20. Chybí ti svoboda
Procházeli jsme se sluncem rozzářeným městem a pozorovali domy a obchody s všelijakými suvenýry a snažili se ignorovat odpadky okolo nás. Nebylo to tak hrozné jako v Pieni, ale turisté vyrážející za polární září byli vážně nechutní. Všechno se zdálo o tolik krásnější, než když jsme tady byli na začátku. Všechno bylo o tolik nadějnější, o tolik prosvětlenější, o tolik veselejší. Navzdory tomu, že se to včera trochu pokazilo, jsem se cítila spokojená a šťastná.
„Napadlo mě," ozval se Tuivo. I on vypadal uvolněně. Možná konečně náš včerejší rozhovor nějak zpracoval. „Že bych tady mohl na nějaký čas odejít pracovat. Když jsem tu byl sám, našel jsem pár plakátů o tom, že shánějí někoho, kdo uklidí ty odpadky. Hlavně to je důležitý, až roztaje sníh a odhalí to, co do něj lidi odhodili."
„Je to dobře placený?" zeptal se Jyrki.
Tuivo pokrčil rameny. „Tak průměrně, ale chtěl bych..." Pohlédl na mě. „Chtěl bych nějak vrátit Naimienovým, to je ta rodina, u který jsme byli ubytovaný," blýskl očima směrem k Jyrkimu. „Co pro nás udělali. Samozřejmě mi bydlení seženou v práci, znovu bych je neotravoval." Sice jsem úplně nerozuměla jeho záměru, ale měla jsem radost, že se konečně zamýšlí nad věcmi, které jsem mu kdy vyčetla. Nechápala jsem, kdy se to změnilo, ale bylo to jedině dobře.
„Jakože jim dáš nějaký peníze navíc?" zeptal se Jyrki. „Nemyslím si, že něco takového chtějí, nebo spíš že to od tebe čekají."
„Vidíš, to bych taky mohl," zamyslel se Tuivo. „Ale spíš že s nima prostě bezelstně strávím víc času, aniž bych něco chtěl na oplátku." Jyrki na něj hleděl dost zmateně a mně nebylo právě nejlépe.
„Tuivo," oslovila jsem ho. „Já vím, že jsem ti vyčetla, že jsi je využil, ale po tom, co jsi mi to vysvětlil, tak už si to nemyslím. Nevím, co se stalo, že teď vážně posloucháš, co ti říkám, ale..."
„Ne," pravil Tuivo. Přišel mi rozhozený. „To... je v pohodě. Včera jsi mi otevřela oči a pochopil jsem, že..." Z nějakého důvodu se odmlčel. „Celou dobu jsi to myslela dobře, prostě." Sklopil oči.
„I tak ale, jestli to je jediný důvod, proč tu chceš jít, tak si nemyslím, že..."
„Počkej," vydechl Tuivo a posadil se na nejbližší lavičku. Zhluboka dýchal.
„Je fajn, že sis řekl," hlesl Jyrki.
„Nechtěl jsem vás znepokojovat," odpověděl omluvně. Jyrki zavrtěl hlavou a přisedl si k němu tak blízko, že se sebe dotýkali boky. Jen vedle něj tiše setrvával. Tuivo seděl se skloněnou hlavou. Až když se trochu narovnal a vděčně se na Jyrkiho usmál, dovolila jsem si vyslovit to, co nás nejspíš napadlo všechny.
„Vždyť již není polární noc."
Tuivo pokrčil rameny. „Tohle bude jenom nějaký dozvuk. Za pár dní to bude v pohodě." Jyrki přikývl. Věděla jsem, že to tak Tuivo míval i pár let dozadu. I když už bylo světlo, někdy se cítil hodně unavený. Ale zároveň mi také došlo, že tomu tak nebylo vždy. Vždy měl problém s polární nocí, ale jakmile pominula, jako by se nic nestalo. Ale v posledních letech ne. Buďto se jeho problém zhoršil, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Plná myšlenek jsem se k němu posadila.
„Víš," začala jsem si nahlas sjednocovat myšlenky. „Připadá mi, že od té doby, co jsme odešli z kmene, je to jiné."
Tuivo na mě zmateně pohlédl. Lidé kolem nás proudili, nejspíš se divili, proč sedíme na zasněžené lavičce. Ale v tu chvíli mi bylo jedno, co si o nás myslí. V hlavě se mi formulovaly velké myšlenky. „Co je jiné?"
