19. Dal mi šanci
Chystal jsem se jít spát, tentokrát na celou noc. když se ozvalo zaklepání na dveře. Hned jsem poznal, že je to Jyrki, nikdo jiný tak nesměle neklepal. Protočil jsem oči. Nechtělo se mi s ním mluvit, nechtělo se mi ho znovu zklamat, ale bylo mi jasné, že ho mnohem více zklame, když ho nechám za dveřmi. Proto jsem k nim přešel a otevřel. Ve tváři měl vepsaný napjatý, ale odhodlaný výraz. Co to mělo znamenat?
„Co je?" odvážil jsem se ho zeptat.
Sedl si na postel a poklepal vedle sebe. Následoval jsem ho, protože mi nic jiného nezbývalo. Chvíli na mě jen mlčky hleděl, skoro až vyčítavě. Když už jsem to málem nevydržel, konečně se ozval. „Musíme si promluvit. Na rovinu a o všem."
„Tak fajn," vydechl jsem a připravil se na to, že to bude nepříjemné. „Otočím se k tobě zády."
„Ne," hlesl.
Naklonil jsem hlavu na bok. „Co?"
„Ne, neotáčej se. Špatně se pak odhaduje, co si myslíš. Teda, když to pro tebe bude moc těžký, tak se otoč, ale zatím... zatím bych na tebe rád viděl. Tak fajn. Začnu. Proč se ke mně od toho Návratu chováš tak divně?"
Povzdechl jsem si. „Promiň."
„To je sice pěkný, ale já chci znát důvod."
„Mrzí mě, že pojedeš na tu chatu. Zvykl jsem si na tebe, na to, že jsme pořád spolu," začal jsem neochotně. „Zároveň ti v tom ale nechci bránit. Já vím, že to potřebuješ, teďka jsi nebyl sám ani vteřinu, ale... prostě bych si teďka přál být s tebou v klidu v Aletasu. A taky jde o Taimi."
„O Taimi?"
„Máš ji rád, ne?"
„Jasně," pokrčil rameny. Jak přesně to myslel?
„Víc než kamarádku?"
Zlostně blýskl pohledem. „A to tě doprdele napadlo jak?"
„Ty dotyky, jak pěkně se k ní chováš..."
„Protože to kurva potřebuje." Vydechl. „Ona je hrozně hodná."
„Já vím."
„Je to úžasný člověk. Jasně, leze mi na nervy s těma zásadama a tak, ale prostě to k ní patří. Nemám důvod se k ní chovat zle, a jestli sis nevšiml, celkem to zastavuje tu kletbu. Abych byl úplně upřímný, napadlo mě i předstírat, že ji miluju a nějak s ní zkusit mít vztah, ale nechci skončit jako ty."
„No, to se ti dost možná povede. Víš o tom, že Taimi si nejspíš myslí, že ji máš rád víc než kamarádku, že jo?"
Zvedl hlavu. Trochu se ode mě odtáhl. „Co? Ne."
„No..." Promnul jsem si zátylek. „Víš, je dost možný, že ona to vnímá jinak. Necítím k ní nějakou zášť či jak se tomu říká. Jenom prostě..." Zmlkl jsem. „Promiň. Musíš si to s ní vyřešit sám. Jenom ji nenechej, aby si myslela, že k ní něco cítíš. Já chápu, že ti nevadí, že tě drží za ruku a tak, ale ona si nejspíš myslí, že ty to bereš jinak, a pak to bere jinak i ona. Je zoufalá. To je jedno."
„Ne, já tohle chci slyšet," překvapil mě. „Jestli teda nechceš radši spát."
„V pohodě, povím ti to. Už jsem ti říkal, že jsme se měli vzít," začal jsem.
„Asi milionkrát."
„Tak pomilionté první, tak nějak se to čekalo." Odmlčel jsem se. „Tohle byla jedna z mála věcí, kterou jsem tak nějak přijal. Romantická láska moc neměla v kmenech místo, nebo alespoň nebyla brána jako samozřejmost, a já si už moc nepamatoval, jak to bylo v Pieni." Odkašlal jsem si. „Už tehdy jsem ale tušil, že z mojí strany tam tak nějak není to, co z její. Kdyby to tak bylo i z její, asi bych to ani nepoznal, ale věděl jsem, že ona mě fakt miluje. Ale v podstatě to tehdy nevadilo. Akorát když jsme pak odešli z kmene, tak jsem chtěl poznat tu lásku, co ke mně cítila ona, chápeš? A věděl jsem, že u ní se mi to nepovede. I tak ale... nikdo jiný moc nebyl kolem, a když jsi s někým, kdo se ti alespoň trochu líbí, tak dlouho sám... prostě jsem ji párkrát dal pusu a..." Povzdechl jsem si. Málem jsem to dodnes nepřiznal ani sobě. „I něco víc."
„Ale nespali jste spolu, ne? Vždyť jsi mi vyprávěl, že ses sekl."
