16. Jsem jen prostředek
Jyrki mi vtiskl do dlaně chlebovou placku. Věděla jsem, o co mu jde. Chtěl, abych alespoň něco snědla. Neměla jsem na to ani pomyšlení. Svíral se mi žaludek a všechno, co jsem vložila do úst, mi chutnalo jako hlína. Už jsem neplakala, všechny mé slzy jako by vyschly, cítila jsem spíše hlubokou a temnou prázdnotu a samozřejmě obrovskou zimu. Nebylo se čemu divit. Můj jediný plamen zhasl.
„Musíme zase vyrazit," prohlásil. „Už jsme se v téhle oblasti zdrželi ažaž a nemyslím si, že ti to tu svědčí." Uhnula jsem očima před jeho zkoumavým pohledem. Přidřepl si ke mně a chytil mě za ruce. Překvapeně jsem vzhlédla. „Strašně mě... to mrzí, ale prostě..."
„Tuivo na tebe tlačí, ať vyrazíme, viď?" zeptala jsem se přímo. Pevně semkl rty, takže jsem pochopila, že mám pravdu.
„Ne. Ne tak docela. On tady nechce být, protože mu to připomíná, že... že tomu nezabránil. A ani pro tebe to tu asi není dobrý." Vzpomněla jsem si na Launovo bezvládné tělo a hlavu v nepřirozeném úhlu. Zaťala jsem zuby, abych se nerozplakala. „Vyčítá si to asi ještě víc, než mu to vyčítáš ty. Ale už konečně pochopil, že se musí pořádně vyspat." Kývl k hlasitě oddechujícímu muži zabalenému ve spacáku, které jsem tak moc nechtěla ani vidět, natož s ním být ve stanu. Sice už bych ho nedokázala vytáhnout zpět na mráz a nechat zemřít, kdyby to bylo jen na mě, ale bez něj by bylo všechno jednodušší.
„Má proč si to vyčítat," odsekla jsem. „Je pochopitelné, že se ho budeš zastávat, nicméně..." Potřásla jsem hlavou. „Já vím, že mě vnímáte jen jako prostředek, abyste to přežili, koneckonců, sama jsem se na tu pozici pasovala a..."
„To není pravda, Taimi," hlesl a sevřel mi dlaně ještě pevněji.
Pohlédla jsem na něj. Bylo těžké něco takového říkat, když jsem v jeho očích viděla upřímnou lítost a soucit, ale věděla jsem, že on je zkrátka jen hrozně laskavý obecně, se mnou to nemělo nic společného. „Sám někde uvnitř víš, že je to pravda." Odmlčela jsem se. „Launo byl moje poslední naděje. Dovedu vás domů, ale pak... pak pro mě zkrátka všechno končí. Úplně všechno."
„Taimi, nemusíš..."
„Ne. Já už stejně nemám proč tady být. Do kmene se vrátit nemůžu, už to není můj domov. Bude zázrak, když to vůbec přežiji, než dorazíme do Aletasa." Objal mě. Část mě nechápala, proč to dělá, ale bylo to příjemné. Ovinula jsem kolem něj paže. Po chvíli se ale roztřásl zimou, takže jsem ho raději pustila. Jistěže, on měl Tuiva. Na něj ta kletba byla krátká. Přistihla jsem se při myšlence, co má Jyrki a já ne, ale hned si za to vynadala. Jyrki za to nemohl.
„Víš o tom, že tě nemusí někdo nutně milovat tím romantickým způsobem, že jo?" zeptal se mě. „Tady jde o něco jinýho. Chápu, že jsi do Launa vkládala naděje, ale najde se někdo jiný."
„Já vím. Jde o to, aby na mě někomu záleželo. Jenže..." Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdo takový není."
„Ani v kmeni?" zeptal se.
„To je složité. Tuivo má v jedné věci pravdu, jsi spíše člen komunity než samostatná bytost. A i když mě mají upřímně rádi, tak... mi to nestačí, protože jsem poznala i něco jiného. I když tedy Tuivo lhal."
„Lhal? Myslíš v tom, že tě miluje?"
Zamračila jsem se. „Kolik o tom vlastně víš?"
„Asi... asi všechno. Zajímalo mě, jak to tehdy bylo, protože si upřímně neumím představit, že by někomu Tuivo ublížil záměrně."
