15. Nenávidím tě!
Netrvalo to ani pár dní a vyrazili jsme s Launem na lov. Myslím, že s tím, že půjdu já, nepočítal, a nepočítal jsem s tím ani já, ale Taimi byla zesláblá a chtěl jsem, aby si odpočal i Jyrki, protože to byl právě on, kdo většinu času držel hlídku, i když se teď střídal právě s blonďákem. Navíc jsem si s Launem předtím, než dorazíme do malého lesa, chtěl trochu promluvit, protože jsem tušil, že Taimi mi nic nepoví. Sotva jsme se vzdálili od tábora, široce se na mě usmál.
„Chceš vědět, jak jsem se spojil s Taimi," uhádl. Neochotně jsem přikývl.
„Taimi je citlivá. A naivní, pokud ti ty výrazy něco říkají." Přikývl. „Nejspíš se do tebe dřív nebo později fakt zamiluje."
„Ano. To jsem pochopil," překvapil mě. „Řekla mi toho hodně. O tobě, o té kletbě..."
Zvolnil jsem krok. „Takže jsi se mnou šel na opuštěné místo, abys mě zabil za to, co jsem jí udělal." Byl to napůl vtip, ale neuměl jsem odhadnout, co si o tom myslí.
„Opustil jsi ji. Proč?"
Povzdechl jsem si. „Svět tam venku funguje trochu jinak. Nevybíráme si..." Mávl jsem nad tím rukou. „Zapomeň na to. Ber mě zkrátka jako blbce, který ublížil tvoji... budoucí ženě. Proč vlastně? Proč si ji chceš vzít, když víš, že je prokletá?"
Úsměv mu trochu povadl. „Protože je jediná, kdo mě tím pádem chce. Je zoufalá. A můžu prožít alespoň pár chvil prchlivého štěstí, než... odejde. Tak jako Meri, moje milovaná."
„Miloval jsi ji?" Zarazil se, ale nakonec přikývl. „Doufám, že se ti povede milovat i Taimi. Nerad to říkám, ale jsi asi její poslední šance. I když je dost blbý... mít pocit, že někoho máš milovat, protože on to potřebuje..." Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na Jyrkiho.
„To je vlastní zkušenost?" ušklíbl se.
„Jo, ale trochu obráceně. Mám... hodně rád jednoho člověka a mám pocit, že ho tlačím do toho samýho."
Launo se zazubil. „Je to ten muž, který je tady s tebou, viď?" Vyděšeně jsem na něj pohlédl. Jyrki by s ním důvěrně nemluvil. „Jde to poznat. Neboj se. Meri, moje drahá, mi o tom hodně vyprávěla. Já vím, že ve vašem světě se takové vztahy tolerují a..."
„Ne tak docela. Ale o to tady nejde. On to necítí stejně, ale vím, že se o to bude snažit." Pokrčil jsem rameny. „Hele, tohle asi nebudeme rozebírat."
„Já vím, že to není obvyklé. Ale klidně tě vyslechnu," navrhl. „Buď bez obav. Taimi nic netuší. Ale podle toho, co mi říkala, a co jsem vypozoroval, mi to dává jako jediná možnost smysl."
„Tak ses nespletl," hlesl jsem.
„Řekl jsem ti o Meri. Myslím, že se mi můžeš svěřit i ty, protože zaprvé spolu očividně strávíme ještě dost času, a zadruhé se po tomto dobrodružství už nikdy neuvidíme."
Zasmál jsem se. „Budu ignorovat, že se ty argumenty navzájem popírají." Launo mi úsměv oplatil. Došlo mi, že cítím něco podobného, jako když jsme se poprvé poznali s Jyrkim. Také jsem měl pocit, že ho znám léta. On to nejspíš vnímal jinak, v kmenech se seznamovalo intenzivněji a důvěrněji hned od začátku, ale těšilo mě, že mu nejsem odporný.
