17. To bylo ono
Světla přibývalo a bylo jasně zřetelné, že polární noc pomalu končí. Trochu jsme zrychlili, protože jsem opravdu chtěl stihnout oslavy konce tohoto depresivního období ve Stosse, a Jyrki kupodivu neprotestoval. Nejspíš stejně jako já doufal, že si to užijeme tak jako oslavu konce roku. Přestože mě uvnitř drtilo to, co se stalo Launovi, dokázal jsem se usmívat, protože mi přišlo, že konečně bude všechno v pořádku. Alespoň můj problém s usínáním se vytratí.
Byli jsme na cestě domů, která snad proběhne relativně v klidu, na cestě za světlem. Až nebude polární noc, na nějaký čas mě snad Jyrki přestane přesvědčovat, abych se odstěhoval. Zmizí i mé problémy s ní spojené. Netušil jsem, jak to bude s Taimi, ale věřil jsem, že jsme se alespoň na chvíli usmířili a že jí s Jyrkim dokážeme pomoct.
Navíc jsem měl stále v hlavě ten rozhovor s Launem, než se všechno pokazilo, zejména větu kdyby tě vážně nechtěl, tak by ti to již řekl. Launo mě možná chtěl jen uklidnit, ale v případě Jyrkiho to dávalo smysl. Kdyby ke mně opravdu nic necítil a chtěl být jen kamarád, rovnou by mi to řekl. Navíc se tak ani nechoval. Nebyl jsem si jistý, jestli si to jen nenamlouvám, a stejně jsem si nemyslel, že bychom se někdy dali doopravdy dohromady, ale bylo krásné si alespoň na chvíli myslet, že by mě chtěl.
Najednou však moje myšlenky něco přerušilo. Zapískání. Jyrki okamžitě zastavil spřežení a čekali jsme. Poté, co byla předpovězena moje smrt, jsem se setkání s šamanem hodně obával. Bál jsem se, že se dozvím ještě něco mnohem horšího. Stařec se k nám pomalu přibližoval. Tvářil se ustaraně, což mě ještě více znepokojilo.
„Proč jste mi to neřekl?" přistoupila k němu Taimi se slzami v očích.
Stařec se smutně usmál. „Já jsem to nevěděl, děvče. Nemělo se to stát. Některé nepravděpodobné události nejdou předvídat." Otevřela ústa, nejspíš pro hlubší vysvětlení, které mě také zajímalo, přestože jsem se bál, že se tím prozradí, že jsem do Launa strčil. Stařec však pokračoval.
„Tuivo," oslovil mě a divoce máchl holí. Bylo vidět, že je rozrušený. Já jsem byl také, zvlášť po tom, co mě oslovil. „Snažil jsem se. Velmi jsem se snažil zabránit tvé smrti. Ale nepodařilo se mi to, moje moc nesahá tak daleko, aby odstranila nevyhnutelné, zvláště když mi Taimi přestává po smrti toho mladíka věřit. Buď velmi pozorný, smrt na tebe číhá za rohem."
Znepokojeně jsem pohlédl na své přátelé a poté na něj. „Vy my říkáte, že..." Polkl jsem a udělalo se mi zle. „Že určitě zemřu?"
Stařec na mě lítostivě pohlédl. „Je to velmi pravděpodobné." A poté prostě zmizel. Složil jsem tvář do dlaní.
„Je to osud. Všechno to bylo k ničemu," slyšel jsem tichý hlas Taimi. Neměl jsem sílu jí odporovat, navíc měla zřejmě pravdu. Pak do mě někdo strčil. Nejspíš Jyrki. Nevšímal jsem si toho.
„Tuivo," strčil do mě znovu. Podíval jsem se a všiml si, že roztáhl mapu. Zavrtěl jsem hlavou, ale on měl v očích podivně odhodlaný výraz. Taimi se naopak tvářila sklesle, i kdyż jsem nechápal proč. „Podívej, myslím, že jestli na tebe má spadnout lavina, tak se to stane tady." Ukázal na vrstevnice, ve kterých se dalo poznat, že za chvíli se dostaneme pod velké kopce. „Když to prostě obejdeme..."
„Lavina tady může spadnout kdekoli."
„Obejdeme to," trval si na svém. „Je tam největší pravděpodobnost. A taky," řekl a popadl mě za rameno. „Se od tebe nehnu ani na krok. Ani na vteřinu."
„Co blbneš?" odstrčil jsem jeho ruku. „Chceš umřít se mnou?" Chtěl jsem zavtipkovat o tom, že společná sebevražda není ani trochu romantická, ale před Taimi jsem to říct nemohl. To možná bylo na jednu stranu dobře, tenhle vtip by asi Jyrki neocenil.
„Ne. Ale možná tomu zabráním."
„Jakože zastavíš lavinu?" ušklíbl jsem se.