„Ne. Tak blbí jsme nebyli, kdyby čekala děcko, byl by to dost problém, protože jsme nevěděli, jak se vlastně o děcko stará a už vůbec ne jinak než v komunitě, jaká byla v kmeni. Chápeš, tam jsou v podstatě matkami všechny, předávají si zkušenosti z generace na generaci, někdy ženy kojí i nevlastní dítě, když matka nemůže a prostě... jsme nevěděli, jak na to. To seknutí byla druhá věc. Ale úplně nevinný to taky nebylo."
„A ona si myslela, že to znamená, že chceš s ní strávit celý život?"
Ušklíbl jsem se. „Jo, v podstatě. A že jsme pro sebe stvoření a tak. Já to jakože chápu, moc jsem se jí nebránil, spíš naopak, ale... ona tomu prostě pevně věřila, i když jsem jí řekl pravdu. Pochopila to, až když jsem ji nechal odejít do hor samotnou."
„Teďka to neber tak, že tě kritizuju, ale nebylo to trochu krutý? Hlavně když tě milovala."
Povzdechl jsem si. „Jo. Já vím, že bylo. Ale... sakra, to vyzní hrozně, ale když jsem přijal, že umírá, a že to nebylo lehký, byl jsem rád, že můžu začít nový život. Ona byla moje poslední pojítko s kmenem, ale žádné pojítko jsem nechtěl."
Dost dlouho mlčel. Znervózňovalo mě to. Měl mě za špatného člověka? „Asi... asi to tak trochu chápu. Jenom mi nejde do hlavy, že jsi mě prostě nenechal jít taky."
„Protože ty..." Zarazil jsem se. Logický důvod jsem pro to nenacházel.
„Neměla větší naději než já, spíš naopak," pokračoval. „A nevěřím, že bys to udělal jenom proto, že se ti líbím."
„Asi jsem tu bolest nechtěl prožívat znovu," zopakoval jsem to, co vždy.
„Znal ses s ní celý život. Se mnou pět let."
„Je to srovnatelný. Naše kamarádství bylo hrozně intenzivní."
„Jo," kývl. „Já jí pak řeknu, jak to cítím. Ale k pointě, ty myslíš, že bych neměl odcházet kvůli Taimi?"
„Ona tě potřebuje. I kdyby jako kamaráda, ale potřebuje. Nikdy jí nedám to, co ty."
„Tuivo, ty jí můžeš dát mnohem víc, než já. Znáte se odmala, strávili jste spolu celý život. Ona by ti odpustila cokoli, sakra, vždyť to i udělala. Řekni mi, kdo by ti odpustil tu Tähti, Launa, to, že ses k ní někdy fakt choval jako debil, že jsi ji tehdy nechal jít do hor samotnou, prostě všechno. Tak... se k ní začni chovat tak, jak si zaslouží. Prosím."
Chtěl jsem něco namítnout, ale měl pravdu. „Jasně."
„Fakt?"
„Jo. Nesnáším, když mi promlouváš do duše, ale máš pravdu."
„Neříkal jsi, že duše neexistuje?" usmál se.
Protočil jsem oči. „Tak tuhle debatu rozhodně dneska víst nebudu."
„Nemusíme. Takže jediný důvod, proč se ke mně chováš takhle, je, že chci na chatu?"
„Ne," sklopil jsem pohled. „Taimi mi řekla... vlastně asi víš, co mi řekla."
„Počkej, počkej, proč bych to měl vědět?"
Povytáhl jsem obočí. „Ty jsi nás neslyšel?"
„Měl bych?" Ulevilo se mi.
„Řekla mi, že bych tě měl nechat žít. Ne se o tebe stále starat, snažit se ti za každých okolností pomáhat..."
„Sere mě, že na tobě tak visím, ale oba dva dobře víme, že to potřebuju. Tuivo, to, co ti řekla, fakt neznamená, že se budeš chovat jako idiot. Jsem rád, že jsi tu pro mě."
Usmál jsem se. „Tak fajn. Ještě bych si rád vyjasnil jednu věc."
„No?"
Znejistěl jsem. „Jak se k tobě mám chovat? Je mi jasný, že ne stejně jako doteď, ale..."
„Kurva, o čem teď mluvíš?"
Povzdechl jsem si. „O tom, že jsem vás slyšel. Tebe a Taimi." Vykulil oči. „Ne schválně, ale nebyl jsem dost daleko. Promiň, že jsem tě tak moc objímal a všechno. Myslel jsem, že ti to nevadí."
„Jo, tohle," protočil oči, ale začal žmoulat peřinu, takže mi došlo, že je nervózní. „Taky že mi to nevadí. O tomhle jsem chtěl taky mluvit. Pro začátek, neřekl jsem Taimi pravdu."
„Co?" hlesl jsem.
