. Ano, sice musela tušit, kde budeme, ale proč nám psala? Proč to zkrátka nenechala být? Nedokázal už jsem se znovu smířit s tím, že by se vrátila do mého života, i kdyby jen takhle. Dopis jsem naštvaně zmuchlal.
„Hej!" ohradil se Jyrki a sebral kuličku ze země. Začal papír pečlivě narovnávat. „Zcvokl ses?"
„To je Taimi."
Zarazil se uprostřed pohybu a zakolísal. „Proč..."
„Nevím. Ale její písmo poznám všude. Já ji učil psát."
„Vy jste v kmeni..."
„Ne my. Oni, prosím. Já už tam ne-nepatřím."
„Oni nemají písmo?"
„Nejcennější vědomosti se předávají jen z úst do úst," protočil jsem oči. „Aby se k nim nedostaly ostatní kmeny, a hlavně lidi mimo ně. Psát umí akorát šamani. Tohle neřeš."
Jyrki po chvíli váhání přikývl. „Já si ale chci přečíst, co píše."
„Zapomeň na ni," zavrčel jsem, ale hned jsem věděl, že mě jednak neposlechne, a jednak ho to naštve. Pevně semkl rty a skoro teatrálně rozložil papír. Přimhouřil oči, ale zřejmě dokázal alespoň trochu číst. Povzdechl jsem si. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Dokázala se dostat do jeho srdce. Nevadilo by mi to, kdybych nevěděl, že se ji bude snažit kontaktovat nazpět a že mu bude chybět. Ne kvůli tomu, co jsem k němu cítil, ale kvůli tomu, že mu to ublíží.