„To ne. Ale má se to stát kvůli tý polární noci, i když to teda moc nedává smysl. Třeba tě proberu dřív, než... se to stane." Taimi nad námi jen zavrtěla hlavou.
„Nebo umřeš taky. To je jedno, Jyrki. Prostě se smiř s tím, že asi..."
„Neumřeš, kurva," zasyčel na jeho poměry dost ostře. „Jedeme dál." Nedal mi na výběr. Vyslal spřežení povelem vpřed. A nic se nestalo. „Doprdele!" praštil do vystýlky pod sebou.
„Asi je budeš muset popohnat. Klidně se s nima proběhnu, jestli u toho neomdlím," zašeptal jsem.
„Myslíš si, že to nevím?" procedil skrze zuby. Opřel se pažemi o madlo před sebou a ramena se mu roztřásla.
„Jyrki," zašeptal jsem. Chtěl jsem ho obejmout, ale odstrčil mě. Chvíli jsem zůstal zaražený nad jeho chováním, ale pak jsem se to rozhodl prozatím neřešit. „Co je?"
„Akorát to, že se všechno sere," zamumlal. „Všechno, a jestli umřeš, tak prostě... Nezvládnu to, fakt ne."
„Slib mi, že se nezabiješ," naléhal jsem.
Zavrtěl hlavou. Měl jsem vztek, protože jsem věděl, že bych ho dokázal alespoň trochu utěšit, kdyby se nechal obejmout. Proto jsem raději vstal, zkontroloval, jestli jsou psi v pořádku, a zapískal na ně. Rozběhl jsem se a oni váhavě vykročili na mnou. Když začali zvolna běžet, Jyrki konečně zvedl hlavu a já jsem naskočil zpět do sání. Už jsme si zvykli sedět vedle sebe a Taimi vzadu, ale teď jsem dozadu naskočil já. Sotva jsem dosedl, padla na mě únava, ale spát v takové situaci by zřejmě nebyl dobrý nápad.
S krátkými přestávkami jsme pokračovali až do večera, kdy jsme společně na Jyrkiho naléhaní na místě, kde se na nás nemohlo nic zřítit, i když to znamenalo, že tu hodně foukalo, rozložili stan. Sotva bylo všechno připravené a pojedli jsme studenou večeři bez ohně, protože jsem se necítil na vaření, nenápadně jsem se vytratil z tábora. Alespoň jsem si myslel, že nenápadně. Jakmile jsem za sebou zaslechl kroky, zaúpěl jsem.
„Chci být sám," zavrčel jsem.
„Říkal jsem ti, že tě neopustím ani na sekundu," zazněla Jyrkiho odpověď a dohnal mě. Spolu s ním za mnou běžel i Orvo.
„Nemá tu na mě co spadnout."
Položil mi dlaň na záda a usmál se. „Chci být s tebou sám, ty blbečku." Tělem mi projelo mrazení, ale pak jsem si uvědomil, v jaké jsme situaci.
„Umřu."
„Neumřeš."
„Jako bys to sám neslyšel."
„Říkal pravděpodobně. Ne určitě."
Pohlédl jsem na hvězdnatou oblohu. „Začínám si myslet, že má Taimi pravdu. Že osud je v některých věcech fakt neměnný. Vezmi si jenom to, kolikrát jsme se rozloučili a zase setkali."
„Tuivo," zamračil se. „Kdyby tomu fakt věřila, tak by s náma nepokračovala." Zarazil jsem se. V tom měl pravdu. „A...tak trochu za to můžete vy sami. Jo, já vím, že když jsem ji potkal, nevěděl jsem, že se znáte, ale když jsme k tobě dorazili, mohla utéct nebo..."
„Byla šíleně zesláblá. Právě že nemohla."
„Kdyby fakt chtěla, tak by to udělala." Zamračil jsem se. „Ale i kdyby tohle bylo neměnný, tak teď je jenom její vůle, že za náma přišla. Taimi mění osud a ani jí to nedochází," zasmál se. Musel jsem se pousmát.
„Takže myslíš, že to jde zvrátit?"
„Kdyby to fakt bylo stoprocentní, tak by nám to ten šaman asi neříkal, ne?" Zarazil jsem se. Došlo mi, že kdyby to bylo jisté, tak by prohlásil, že je to jisté, nebo by vůbec nepřišel.
„A víš, že máš asi pravdu? On by nám nedával falešný naděje," prohlásil jsem.
Orvo na něco zaštěkal. „Ticho," napomenul ho. Přestal, i když stále vrčel. Jyrki hledal zdroj jeho chování. Když ho nenašel a on se uklidnil, otočil se znovu ke mně. „Zvládneme to, jo?"
„Ale stejně mi slib, že si nic neuděláš, když..."
„Už ne," mávl nad tím rukou. „Ty to nechápeš."
„Tak mi to vysvětli."