„Řekl jsem jí, že k tobě nic takovýho necítím, aby nebyla ještě smutnější. Ono je to stejně jedno. Každopádně, chovej se ke mně jako doteď, ale nic víc nečekej." Sklopil hlavu.
„Jsem zmatený," vydechl jsem.
Už ke mně nevzhlédl. „Hodně jsem o tom přemýšlel, Tuivo. Ale ono je fakt jedno, co cítím, protože ty si tímhle jenom dokazuješ, že jseš... svobodný."
„Asi tě nechápu."
„Přemýšlel jsem nad tím už od tý chvíle, co jsi mi řekl v tom stanu, že se ti líbím. A nejprv jsem si myslel, že je to tak. Nějak jsem si to připustil a pomalu začal přemýšlet, co vlastně přesně cítím já, protože do tý doby jsem to bral jako hodně silný kamarádství, ale to tak docela nikdy nebylo."
„O čem to sakra mluvíš?" nechápal jsem.
„Ale pak mi došlo, že je to zbytečný." Jeho hlas získal zvláštní hořký podtón. „Kdybych byl holka, tak by tě to ani nenapadlo."
„Jyrki, kdybys byl holka, tak bych tě měl rád úplně stejně, pokud bys byl takový, jaký seš," pokrčil jsem rameny.
„Ne. Přiznej si to, kurva." Odmlčel se. Zmateně jsem na něj hleděl. „Chtěl bys být se mnou jenom proto, aby ses zase vzepřel všem pravidlům, protože se stejným pohlavím ještě furt není úplně normální chodit. Furt je to divný. A ty chceš být ten divný, ty chceš být volnej a myslíš si, že tohle tě osvobodí. Ale já nejsem..."
„Počkej," zadržel jsem ho. „Vole, tohle sis fakt celou tu dobu myslel tohle? Teď je mi líto, že jsem tě nechával si to rozmyslet, protože takhle to prostě vůbec není."
Upřel na mě pohled. „Promiň, ale sám si to neuvědomuješ."
Zhluboka jsem se nadechl. „Hele, uvědomuju. Protože přesně to, co popisuješ, jsem jednou udělal."
„Co?"
Povzdechl jsem si. „Celkem rychle jsem zjistil, že jeden z těch lidí, se kterýma se v Aletasu kamarádím, je gay."
„Který?"
Ušklíbl jsem se. „Ylermi. Toho si asi moc nepamatuješ, on dost málo mluví s cizími lidma. Chtěl jsem s ním chodit, přesně proto, abych si dokázal, že s kmenem nemám nic společného, že si nebudu hledat holku, ale kluka. Jak asi chápeš, nefungovalo to. On to nějak pochopil, i když jsem mu neřekl pravdu, ale... chci tím prostě říct, že jsem si tehdy uvědomoval, že to dělám kvůli tomu. Ale u tebe to tak fakt není, takže... se tím prostě netrap. Dost lituju, že jsem ti to říkal. Obdivuju, že ses ke mně za celou tu dobu nechoval jinak než předtím, ale bylo by lepší ti nic..."
„Ne, Tuivo," hlesl. „Já jsem fakt rád, že jsi mi to řekl." Odmlčel se. „Fakt jseš si jistej, že mě máš rád... takhle?"
Přikývl jsem. „Jo, fakt tě mám rád takhle." Teď už jsem se na něj nevydržel dívat ani já.
„Já nevím. Jsem celkem přesvědčenej, že to děláš jen kvůli tomu, co jsem říkal."
„Taky bych ti nemusel věřit, že jsi neřekl Taimi pravdu. Ale věřím."
„Jasně že jo. Protože tobě vyhovuje, když k tobě cítím něco i já." Až když to řekl takhle, došel mi význam těch slov. Rozbušilo se mi srdce. On mě měl vážně rád tímhle způsobem?
„Vždycky jsi mi věřil. Tak proč ne v tomhle?"
Založil si ruce na prsa. „Protože prostě nemůžu. Jak říkám, podle mě si to neuvědomuješ, ale moc nevím, proč bys zrovna ty něco cítil ke mně."
„Protože jseš úžasnej."
„Nech si ty řeči. A kromě toho, když teď vím, co všechno jsi mi neřekl, tak nevím, jestli byl vůbec dobrý nápad ti kdy věřit." Každé jeho slovo se mi zabodávalo do srdce. On mi vážně přestal důvěřovat? Mohl jsem si za to sám, ale nečekal jsem to.
„Jyrki," zašeptal jsem, ale nezmohl se na žádnou obhajobu ani vysvětlení. Začal se zvedat. „Já... doufám, že mi zase budeš věřit, ale prosím tě, s tímhle jsem si fakt jistej." Zamířil ke dveřím. „Miluju tě." Zarazil se uprostřed kroku. Obrátil se ke mně a usmál se tak široce, jak jsem ho snad nikdy neviděl.
„Tak jo." Pak odešel, ale já jsem věděl, že mi dal šanci. Dal mi šanci ho milovat.