Zaťala jsem pěsti. „Jistě."
„Taimi, on... prostě sám nevěděl, co cítí. Nebyl by rád, že ti to říkám, ale byl zmatený. Ale svým způsobem tě má pořád rád a vždycky měl."
„Pak nechápu, proč zabil Launa." Zamračil se. „Jyrki. Já vím, že máš Tuiva rád, ale přece mu nevěříš. Víš, jak je absurdní, že by zkušený lovec jen tak zakopl o kořen, a náhodou spadl zrovna na kámen a zrovna v takové pozici a takovou silou, že by si zlomil vaz. A zrovna v té chvílí se Tuivovi náhodou udělalo špatně a náhodou si nevšiml, že je Launo mrtvý."
Jyrki nejistě přešlápl. „Ty výpadky má doopravdy. Myslím Tuiva. Ještě než jsi přišla, málem kvůli tomu spadl ze skály."
„To je také to jediné, co na tom dává smysl."
„Nevidím jediný rozumný důvod, proč by ho záměrně zabíjel. Launo mu byl sympatickej."
Neudržela jsem se a rozplakala se. Matně jsem vnímala, jak mě hladí po vlasech, ale vůbec to nepomáhalo, protože jsem věděla, že jen netuší, jak jinak mě uklidnit. A všechno se ještě zhoršilo, když jsem zaslechla zašustění. Jyrki mě pustil a přesunul se k němu. Jistěže. Byl mnohem důležitější než já, i když byl vrah. Tuivo se pomalu zvedl. Přála jsem si, aby odešel, ale Jyrki ho zadržel.
„Nikam," zavrčel. „Budeš odpočívat, tohle nám přineslo už dost problémů."
„Jyrki, popravdě se necítím ani trochu odpočatější."
„Musíš odpočívat víc."
„Poslední dva dny jsem prakticky prospal."
„Z tohohle stanu doprdele nevylezeš, dokud ti nebude aspoň trochu líp."
„Fajn," vzdal to Tuivo. Roztřásla jsem se ještě více než obvykle. Mě nikdy neposlouchal, i když jsem to s ním myslela dobře. „Jenom mě tak napadlo, co s tím druhým spřežením. Máme teda tím pádem zase sáně, ale nevím, jestli je teď vůbec někdo kromě tebe schopný ho spolehlivě vést a když ty psy pustím, měli by najít cestu zpátky a..." Pevně jsem semkla rty, abych nedala najevo žádné emoce.
Hnědovlasý muž mávl rukou. „To teď neřeš. Neřeš nic, prosím tě."
„Chci to řešit."
„Fajn. Asi je pustíme, ať kmen nepřijde o psy, nám k ničemu nejsou, moji by s nima nespolupracovali, nebo rozhodně ne hned."
„Takže se jich prostě zbavíme," kývl Tuivo. Už jsem to nevydržela.
„Jistě. Zbav se jich, tak jako ses zbavil Launa," zavrčela jsem a zaťala pěsti. „Plánoval jsi to, ale proč? K čemu ti to bylo?"
„Zase jsme u toho," protočil Tuivo oči. „Aby bylo jasno, Launo mi byl sympatickej, fakt že jo. Taky mě to vzalo." Otočil se. Rozzuřilo mě to. Choval se ke mně tak povýšeně.
„Jsi vrah! Vrah!" vykřikla jsem. „A už navždy budeš! Kdybys chtěl, tak tomu zabráníš!" Následně Tuivo udělal něco naprosto nečekaného. Rozvzlykal se. Otevřela jsem ústa, ale Jyrki mě posunkem zastavil.
