18. Nech ho žít
Bez větší úhony jsme po několika týdnech dorazili do Stossy, až mě to překvapilo. Onen šaman nás nejspíš znovu začal intenzivně chránit, možná poté, co Tuivo skoro zemřel. Nestěžovala jsem si. Možná to bylo proti osudu, ale věděla jsem, že bez něj bychom nejspíš byli mrtví úplně všichni. Nebála jsem se smrti, ale pokud jsem se jí mohla vyhnout, tak jsem toho poté, co jsem jí byla neskutečně blízko, ráda využila. Nechtěla jsem příliš přemýšlet nad tím, jestli je to správné nebo ne. Věděla jsem, že není, a že jednou za to možná zaplatíme. Ale dnes to nebude. Dnes mi bylo docela dobře. Stále mě cosi drtilo uvnitř, ale cítila jsem i naději. Slíbila jsem si, že od nich až do Aletasa neodejdu, protože se kletba zatím v jejich přítomnosti nezhoršovala. Měli mě rádi.
Stáli jsme na kopci nad městem a čekali na východ slunce po dlouhých týdnech temnoty. Nebyli jsme sami, světlo očekávala spousta lidí. Bylo tady rušno a dokonce tu někteří nenasytní prodejci i rozložili své stánky. Obloha začala světlat. Myslím, že nejšťastněji z nás byl Tuivo, nedokázal se přestat usmívat, ale všichni jsme byli tak uvolnění a na malou chvíli bezstarostní. Jen jsme tam stáli pod širým nebem, na kterém zářily poslední hvězdy, a užívali si kouzlo okamžiku.
Jyrki ke mně natáhl ruku. Vděčně jsem ji chytila. Upíral oči k obloze. A pak se to stalo. První paprsky zimního slunce dopadly na naše tváře. Lidé kolem nás začali postupně popíjet, tančit a zpívat ještě více než předtím. Uprostřed plápolal obrovský oheň, který za chvíli nebude potřeba, protože slunce bude dodávat dost tepla i světla. Jyrki obrátil zrak ke mně a usmál se. Chtěla jsem mu to oplatit, ale on se otočil k Tuivovi.
„Půjdeme si tamhle sednout?" kývl k ohništi, kolem kterého leželo několik klád, a jedna z nich nebyla zcela obsazená. Tuivo přitakal. Nepřekvapilo mě, že se mě na nic nikdo neptal, Jyrki mě prakticky táhl za sebou, ale neprotestovala jsem. A ještě méně se mi chtělo protestovat, když jsme se usadili a on mě objal kolem ramen. Přitulila jsem se k němu. Tuivo hleděl do ohně.
„Asi... asi se teda dostaneme do Aletasa," prohlásil Jyrki do ticha. Odtáhla jsem se od něj a jen ho chytila za ruku. „Co pak?"
„Neřeš to teď," hlesl Tuivo, ale myslím, že nám všem bylo jasné, že právě nyní je ten nejlepší moment na to, to vyřešit, když existovala šance, že to přežijeme.
„Taimi," oslovil mě Jyrki přímo. „Vrátíš se do hor?"
Přinutil mě se nad tím zamyslet, ale věděla jsem, že někde uvnitř jsem odpověď znala dávno. „Ne. Teď ne. Já vím, že to nebude jednoduché. Ale nikoho kromě vás nemám." Tuivo na mě pohlédl a povytáhl obočí. Jyrki se na něj zamračil. Netušila jsem, jak si jejich němou rozmluvu vyložit. Jyrki se na mě nakonec usmál.
„Je to tvoje rozhodnutí," řekl nakonec a stiskl mi ruku. Poté se obrátil ke svému kamarádovi.
„A co ty?" zeptal se.
Tuivo pokrčil rameny. „Zůstanu v Aletasu. Zatím."
„A co polární..."
„Všiml sis, že vyšlo slunce?"
„Ale ono zase zajde. A co pak, Tuivo?"
„Pak budu spát. V Aletasu nebo u tebe... i když, ty teď do hor asi nepůjdeš, co?"
„Proč bych neměl?" zamračil se. „Buďto tam budu trénovat nebo žít..."
„Myslel jsem... to je jedno," mávl nad tím Tuivo rukou. Co se to tady dělo? „Jsem rád, že jsme skoro doma."
„Já taky," odvětil Jyrki a usmál se. Pohlédl na mě. „Ale ty moc radost nemáš, viď?"
„Mám. Jen... se bojím, že bez kmene budeš nešťastná."
„Stále se můžeš vrátit."
Zavrtěla jsem hlavou. „Již ne. Když se tam vrátím, tak určitě umrznu. U vás mám aspoň nějakou jistotu, že vám na mě doopravdy záleží."
„Jenže já nejspíš odejdu do hor."
„Tak neodcházej." Jyrki se zarazil a Tuivo zachmuřil.
„Nebraň mu v tom."
„Jako bys sám nechtěl, aby neodešel," odvětila jsem.
„Dej mu pokoj," přerušil mě Tuivo ostrým tónem. Ztichla jsem a upřela pohled na vycházející slunce. Do očí se mi tlačily slzy, ale nechtěla jsem si dnešek zkazit. Tuivo se zvedl a někam odešel. Vrhla jsem na Jyrkiho omluvný pohled. Pousmál se.
„Nevšímej si ho. On už nemůže, tahle cesta je na něho moc. Neber si to osobně. A taky prostě jenom žárlí. Proto je protivnej."
„Žárlí na co?"