„Pověz mi to," vybídl mě. Zavrtěl jsem hlavou, ale on se zastavil a zkoumavě na mě hleděl. Věděl, že mu to stejně řeknu, protože jsem se zkrátka potřeboval vypovídat. Zastavili jsme. Potřásl jsem hlavou. „Neměl jsem mu to přiznávat. A asi bych to ani neudělal, ale on se vyptával." Podíval jsem se na něj, ale přijal tu informaci s klidem. „On je citlivý, má nějaké problémy z dětství a..." Pokrčil jsem rameny. „Asi jsem mu tím ublížil, i když to nedá najevo."
„Co ti na to řekl?"
„Že ho to těší. Asi ho nepřitahuju úplně fyzicky, že jsme prostě akorát strávili hodně času spolu a má mě rád, ale... já nevím, tulí se ke mně, ale..." Ztichl jsem. „Akorát se do toho zamotávám."
Launo se z nějakého důvodu zazubil. „Meri se chovala stejně. Myslím, že mu jen přijde, že si tě nezaslouží nebo něco takového, ale že tě má rád více, než jak dává najevo."
Povytáhl jsem obočí. „Fakt?"
„Ano. Kdyby tě vážně nechtěl, tak by ti to již řekl, alespoň si to myslím." Zarazil jsem se. Možná na tom něco bylo. „Pojď." Přikývl jsem. Pokračovali jsme v cestě. Nenechal jsem se už myšlenkami na předchozí rozhovor rozptylovat, hledal jsem známky, že se poblíž pohybuje zvěř, ale zřetelně jsem cítil, jak se mi do žil vlila nová naděje, i když možná klamná.
„Zajíc!" vyslovili jsme náhle s Launem skoro současně, když jsme obešli strom a zahlédli stopy ve sněhu.
„Jsou úplně čerstvé," prohlásil tiše. Přikývl jsem. Sledovali jsme cestičku, která za ním zůstala, a vedla až k lesu. Zatajil jsem dech. Tiše jsme postupovali kupředu, a Launo zakládal šíp do malého luku. Chvíli jsem ho jen sledoval. Chtěl jsem vytáhnout nůž, ale pak se to znovu stalo.
Jak jsme rychle, ale tiše kráčeli vpřed, pro mé tělo to byla přílišná námaha. Začala se mi motat hlava a podlamovat kolena. Chtěl jsem pokračovat, ale pomalu se mi mlžil zrak. Matně jsem vnímal, jak Launo natahuje luk, ale nemyslelo mi to. „Launo," zakňučel jsem a opřel se o jeho rameno. Šíp opustil tětivu a Launo do mě strčil.
„Ty hlupáku!" vynadal mi. Jeho hlas zněl jako z velké dálky, ale věděl jsem, že se hodně zlobí. „Musíme něco jíst, ale ne, tobě bylo líto zajíčka a..." Strčil do mě. Zapotácel jsem se.
„Ne, já..."
„Utekl! Utekl kvůli tobě!" Byl téměř nepříčetný, ale já jsem nebyl schopný ho vnímat. Popadl mě za límec bundy. V tu chvíli jsem zpanikařil a strčil do něj vší silou. Vykřikl. Ozvala se rána a jakési prasknutí.
„Launo?" zeptal jsem se a mžoural do tmy. Snažil jsem se ho najít po hmatu. Po chvíli jsem nalezl jeho nohy a postupoval nahoru. Zrak se mi strachem začínal rozjasňovat a celkově jsem vnímal, že musím zůstat vzhůru. Nakonec jsem našel jeho hlavu. Ležel na ostrém kameni. Pohltilo mě neblahé tušení. A pak jsem to ucítil. Něco tekutého a lepkavého. Krev. A já jsem u sebe neměl vůbec nic, čím bych ho mohl ošetřit.
„Kurva! Já... se hned vrátím," zasyčel jsem a přinutil své tělo k běhu. Zrak se mi brzy zase zamlžil, ale nevšímal jsem si toho. Běžel jsem do tábora. Hledal jsem lékárničku, ale nic jsem neviděl. V dálce jsem slyšel nějaké hlasy, ale nedokázal jsem rozpoznat, co říkají. A pak jsem jen cítil, jak padám a ztrácím se.
