Plamen vzpomínek: Mdlý úsvit (2. díl)
Příspěvky
24. Naše vnitřní slunce zazáří
13. 8. 2021
„Mám vás rád, ale teď to nejde. Byli jsme spolu moc dlouho. Tak zatím," zašeptal a pevně stiskl Tuivovy paže. Zmateně jsme na sebe pohlédli. Jyrki přešel ke mně a pevně mě objal.
„C-co to má znamenat?" zakoktala jsem.
„Loučím se s váma. Vzal jsem s sebou všechno potřebné a připravil se, jenom jsem se potřeboval ujistit, že vám moc neublíží, když odejdu."
„Počkej, to jako odcházíš teď?" nechápal Tuivo.
„Jo," odvětil Jyrki, jako by se nechumelilo. Ještě jednou ke svému příteli přešel a tentokrát ho objal mnohem pevněji. Potlačoval vzlyky, ale stejně jsem je slyšela. Pak se k němu naklonil a přitiskl mu rty na jeho. „Zase se uvidíme." S těmi slovy dříve, než jsme ho stihli zastavit, vyšel ze dveří. Tuivo se okamžitě rozběhl za ním. Stála jsem opodál a pozorovala, jak se s ním znovu loučí a pomáhá mu připravit se na odjezd. Bylo mi z toho zvláštně úzko. Kde brali tu jistotu, že se ještě uvidí?
23. Zapomeň na to, co se stalo v horách
13. 8. 2021
„Za šamany jsme vůbec nedošli. Teda, vím, že by to bylo k ničemu, ale prostě... nevíme, jestli jsme tu kletbu zlomili. Může se kdykoli vrátit. Navíc pořád nechápu, jak funguje. Prostě jsme... nic nedokázali." Neviděl jsem, jestli Taimi odpověděla gesty nebo ne, ale nic neřekla.
„Dokázali jsme přežít," namítl jsem. Nedalo mi to.
„No hurá, dokázali jsme to, s čím většina lidí nemá vůbec žádný problém," odvětil Jyrki suše. Obrátil jsem se k němu.
„Co tě žere?"
„Že na tom vůbec nejsme líp, než když jsme vyšli. Je to jenom zdánlivý. A ty tu děláš, jak kdybysme byli hrdinové a dokázali kdovíco." Taimi nad ním jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Takže pro tebe... tohle všechno vůbec nic neznamenalo?" zeptal jsem se nevěřícně. „No, tak fajn, tak i kdyby to bylo k ničemu, ale to ani nejsi rád, že jsme... když ne v bezpečí, tak v teple? Stačí otočit knoflíkem, zapojit něco do zásuvky, nebo, co já vím, zajít na konec ulice do obchodu a máš všechno, co si jenom představíš."
„Ale na jak dlouho?" odvětil Jyrki. „A hlavně, v čem je to vlastně lepší? Jo, je to pohodlnější, ale přišlo mi, že v horách byl ten život jaksi skutečnější."
22. Potřeboval bych s tebou mluvit
12. 8. 2021
„Nejspíš ano. Víš, Jyrki, ty jsi mi to nenamlouval. Nikdy jsi nic takového ani nenaznačil, já bych se musela sama upoutat na tu myšlenku, že bys to mohl být ty. Ale on vážně vypadal tak zamilovaně, tak šťastně, a pak se to najednou začalo kazit, a já jsem vůbec nechápala proč. Myslela jsem si, že ho něco trápí. A on mi následně dost nevybíravým způsobem oznámil, že už se mnou nechce mít nic společného." Sledovala jsem jeho zadumanou tvář. „Nečekám, že to pochopíš."
„Ne," podíval se mi přímo do očí. „Chápu to. Tuivo se někdy chová jako blbec, a taky pochopit, co si fakt myslí nebo co chce, je fakt nadlidský úkol," usmál se. Nejistě jsem mu to oplatila. „A to, co udělal tobě, bylo fakt hnusný, a to mi to vyprávěl i ze svý strany."
„Nebojíš se, že ti udělá to samé?" zajímala jsem se. Nechtěla jsem ho od vztahu s Tuivem odrazovat, ale překvapilo mě, že nemá na jeho chování ke mně s Tuivem shodný názor.
„Ani ne. Vím, že není žádný důvod, proč bych mu měl věřit, ale prostě... věřím. Věřil jsem vždycky, i když jsem věděl, že mi lže, nebo aspoň že něco skrývá. Jsem blbej, že?"
„Asi ne. On dělá všechno tak, aby to bylo co nejlepší pro tebe. I když někdy lže nebo má před tebou tajemství."
21. Ty to snad nečekáš?
12. 8. 2021
„Opovaž se," odpověděl k mojí úlevě. „Ne, takhle jsem to nemyslel, chtěl jsem tím říct, že by mě hrozně potěšilo, kdybys byl ke mně otevřenej pořád, víš." Zhluboka se nadechl. „Byl by to pro mě důkaz, že ti na mě fakt záleží. To je jedno. Tuivo, tebe dostihla ta kletba, protože se prostě snažíš pořád být někým, kým nejsi, a dělat věci ne podle toho, jak by byly nejlepší, ale podle toho, kolik si myslíš, že ti přinesou svobody. A to tě uvězňuje. Myslím, že tohle se ti snažil říct."
