11. Jsi také prokletý
V první chvíli mě nenapadalo žádné pořádné vysvětlení toho, co se kolem mě dělo. Poznal jsem, že se nacházím v nějakém stanu, a kolem mě byla spousta lidí. Něco mi to připomínalo, ale co? Pak jsem v davu zahlédl Jyrkiho. Dostal jsem ze sebe tiché zaúpění. Lidé kolem mě začali mluvit udgunsky. Co se to dělo? Ocitl jsem se v noční můře? Ale co v ní dělal Jyrki? Bude se mi vysmívat? Nadávat mi? Pokusil jsem se posadit. Někdo mě tlačil nazpět, ale nevzdával jsem se. Vyslovil jsem jeho jméno. Jyrki se procpal skrz dav a chytil mě za ruku. Zavřel jsem oči a podařilo se mi zklidnit.
„Co se stalo?" zeptal jsem se ho, stále se zavřenýma očima. Nechtěl jsem vidět zbytek světa.
„Hele... hm... sekl jsi sebou."
„To vím. Ale kde to jsme?" V tom okamžiku mi to došlo. Otevřel jsem oči. „Ne. To jsi neudělal."
„Tuivo, neviděl jsem jinou možnost."
„Blbečku," zasyčel jsem a rozhlédl se kolem. Nebylo pochyb o tom, kde jsem. V kmeni. Zase. Desítky páry očí nás zvědavě sledovaly „Deset let. Tolik mi předtím trvalo, než jsem se odtamtud dostal."
„Co říká?" slyšel jsem hned z několika úst. Ještě jednou jsem si všechny ty lidi pořádně prohlédl. Některé tváře mi byly povědomé, nejspíš jsem je už někdy viděl. A pak mi pohled padl na jednu konkrétní. Taimi. Když si všimla mého pohledu, udělala několik kroků ke mně. Zpanikařil jsem. Co ta tady dělala?
„Hej, klid," promluvil na mě Jyrki a stiskl mi dlaň pevněji. Vytrhl jsem se mu a posadil se na kraj lůžka. Moje hlava silně zaprotestovala, ale ignoroval jsem to. Taimi došla až ke mně. Přisedla si, ale co mě zarazilo, tak to, že vypadala naštvaně. Ale proč?
„Musíš jim říct, co se stalo," promluvila na mě. Znělo to úsečně. „Jyrki mi něco vysvětlil, ale bude lepší, když to uslyší od tebe."
„No tak na to zapomeň. Udgunsky na ně nepromluvím."
„Dochází ti, že ti zachránili život? Zase? Měl bys mít trochu úcty."
„To přeháníš. Dej mi pokoj, Taimi." Povzdechl jsem si. „Rád tě znovu vidím, ale..."
„Ne," odsekla mi. „Přestaň. Jsi stejný hlupák, jakým jsi byl, když jsme se loučili. Já už s tebou nechci mít nic společného, jen spolupracuj, pokud tu nechceš zůstat..."
„Taimi, nech mě být."
„Tuivo, ona se snaží..." promluvil ke mně Jyrki, ale jeho přítomnost mi už nepomáhala ani trochu.
„Dejte mi pokoj oba," zavrčel jsem a prudce se zvedl. Zatočila se mi hlava a před očima se mi objevily černé mžitky. Někdo se mi připletl do cesty, takže jsem ho zkrátka odstrčil. Nic jsem neviděl, ale našel jsem cestu ze stanu. Čerstvý vzduch byl tak příjemný. Musel jsem odsud pryč, musel jsem někam hodně daleko. Neměl jsem se o tom, že se tu vůbec nachází nějaký kmen, zmínit. Někdo za mnou spěchal, slyšel jsem kroky, ale nevšímal si toho. Jen jsem někam slepě utíkal. Pak se mi ale něco připletlo do cesty a já jsem zase padal. Cítil jsem pod sebou studený sníh a se slzami v očích zaklel. Někdo mě chytil za paže a táhl je dozadu. Zuřivě jsem se bránil. Něco se mi otřelo o zápěstí. Provaz? Oni mě chtěli svázat? To se jim nepovede.
„Hej," vyrušil mě známý hlas. Na okamžik jsem sebou přestal házet, a to se mi stalo osudným. Někdo bolestivě přitáhl mé paže k sobě a jiné ruce mi začaly kolem zápěstí omotávat drsné lano. Do očí mi vstoupily slzy. „Koukni na mě." Až když jsem vzhlédl, uvědomil jsem si, že je to Jyrki. „Klid, prosím tě, nebo to bude jenom horší." Bylo těžké ho vnímat ve shluku hlasů, ale snažil jsem se. „Nic nedělej, prosím." Přivázali mě k jedné z vnějších tyčí, které držely pohromadě stan.