„Ta polární noc ti vždy dělala problémy, ale neomdléval jsi a byl jsi prostě jen unavený."
„Zhoršilo se to, to se se zdravotními problémy stává," podotkl Jyrki.
„Já... si tím nejsem tak jistá."
„Co tě napadlo?" povzdechl si Tuivo. Zarazila jsem se. Doteď jsem si dobře pamatovala na jeho reakci na fakt, že jsem si uvědomila, co pomáhá od kletby. Kletba. V okamžiku, kdy jsem na ni pomyslela, se mi všechno propojilo. Chtěla jsem původně pouze říct, že mám pocit, že za tím bude něco více, ale nyní jsem si uvědomila, co by to mohlo být.
„Ta kletba!" téměř jsem vykřikla.
„Jenom to už ne," zaúpěl Jyrki.
„Neboj, ty jsi relativně v bezpečí. Alespoň ve větším než my. Ty jsi nebyl prokletý přímo." Odmlčela jsem se. Tuivo se ke mně naklonil a naslouchal. „Zkrátka, víme, že se ta kletba může projevit kdykoli a některé věci ji jen zpomalí, ale nic ji nezastaví."
„No, ale já nemrznu ani nic," namítl Tuivo.
„Já vím. Proto nám to dodnes nedošlo. Pamatuješ si ještě na ten krátký rozhovor se Siiri těsně předtím, než jsme je opustili? Říkala něco ve smyslu, že ta kletba se může projevovat různými způsoby. Někdo umrzne, někdo uhoří, někomu odumřou všechny svaly..."
„Ty si myslíš, že tohle může být jeden z těch projevů?" Přikývla jsem. „Ale ten šaman..."
„Já vím. Napadá mě jen... zeptat se ho na to. Pokud ho ještě někdy uvidíme."
„Kdyby nám to chtěl říct, udělal by to už dávno," namítl Tuivo.
„Neposlouchal bys ho. A nebral vážně."
„To asi ne," uznal. „Ale ty jo. A Jyrki do určitý míry taky," pohlédl na svého kamaráda, který přikývl.
„Tak možná měl jiný důvod. Na tom nesejde. Co si o tom celém myslíš?"
Tuivo si povzdechl. „Že doufám, že nemáš pravdu. Pojďme."
„Vrátíme se?" zeptala jsem se.
Tuivo se zamračil. „Ne. Budeme pokračovat procházkou, jak jsme si naplánovali." Už se mě neptal a zkrátka vyšel. Jyrki ho následoval. Pochopila jsem, že nemá cenu se s ním dohadovat. Nepřekvapilo mě tolik jako jindy, když se po chvíli ozvalo tiché zapískání. Jediné, co mě na tom udivilo, že to nejspíš znamenalo, že jsem na něco přišla. Nebo to také mohla být náhoda a čekaly nás další potíže, na které nás chtěl upozornit. Kývla jsem na své přátelé a vydali jsme se za zvukem.
Musel zapískat ještě několikrát, abychom dorazili na místo. Došlo mi, že to pískání zřejmě bylo jen v mé hlavě, protože Jyrki a Tuivo mě zmateně následovali, a přes zvuky města bych ho ani neslyšela, kdyby bylo nahlas. Před námi se rozkládala dlouhá ulice lemovaná zasněženými stromy. Myslím, že se tomu říkalo alej. Chvíli jsem jen okouzleně sledovala, jak nad námi větve uzavírají zimní klenbu. Tuivo mi kdysi povídal, že i města mají svou krásu. Až doteď jsem to nikdy nepochopila. Ale takový úkaz za sebou vyrovnaných stromů, které svými dřevěnými pažemi přikrývají celou cestu, by se v horách hledal jen těžko.
Nemohla jsem se však kochat dlouho, přistoupil k nám stařec. Aby na sebe upozornil, poklepal několikrát holí o patník. Naši pozornost ale už dávno měl. Sehnul se, aby pohladil nejbližší psy. Dával si načas a mně začínala docházet trpělivost. Odkašlala jsem si.
„Proč jste tady, a proč jste nás zavolal?" zeptala jsem se.
Stařec se usmál. „Myslím, že moc dobře víš proč, děvenko."