„Takže... se mám prostě otevřít novým možnostem a sám sobě?"
„Jo. A taky začít dělat věci, který souvisí s kmenem, protože to už je prostě pryč. Vzpomínky musejí odpočívat."
„To si zarámuj a někam pověs," ušklíbl jsem se.
„Jo, já vím, že se tím neřídím, ale ty bys mohl," hlesl.
Zamyslel jsem se. „Tak já to zkusím."
20. Chybí ti svoboda
11. 8. 2021
„Ale vždyť já se na ni nezlobím," zasyčel. „Takže... ona má pravdu? Je to ta kletba? Ale vždyť... jste ten přívěsek neočaroval."
„Očaroval," smutně se pousmál. Všichni tři jsme na sebe zmateně pohlédli. „Myslíš si, že by na to ostatní šamani nepřišli? Nechal jsem tě tomu věřit. Až dodnes. Protože jsem věděl, že pokud tomu nebudeš věřit, tak se tomu ubráníš."
Tuivo se zamračil. „A co mám dělat teď? Já mám přece lidi, kterým na mě záleží." Byla jsem si jistá, že šaman odpoví, že se mnou je to složitější a Jyrki ho nemiluje tak jako on jeho. On se však jen shovívavě usmál.
„Ne na každého ta kletba působí stejně. Ty nikdy neumrzneš. Ale budeš postupně ztrácet vědomí stále více a více a stále spát, až ho nakonec už neprobereš." Viděla jsem, jak se zachvěl. „Nicméně u každého se ona kletba dá zlomit stejným způsobem."
Tuivo se zamračil. „Jak jsem říkal, nepřijde mi, že by se mi nedostávalo dost pozornosti nebo tak něco."
Stařec se trpělivě usmál. „To proto, že ty po ní netoužíš. Chybí ti něco jiného. Chybí ti svoboda."
19. Dal mi šanci
11. 8. 2021
Už ke mně nevzhlédl. „Hodně jsem o tom přemýšlel, Tuivo. Ale ono je fakt jedno, co cítím, protože ty si tímhle jenom dokazuješ, že jseš... svobodný."
„Asi tě nechápu."
„Přemýšlel jsem nad tím už od tý chvíle, co jsi mi řekl v tom stanu, že se ti líbím. A nejprv jsem si myslel, že je to tak. Nějak jsem si to připustil a pomalu začal přemýšlet, co vlastně přesně cítím já, protože do tý doby jsem to bral jako hodně silný kamarádství, ale to tak docela nikdy nebylo."
„O čem to sakra mluvíš?" nechápal jsem.
„Ale pak mi došlo, že je to zbytečný." Jeho hlas získal zvláštní hořký podtón. „Kdybych byl holka, tak by tě to ani nenapadlo."
„Jyrki, kdybys byl holka, tak bych tě měl rád úplně stejně, pokud bys byl takový, jaký seš," pokrčil jsem rameny.
„Ne. Přiznej si to, kurva." Odmlčel se. Zmateně jsem na něj hleděl. „Chtěl bys být se mnou jenom proto, aby ses zase vzepřel všem pravidlům, protože se stejným pohlavím ještě furt není úplně normální chodit. Furt je to divný. A ty chceš být ten divný, ty chceš být volnej a myslíš si, že tohle tě osvobodí. Ale já nejsem..."
„Počkej," zadržel jsem ho. „Vole, tohle sis fakt celou tu dobu myslel tohle? Teď je mi líto, že jsem tě nechával si to rozmyslet, protože takhle to prostě vůbec není."
Upřel na mě pohled. „Promiň, ale sám si to neuvědomuješ."
18. Nech ho žít
10. 8. 2021
„Nevšímej si ho. On už nemůže, tahle cesta je na něho moc. Neber si to osobně. A taky prostě jenom žárlí. Proto je protivnej."
„Žárlí na co?"
Ukázal na naše spojené dlaně. „Myslím, že se mu to moc nelíbí, že se držíme. Pak se ho na to zeptám, ale vždycky se nad tím šklebí."
„Vždyť... mě nemiluje."
„Ne. On..." Odmlčel se. „Za tohle mě zabije, ale je mi to asi jedno. Pamatuješ si ještě, jak jsi na cestě za šamany zmínila, že mě má rád až moc nebo jak to bylo?"
„Ano." Byla jsem zmatená.
„Tehdy jsem to popřel a fakt jsem si to myslel. Ale za tu dobu, co jsme spolu byli sami, mi přiznal, že... že to tak je." Zavřela jsem oči. Nečekala jsem, že to bude tak moc bolet.
„A ty?" zašeptala jsem.
Jyrki se zasmál. „Je to můj kamarád. Dobrý kamarád. Ale tím to končí. Nepřitahuje mě." Odmlčel se. „A on to asi ví."