Povzdechl si. „Přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi kdysi řekl. O tom, že se nemůžu napořád schovávat v horách, a i když jsem se tam chtěl odstěhovat úplně, protože v Aletasu zůstávat nechci, asi by bylo lepší... Jít s tebou na jih." Nedovolil jsem si ho přerušovat, i když jsem doufal, že tohle už nevytáhne. „Abych měl šanci žít jinde znovu a normálně a mám pocit, že s tebou to možná dokážu. Jenže když tady nebudeš..."
Nevím, jak jsem k tomu našel odvahu, ale možná jsem se jen příliš bál. Položil jsem mu dlaň na tvář. Zatvářil se trochu překvapeně, ale ne naštvaně. Opřel se do ní. „Tak se navždycky odstěhuješ do hor, když to nezvládneme. Tohle prostě pořád můžeš udělat, můžeš tam být sám a nikdo ti tam už neublíží." Odtáhl jsem ruku, ne proto, že bych chtěl, ale proto, že jsem ho nechtěl do ničeho tlačit.
Zamračil se. „Stejně bych na tebe nikdy nezapomněl." Orvo znovu zaštěkal. „Ticho!" zakřičel důrazněji. „Na co furt štěká?"
„Nevím," ušklíbl jsem se. Orvo znovu zaštěkal. V dálce jsem matně zahlédl siluety. Bylo to stádo sobů, nejspíš je viděl mnohem dříve, než my. A pak se to stalo. Země pod mýma nohama se pohnula a já jsem věděl, že je zle. Chtěl jsem se pohnout, ale moje tělo zkrátka vypnulo. Před očima se mi zatmělo úplně a jen jsem čekal na jistou smrt. V posledním záchvěvu vědomí jsem si uvědomil, že jsme nechtěně došli až pod dost prudký svah a štěkot spustil lavinu. Lavinu. Tu lavinu, která mi bude osudnou, a která nepřímo zabije i Jyrkiho. Černá tma se proměnila v bílou.
Pak jsem ucítil nějaké ruce kolem pasu. Moje tělo se převalilo dolů a do strany. Pak jsem ztratil přehled o tom, co je nahoře a dole. A znovu a znovu. Země pode mnou se přestala pohybovat, ale já jsem se pohyboval stále. Bolelo to, ale ta bolest byla velmi vzdálená. Ztrácel jsem vědomí, ale snažil jsem se zůstat v tomto světě. Možná že jsem v něm dávno nebyl. Pokusil jsem se rozlepit oči, ale šlo to ztuha, měl jsem celý obličej obalený sněhem. Něco mi ho setřelo. Neohrabaně jsem se ohnal.
„Kurva," uslyšel jsem známý hlas. „To jsem já. Tuivo... to bylo... to bylo ono."
Konečně jsem otevřel oči a pohled se mi trochu zaostřil. „Do háje. Co se stalo?"
„Lavina. Byl jsi mimo, ale naštěstí nás to chytilo při kraji. Odvalil jsem se i s tebou pryč. Koukni." S námahou jsem se nadzvedl a pohlédl dolů. Moje rozbolavěné tělo zaprotestovalo. Pod svahem ležely obrovské závěje sněhu. „Já fakt nevím, jak ty věštby fungujou," mumlal si pro sebe. „Jednou se nevyplní vůbec, pak skoro hned..."
„U bohů!" ozval se tichý výkřik. Otočil jsem se za druhým známým hlasem. Taimi. K mé úlevě po jejím boku pobíhal i Orvo. Kdyby tam nebyl, nejspíš bych se začal strachovat, že ho zasypal sníh. Blondýna, která nejspíš slyšela lavinu, k nám doběhla. „Jste v pořádku?" Prudce mě objala, což jsem nečekal. Zasyčel jsem bolestí, ale dojalo mě to. Ona byla neuvěřitelná. Přes to všechno, co jsem jí udělal, jí na mě stále záleželo.
„Co se..." zeptala se.
„Pojďte odsud pryč," přerušil jsem ji. Poslechli mě. Co nejtišeji a nejjemněji jsme našlapovali, až jsme dorazili na rovinu. Rozhlédl jsem se okolo, ale odnikud další lavina nehrozila. Oheň pomalu dohasínal. Sedl jsem si k němu a oba moji přátelé mě objali. Nemohl jsem pochopit, že jsem právě přežil svou smrt. Až po dlouhých minutách jsem dokázal pohlédnout na Jyrkiho.
„Kdybys tam nebyl..."
„Ale byl jsem tam," zavrhl moje poděkování. Dovolil jsem si pár vteřin sledovat jeho tvář, ale tentokrát z jiného důvodu než obvykle. Všiml jsem si, že za tu dobu, co jsme byli v horách, zvláštním způsobem dospěl. Stále se hodně trápil, to jsem věděl, ale byl smířenější a vyrovnanější sám se sebou i se světem. Choval se z nás všech nejrozumněji. Jako by jeho oči zestárly o několik let a on viděl svět jinak. Usmál jsem se na něj, než jsem se odvrátil.