Ukázal na naše spojené dlaně. „Myslím, že se mu to moc nelíbí, že se držíme. Pak se ho na to zeptám, ale vždycky se nad tím šklebí."
„Vždyť... mě nemiluje."
„Ne. On..." Odmlčel se. „Za tohle mě zabije, ale je mi to asi jedno. Pamatuješ si ještě, jak jsi na cestě za šamany zmínila, že mě má rád až moc nebo jak to bylo?"
„Ano." Byla jsem zmatená.
„Tehdy jsem to popřel a fakt jsem si to myslel. Ale za tu dobu, co jsme spolu byli sami, mi přiznal, že... že to tak je." Zavřela jsem oči. Nečekala jsem, že to bude tak moc bolet.
„A ty?" zašeptala jsem.
Jyrki se zasmál. „Je to můj kamarád. Dobrý kamarád. Ale tím to končí. Nepřitahuje mě." Odmlčel se. „A on to asi ví."
„Já... promiň. Asi mě nějak vzalo, že Tuivo..." Zavrtěla jsem hlavou.
„Já vím. Chtěl jsem, abys věděla, co za tím je," usmál se. „A ještě jsem ti chtěl říct, že... já teď potřebuju být sám. Proto chci do hor. Mám tam chatu. Ale zase se vrátím. A chci vás doprovodit do Aletasa." Pak se zvedl. Na rozdíl od Tuiva jsem ale věděla, kam. Šel za svými psy. Nechápala jsem, co se právě stalo, ale neměla jsem moc času nad tím přemýšlet. Tuivo se po chvíli vrátil a přisedl si ke mně.
„Promiň," překvapil mě.
Pohlédla jsem na něj. „Za co se omlouváš?"
„Nechci na tebe být zlej, já prostě jenom..."
„Je toho na tebe příliš?" uvědomila jsem si, co se mi Jyrki snažil říct.
„Jo," vydechl. „A ještě jak Jyrki zmínil, že půjde do hor, na chatu... Nevím, když jsme byli sami, tvrdil, že... To je jedno. Prostě jsem to nečekal a nějak mě to vzalo."
Zamyslela jsem se, jestli mu povím, že vím, že ho miluje, ale byl ke mně konečně sdílný a nechtělo se mi to v tu chvíli kazit. „Nech ho tam jít. Snažíš se ho za každou cenu chránit, ale on potřebuje být sám. Nechej ho, aby si našel svou cestu, svůj život. To by sis přece přál, aby lidé hledali, ne snad? Nech ho žít." Zarazil se. Nečekala jsem, že se mi jen nevysměje. Hodnou chvíli mlčel.
„Máš pravdu," hlesl nakonec. Zavrtěl hlavou a odvrátil se ode mě. Upíral pohled do plamenů.
„Tuivo..."
„Ne. To je v pohodě. Fakt... jsi mi asi otevřela oči. Bohové, já jsem mu chtěl pomoct a místo toho jsem ho k sobě akorát vázal..." Zamračil se. Bylo mi ho tak líto, když na mě hleděl sklesle a smutně, ale byla jsem ráda, že na mě dal. Možná by jeden z nás něco řekl, kdyby se k nám nevrátil Jyrki. Usmíval se, i když jsem nechápala proč.
„Půjdeme do města? Ubytujeme se zase u tý rodiny."
Tuivo pokrčil rameny. „Jak chceš. Nebo si najdeme hotel." Překvapilo mě, jak odměřeně s ním mluvil. Toho jsem dosáhnout nechtěla. Jyrkiho to zjevně vyvedlo z míry.
„No... chtěl bych zkusit jít k rodině. Žít normálně, chápeš."
„Fajn," odvětil Tuivo příkře. Jyrki se na něj zkoumavě zadíval.
„Co jsem ti udělal?"
„Nic," odvětil Tuivo a vydal se k sáním, aniž by mu věnoval jediný pohled. Ani já jsem se na něj nedokázala podívat. Mlčky jsme dojeli do města. Až tam se Tuivo usmál a přerušil ticho.
„Pořád nemůžu uvěřit, že už je konečně zase normální den."
„Ty víš, že mám polární noc rád, je fakt kouzelný," odpověděl mu Jyrki. Tuivo pevně semkl rty. „Ale kvůli tobě mě to taky fakt těší."
„Jo," kývl Tuivo. Viděla jsem, že ho to potěšilo, ale zároveň zabolelo. Litovala jsem toho, co jsem mu řekla. Ubližoval sobě i svému kamarádovi, protože si to zřejmě přebral jako výčitku, a já jsem s tím nemohla nic udělat. Přesunuli jsme se k rodině do už známého domu. Po přivítání jsme si šli odnést věci do pokojů. Tentokrát jsme dostali každý svůj, ale shromáždili jsme se v tom Tuivově. Jyrki si odkašlal.
„Tuivo?" oslovil svého kamaráda opatrně.
„Hm?" reagoval napjatě.
„Chtěl bych jít za nima. Dolů. Žít normálně. Ale asi... asi bych potřeboval, abys tam šel se mnou. Prosím."
Tuivo se nevesele usmál. „Jdi sám. Nebo s Taimi." Lehl si na postel a zavřel oči.
„Ale já tě potřebuju," nabídl Jyrki.
„A já potřebuju spát. Vypadni." Hnědovlasý muž sklonil hlavu a tiše vyšel z místnosti.
„To myslíš vážně?" zavrčela jsem.
„Ty taky vypadni," odpověděl mi stejným tónem. Když jsem se k tomu neměla, zopakoval poslední slovo důrazněji. Jeho chování se mi hnusilo.