Když jsem se probudil, ležel jsem ve stanu. Trochu mě bolela hlava, ale jinak jsem se cítil v pořádku. Viděl jsem Jyrkiho, jak objímá plačící Taimi. Zřejmě zachytil můj pohled, protože se otočil. V jeho očích byl smutek a obrovský strach. Pohladil plavovlásku po zádech a zvedl se. Taimi se stále třásla a vzlykala. Jyrki přešel až ke mně a stiskl mi rameno.
„Jsi v pohodě?"
„Jo, asi jo. Já jsem..."
„Jistě že jsi v pořádku!" vyprskla náhle Taimi. Obrátila se ke mně a zabodla do mě uslzený a nahněvaný pohled. „Nenávidím tě! Měl jsi umřít už v té rokli!" Nikdy jsem ji neslyšel tak hystericky křičet. Jyrki sebou trhl. Taimi se postavila a se vzlyky někam odběhla. Zmateně jsem zavrtěl hlavou.
„Co jsem... udělal?"
Jyrkiho rysy ztvrdly. „Launo je mrtvej." Vykulil jsem oči. Nejspíš jsem se přeslechl. „Nevím, co se stalo, ale nejspíš upadl a zlomil si vaz." Zavrtěl hlavou. „Já... co se stalo?"
Vymrštil jsem se do sedu. Chtěl mě položit znovu na zem, ale sundal jsem jeho ruku z mé hrudi. „Já... já jsem ho zabil!"
„Neblbni. Byla to nehoda. To, že jsi tam byl s ním..."
„Ne!" Do očí mi vytryskly slzy. „Já jsem do něj strčil a viděl jsem ten pád. Běžel jsem pro obvazy a..."
„A pak jsi omdlel? Co se tam stalo?"
„Já... ne..." Chtěl jsem se postavit, chtěl jsem Launa zachránit, přestože jsem věděl, že je to nemožné, ale Jyrki mě rázně zastavil tím, že mě pevně objal. Chtěl jsem se mu vysmeknout, ale nedovolil mi to. A tak jsem udělal to nejhorší, co jsem mohl. Rozbrečel jsem se mu v náruči. Dlouhé chvíle mě k sobě tiskl, ale nic jsem necítil. Dokázal jsem jen myslet na to, že jsem byl vrah. Byl jsem šokovaný a nechápal jsem nic, ničemu jsem nerozuměl.
„Jdi za Taimi," zavrčel jsem nakonec. „Ona tě potřebuje. Já jsem jenom odpornej..."
„Tuivo..."
„Vypadni." Trochu se odtáhl a chtěl mi setřít slzy, ale instinktivně jsem jeho ruku odstrčil. Když se nedal, bolestivě jsem mu ji zkroutil. Ublíženě na mě pohlédl, ale bylo mi to úplně jedno. Chtěl jsem zemřít, protože jsem stejně umíral zevnitř, ale neměl jsem už sílu s Jyrkim bojovat. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a našel poslední zbytky sil, abych se na něj znovu neobořil. „Prosím. Nech mě být. Já jsem..."
„Jenom mi prostě řekni, co se stalo," hlesl.
Otřel jsem si slzy. „Jdi za Taimi. Ona teďka ztratila všechnu naději. Potřebuje tě."
„To ty taky. Nechám tě, jenom mi řekni, co se tam stalo?"
S obavami jsem na něj pohlédl. „Ztrácel jsem zase vědomí." Zamračil se. „Nějak jsem se o něho opřel a vykřikl a zkazil mu střelu a zajíc utekl. On se naštval, ale já byl mimo, a nějak hodně jsem do něho strčil a..." Zaťal jsem pěsti.
Jyrki zavrtěl hlavou. „Prosím tě, nevyčítej si to takhle." Zavrtěl jsem hlavou. „Trochu se prober, a pak si promluvíme, fajn?"
Přikývl jsem. „Nenávidí mě hodně?"
Jyrki polkl. „To teď neřeš." Udělalo se mi znovu mdlo. Sesunul jsem se na podlahu. Jyrki mě ještě jednou objal a pak udělal něco, co by mě normálně přivedlo k šílenství, ale teď mě to uklidnilo. Pohladil mě po tváři. Pak se smutně usmál a odešel nejspíš za Taimi. Stočil jsem se do klubíčka a nedokázal nic než jen plakat.