Škubl jsem sebou. „Ale..."
„Já vím. Já vím, ale prosím, uklidni se. Taimi?" Oslovená zaregovala na oslovení a já jsem sebou trhl, ale někdo mě pevně držel. „Řekni jim, že s ním jenom potřebuju být chvilku sám."
„To nepůjde," zavrtěla hlavou. Někdo ji objal kolem ramen. Pořádně jsem si ho prohlédl. Byl jen o něco málo starší než já. Nejspíš se museli znát. Ale odkud?
„Půjde. Já tu s nimi zůstanu," prohlásil ten muž v udgunštině. Pohlédl na ostatní lidi, kteří se tu shromáždili, a mávl rukou. „Jděte! Já to vyřeším."
„Sám?" odpověděl mu někdo.
„Ano," odpověděl pevně a ostatní ho poslechli. Nejspíš tady jeho slovo mělo váhu. „I ty, Taimi."
„Ale já je znám," namítla tiše.
„Jdi, prosím,"odpověděl jí. Nakonec ho po zaváhání poslechla. Co měl v úmyslu? V tomhle bezmocném postavení jsem se ho bál. Ucukl jsem, když mi položil dlaň na rameno.
„Já jsem Launo," představil se. „Přiznám se, že plné nevím, co se tady děje, ale nechci ti ublížit. Ani zbytek kmene ti nechce ublížit, svázali tě jen proto, aby tě uklidnili." Nevím, čím to bylo, ale Launo mi připadal jako rozumný muž, navíc jsem si všiml, s jakou úctou na něj hleděl Jyrki. Proto jsem mu jen naslouchal. „Rozumím vám, ale nemluvím vaši řečí, ano?"
„Jo," odvětil jsem udgunsky. „A kdo vlastně jsi? Respektive, odkud znáš Taimi?"
„Sydän nás seznámil," pousmál se. Kývl jsem, když řekl mně známé jméno. Sydäna jsem si jako jednoho z mála v kmeni vážil. „Já a Taimi se nejspíš vezmeme."
Moc mě to nepřekvapilo. Dávalo to smysl. „Jo. Tak hodně štěstí." Pomlčel jsem o její kletbě, nebyla správná chvíle to vytahovat.
„Jestli si chceš promluvit se svým kamarádem, tak máš příležitost," prohlásil. Pousmál jsem se.
„Jyrki?" oslovil jsem ho. Pohlédl na mě. „Ještě jednou, co se stalo?"
„Sekl jsi sebou. Jo, mohl jsem počkat, až se probereš, a prostě pokračovat, ale upřímně, Tuivo, fakt jsem se o tebe bál."
„Počkej, mluv pomaleji, aby ti Launo rozuměl," prohlásil jsem. Nebylo by dobré namočit se do dalších problémů. Blonďák se vděčně usmál.
„Tak fajn. Běžel jsem tu do kmene a potkal nějaké rybařící lidi. Dovedl jsem je k tobě a oni tě přenesli sem. To je všechno. Fakt ti asi chtějí pomoct. Kdyby nechtěli, tak by se s tímhle nenamáhali." Launo přikývl.
„Ok. Takže mě už můžou pustit a půjdeme?"
Jyrki protočil oči. „Sekneš sebou zase. Vyspi se aspoň jeden blbý zatracený den."
„Ne. Jdeme." Podíval jsem se na Launa, ale on zavrtěl hlavou. Rozčílilo mě to. „Kurva, já tu nechci zase zůstat dalších deset let! Nechci, chápeš?! Já ne..."
„Můj otec," vložil se do toho Launo. „Je léčitel. Vím dost, abych posoudil, že s tebou něco není v pořádku. Jestli chceš jít, prosím, zařídím to, ale neměl bys..."
„Tak to zařiď," přerušil jsem ho.
„Tuivo," oslovil mě.
„Odkud..."
„Sydän i Taimi mi o tobě něco řekli. Ale na tom teď nesejde. Jestli chceš znát můj názor, tak jsi také prokletý."
„Ne," povzdechl jsem si. „Tohle se mi děje odmala. Mám problém s polární nocí, je tma a moje tělo si myslí, že by mělo pořád spát. Akorát když jsme teď na cestě, tak je to horší."
„V tom případě má tvůj přítel pravdu a měl by sis pár dní odpočinout."