+
17. To bylo ono
10. 8. 2021
„Proč jste mi to neřekl?" přistoupila k němu Taimi se slzami v očích.
Stařec se smutně usmál. „Já jsem to nevěděl, děvče. Nemělo se to stát. Některé nepravděpodobné události nejdou předvídat." Otevřela ústa, nejspíš pro hlubší vysvětlení, které mě také zajímalo, přestože jsem se bál, že se tím prozradí, že jsem do Launa strčil. Stařec však pokračoval.
„Tuivo," oslovil mě a divoce máchl holí. Bylo vidět, že je rozrušený. Já jsem byl také, zvlášť po tom, co mě oslovil. „Snažil jsem se. Velmi jsem se snažil zabránit tvé smrti. Ale nepodařilo se mi to, moje moc nesahá tak daleko, aby odstranila nevyhnutelné, zvláště když mi Taimi přestává po smrti toho mladíka věřit. Buď velmi pozorný, smrt na tebe číhá za rohem."
Znepokojeně jsem pohlédl na své přátelé a poté na něj. „Vy my říkáte, že..." Polkl jsem a udělalo se mi zle. „Že určitě zemřu?"
Stařec na mě lítostivě pohlédl. „Je to velmi pravděpodobné." A poté prostě zmizel. Složil jsem tvář do dlaní.
16. Jsem jen prostředek
9. 8. 2021
„Máš právo se zlobit," prohlásil pevně. „Tuivo, já ti říkal, že si máš odpočinout, ale tys byl děsně tvrdohlavej a... prostě se to stalo. A uvědom si, kurva, Taimi nemá žádný důvod tu zůstávat. Dělá to jen proto, že nechce, abychom umřeli, a ty nechceš umřít. Dělá to kvůli nám a má stejný právo tu být jako my a neměl bys ji brát jako podřadnou bytost, protože prostě není. Nenechám tě se k ní chovat tak, jak doteď. Tak s ní mluv laskavě, máš ji přece rád." Oslovený na něj jen se slzami v očích překvapeně hleděl. Jyrki přesměroval pohled na mě. „Ale ty mu to nevyčítej, prosím. Ne takhle. Vím, že ti ublížil, a ne jednou, ale tohle byla prostě nehoda. Vyčítá si to sám už dost. Kromě toho, Taimi, kdybys ho vůbec nechala, aby tě měl rád alespoň jako kamarádku, tak by ti mohl pomoct, a možná i líp než Launo, se kterým sis akorát domluvila manželství. Nečekám, že si padnete kolem krku, ale nemusíte tuhle zatracenou cestu dělat ještě horší, než je." Pak potřásl hlavou a stále se slzami v očích někam odešel. Ztuhla jsem. Nechtěla jsem s Tuivem zůstat na jednom místě sama, ale slabost mi nedovolovala odejít.
15. Nenávidím tě!
9. 8. 2021
Jak jsme rychle, ale tiše kráčeli vpřed, pro mé tělo to byla přílišná námaha. Začala se mi motat hlava a podlamovat kolena. Chtěl jsem pokračovat, ale pomalu se mi mlžil zrak. Matně jsem vnímal, jak Launo natahuje luk, ale nemyslelo mi to. „Launo," zakňučel jsem a opřel se o jeho rameno. Šíp opustil tětivu a Launo do mě strčil.
„Ty hlupáku!" vynadal mi. Jeho hlas zněl jako z velké dálky, ale věděl jsem, že se hodně zlobí. „Musíme něco jíst, ale ne, tobě bylo líto zajíčka a..." Strčil do mě. Zapotácel jsem se.
„Ne, já..."
„Utekl! Utekl kvůli tobě!" Byl téměř nepříčetný, ale já jsem nebyl schopný ho vnímat. Popadl mě za límec bundy. V tu chvíli jsem zpanikařil a strčil do něj vší silou. Vykřikl. Ozvala se rána a jakési prasknutí.
„Launo?" zeptal jsem se a mžoural do tmy. Snažil jsem se ho najít po hmatu. Po chvíli jsem nalezl jeho nohy a postupoval nahoru. Zrak se mi strachem začínal rozjasňovat a celkově jsem vnímal, že musím zůstat vzhůru. Nakonec jsem našel jeho hlavu. Ležel na ostrém kameni. Pohltilo mě neblahé tušení. A pak jsem to ucítil. Něco tekutého a lepkavého. Krev. A já jsem u sebe neměl vůbec nic, čím bych ho mohl ošetřit.
„Kurva! Já... se hned vrátím," zasyčel jsem a přinutil své tělo k běhu. Zrak se mi brzy zase zamlžil, ale nevšímal jsem si toho. Běžel jsem do tábora. Hledal jsem lékárničku, ale nic jsem neviděl. V dálce jsem slyšel nějaké hlasy, ale nedokázal jsem rozpoznat, co říkají. A pak jsem jen cítil, jak padám a ztrácím se.