„Máš právo se zlobit," prohlásil pevně. „Tuivo, já ti říkal, že si máš odpočinout, ale tys byl děsně tvrdohlavej a... prostě se to stalo. A uvědom si, kurva, Taimi nemá žádný důvod tu zůstávat. Dělá to jen proto, že nechce, abychom umřeli, a ty nechceš umřít. Dělá to kvůli nám a má stejný právo tu být jako my a neměl bys ji brát jako podřadnou bytost, protože prostě není. Nenechám tě se k ní chovat tak, jak doteď. Tak s ní mluv laskavě, máš ji přece rád." Oslovený na něj jen se slzami v očích překvapeně hleděl. Jyrki přesměroval pohled na mě. „Ale ty mu to nevyčítej, prosím. Ne takhle. Vím, že ti ublížil, a ne jednou, ale tohle byla prostě nehoda. Vyčítá si to sám už dost. Kromě toho, Taimi, kdybys ho vůbec nechala, aby tě měl rád alespoň jako kamarádku, tak by ti mohl pomoct, a možná i líp než Launo, se kterým sis akorát domluvila manželství. Nečekám, že si padnete kolem krku, ale nemusíte tuhle zatracenou cestu dělat ještě horší, než je." Pak potřásl hlavou a stále se slzami v očích někam odešel. Ztuhla jsem. Nechtěla jsem s Tuivem zůstat na jednom místě sama, ale slabost mi nedovolovala odejít.
„Víš, že má pravdu," hlesl. Raději jsem mu neodpověděla. „Upnula se na Launa a nevidíš, že já bych ti rád pomohl, kdybys mě nechala. A on taky. Má tě rád. Nevím teda, jakým způsobem, ale takhle se doteď k moc lidem nechoval." Odmlčel se. „Než jsme se rozloučili, tak ta kletba polevovala, ne?"
„Než mi došlo, že jsem jen prostředek."
„Prostředek k čemu? Nevěděli jsme, že jsi důležitá k tomu, aby se na tebe ten šaman napojil, tehdy ještě ne. Kdybysme to brali jenom z hlediska užitečnosti, tak už jsme tě dávno někde nechali."
„A proč jste to teda neudělali?"
„To, že jsem se s tebou rozloučil, neznamená, že jsem chtěl, abys umřela."
„Proč jsi vlastně mě nechal jít a jeho ne?"
„Taimi..." zaúpěl.
„Ale mě to opravdu zajímá."
Pevně semkl rty. „Už jsem to vysvětloval. Protože bych se nedokázal vyrovnat ještě navíc s jeho ztrátou."
„Jsem si jistá, že je za tím ještě nějaký důvod, u tebe rozhodně, ale dejme tomu."
„Fajn. Je to vlastně teďka jedno, důležité je, že... že nám na tobě záleží doopravdy, dobře?"
Část mě chtěla věřit, že lže, ale věděla jsem, že ne. Odzbrojila mě ta Jyrkiho poznámka, že mě má rád. Jestli to řekl jemu, mohla to být vážně pravda. „Dobře," hlesla jsem.
„Čím dřív pak vyrazíme, tím dřív budeme v Aletasu," povzdechl si. „A uvidíme, co bude dál." Přikývla jsem. „A radši už nikdy nebudeme říkat, že se loučíme naposledy, protože..." Něco v jeho pohledu mi připomnělo toho Tuiva, kterého jsem milovala. Bylo mi z toho tak špatně. Nenáviděla jsem ho, a přitom tam stále bylo něco z těch starých citů. „Mám pocit, že naše osudy mají být zkrátka spojené navždy. Možná že některým věcem se zkrátka zabránit nedá."
„Ty to uznáváš?" zajímala jsem se.
„Po tom, co jsem se s tebou tolikrát viděl znovu, asi jo. Ale většina věcí se ovlivnit dá."
„Nemyslím si, že je to správné."
„Já vím. V tomhle se nikdy neshodneme. Ale lidi nemusí mít stejné názory na to, aby jim na sobě záleželo." Málem jsem se v té chvíli rozplakala dojetím, protože mi to připomínalo naše staré a dávno zatracené rozhovory. Byla jsem tak zmatená.
„Budeš si se mnou častěji povídat takto?" požádala jsem ho.
„Nic neslibuju," odvětil a trochu se usmál. „Ale vidím, že ti to chybí."
„Ano," přiznala jsem. Jeho výraz byl tak smutný, že jsem ho měla chuť obejmout, ale stále jsem se na něj hodně zlobila.
„Snad mi to jednou odpustíš. To, co jsem ti udělal kdysi. A toho Launa taky. Fakt mě to mrzí." Přikývla jsem. Viděla jsem to na něm. Pak se odvrátil a vydal se směrem za Jyrkim. Bylo mi lépe. Ne o moc, ale o trochu ano.