„Jedná se o tu věc ohledně kletby?" Muž neodpověděl, ale alespoň se narovnal a zadíval se na nás, zvláště pak na Tuiva.
„Chlapče," pravil. Poznala jsem, že Tuivo by nejraději něco odsekl, ale zůstal zticha a jen vyčkával. „Myslím, že za pár let by ti to stejně došlo, až by se tvůj stav zhoršil. Nezlob se na Taimi, že na to přišla dříve než ty."
„Ale vždyť já se na ni nezlobím," zasyčel. „Takže... ona má pravdu? Je to ta kletba? Ale vždyť... jste ten přívěsek neočaroval."
„Očaroval," smutně se pousmál. Všichni tři jsme na sebe zmateně pohlédli. „Myslíš si, že by na to ostatní šamani nepřišli? Nechal jsem tě tomu věřít. Až dodnes. Protože jsem věděl, že pokud tomu nebudeš věřit, tak se tomu ubráníš."
Tuivo se zamračil. „A co mám dělat teď? Já mám přece lidi, kterým na mě záleží." Byla jsem si jistá, že šaman odpoví, že se mnou je to složitější a Jyrki ho nemiluje tak jako on jeho. On se však jen shovívavě usmál.
„Ne na každého ta kletba působí stejně. Ty nikdy neumrzneš. Ale budeš postupně ztrácet vědomí stále více a více a stále spát, až ho nakonec už neprobereš." Viděla jsem, jak se zachvěl. „Nicméně u každého se ona kletba dá zlomit stejným způsobem."
Tuivo se zamračil. „Jak jsem říkal, nepřijde mi, že by se mi nedostávalo dost pozornosti nebo tak něco."
Stařec se trpělivě usmál. „To proto, že ty po ní netoužíš. Chybí ti něco jiného. Chybí ti svoboda."
„Tu jsem ale získal, když jsem odešel."
„Ne. Ne, chlapče. Jsi v zajetí svých vlastních myšlenek na absolutní svobodu. Jenže nic takového není. Nikdy nebudeš zcela svobodný, a pokud nepřestaneš něco takového hledat, tak tě to bude vnitřně užírat a kouzlo bude stále kletbou."
„Fajn, takže svoboda neexistuje. Chápu, mám furt práci, kde mi někdo platí, furt jsem na někom závislý. Ale," krátce pohlédl na svého kamaráda. „Kdyby on teoreticky šel sám žít do hor, bez nikoho, tak..."
„Tak nebude svobodný. Můžeme dělat jen svobodné volby, ale i kdyby Jyrki udělal, co popisuješ, tak by stále byl závislý na přírodě, a i kdybychom to nevnímali takto, tak je závislý na svém rozhodnutí v tom smyslu, že se distancuje i od lidí, se kterými ten čas chce strávit, a od šance na to, čemu vy říkáte normální život. Přijme naplno fakt, že není v pořádku, a proto musí být sám v horách. Odříznout se od světa, se kterým se do určité míry chce kontaktovat, také není svobodné." Jyrki se zamyšleně mračil.
„Fajn," odfrkl si Tuivo a já jsem věděla, že si z těch slov nic moc nevzal. „Jak to mám zastavit?"
„Tím, že najdeš v životě směr, který tě bude dělat doopravdy šťastným. Ne směr, který ti připadá nejsvobodnější, protože ta svoboda, a respektive touha po ní, ti ubližuje." Tuivo si to pokoušel přebrat v hlavě. Mezitím, co jsem ho pozorovala, stařec někam zmizel.
„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se Tuiva.
„Jo," odpověděl s ironickým podtónem. „Jenom mě právě zabíjí něco, co ani nechápu. Jinak jsem úplně v pohodě."
„Já ti to vysvětlím," navrhla jsem opatrně. Odfrkl si a přidal do kroku. Chtěla jsem ho dohnat, ale Jyrki mě zadržel.
„Nech ho to zpracovat."
„On tohle nikdy nepochopí. Nepochopí, co dělá zle. Umře."
„Ne," pousmál se Jyrki. „Ty sis nevšimla, že svůj přístup měnil poslední dobou i sám od sebe?"
„Jenže teď se zase zatvrdí a bude to jako předtím."
„Udělám všechno pro to, aby se to nestalo," povzdechl si. Nechtěla jsem zavrhovat jeho schopnosti, ale nevěřila jsem, že by se mu to mohlo povést.++