„Ne," odvětil jsem. „Odvážeš mě?" Ve svalech mi začínalo nepříjemně trhat.
Launo se zachmuřil. „Nezlob se, ale nevěřím ti. Zajdu pro někoho, kdo ti zabrání, abys na mě zaútočil nebo něco podobného." Kousl jsem se do rtu, abych mu na to neodsekl něco ošklivého. „Můžu se tě předtím zeptat na něco čistě osobního?"
„No?"
Chvíli se k tomu odhodlával. „Měl bych něco vědět o Taimi, než se vezmeme?"
Možná to nebylo úplně správné, že se na to ptal zrovna teď, ale rozuměl jsem mu. Už nebude mít šanci si se mnou promluvit. „Upřímně, Launo, bude lepší, když to vědět nebudeš."
„Jestli narážíš na tu kletbu, myslel jsem, že ti už došlo, že to vím." Kývl jsem. Řekl, že jsem také prokletý. Jistěže to věděl.
„Fajn. V tom případě jenom... ji radši opusť hned nebo nikdy. Staneš se pro ni středobodem života, a jestli ji doopravdy nemáš rád, budeš toho litovat. Asi mi nerozumíš, že?" uvědomil jsem si, že to nemůže chápat.
„Rozumím," přikývl. „Je škoda, že nemáme více času na to, se poznat. Ty i tvůj kamarád se mi zamlouváte." Věnoval mi poslední úsměv a zvedl se.
„Jyrki, odvaž mě. Dělej," prohlásil jsem, když odešel.
„Ne," hlesl. „Nebudeme zdrhat. Jestli ti to došlo, Launo nám k tomu sice dal příležitost, protože ono je to jedno, ale počkej, až tě pustí. Zase sebou sekneš."
„A ty mu věříš?" ušklíbl jsem se.
„Jo. Jo, věřím. Ale to je teď jedno. Hlavně nedělej blbosti, až se vrátí, prosím tě, jestli tu nechceš zůstat dýl. Ne, že bys neměl, ale to, že budeš svázanej, ti moc nepomůže."
„Tak fajn," vydechl jsem. „Já byl prostě jenom hrozně vyděšenej, když jsem se vzbudil."
„To je jasný. Upřímně jsem od tebe čekal ještě prudší reakci."
Ušklíbl jsem se. „To máš o mně vysoký mínění."
„Tak to nemyslím. Ale chápal bych to, po tom, co všechno jsi v kmeni cítil." Zarazil jsem se. Tohle mě překvapilo, ale znělo to, že mluví upřímně.
„Fakt?"
„Jo, fakt. A mimochodem, našel jsem Kalevu. Byla s těma lidma u jezera, asi se tam nějak ocitla po tý vánici a jsem fakt vděčný, že se o ni asi postarali."
„To je skvělý," hlesl jsem.
„Už jde, tak prosím tě, klid, i kdyby ti říkali cokoli. Za chvilku už budeme pryč." Přikývl jsem. Po chvíli k nám opravdu došel Launo ještě s dvěma muži. Prudce mě chytili za paže. Zaúpěl jsem, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jeden z nich rozvázal lano. Svaly bolestivě zaprotestovaly a zamotala se mi hlava.
„Ty nejsi ani trochu v pořádku," zavrtěl nade mnou Launo hlavou, ale podal mi ruku. S jeho pomocí jsem se postavil na vratké nohy. Poslal pryč oba muže, kteří mu pomáhali, a pustil mě. Udělal jsem krok vpřed, ale nohy mě zradily. Taktak mě spolu s Jyrkim zachytili.
„Doprdele," zasyčel Jyrki. „Kéž bysme měli aspoň sáně."
„K čemu máte tolik psů, když nemáte sáně?" podivil se Launo docela logicky. Jyrki se na něj bezradně zamračil, protože mu samozřejmě nerozuměl.
„Měli jsme je, ale ta vánice je rozmlátila o kameny," vysvětlil jsem. Launo se nevesele pousmál.
„Máte kde sehnat nové?"
„Asi ne. Kousek odsud je Pieni, ale my jsme přišli i o stan a nemáme peníze na obojí. Ale to nevadí. Když jsme s Taimi odešli z kmene, taky jsme to prošli pěšky."
„A nechcete tu zůstat alespoň do rána? Ty se skoro ani nepohneš a za chvilku bude noc."
„Přespíme v Pieni. Je to kousek," zavrtěl jsem hlavou. „Už se vrať. Ale díky za všechno." Pousmál se a opravdu odešel.