21. Ty to snad nečekáš?
Po procházce jsem se zavřel do pokoje a snažil se to, co nám šaman před chvílí řekl, zpracovat. Pořád mi to ale nedávalo smysl a z přemýšlení mě rozbolela hlava. Bylo třeba se nějak rozptýlit. Popadl jsem jakousi brožuru o ubytovacích službách a začetl se do nabídky saunování, jen abych odehnal špatné myšlenky. Na okamžik mě i napadlo, že toho využiju, že tam možná někoho potkám a zapovídáme se, ale popravdě jsem nikoho momentálně nechtěl vidět.
Položil jsem se na postel. Pokazil jsem to. Všechno. Chtěl jsem svobodu, ale našel jsem akorát smrt. Bylo to, jako když na mě měla spadnout ta lavina. Měl jsem zemřít, a ani pořádně netušil proč. Nakonec mě únava přemohla a usnul jsem, pokud se to tak dalo nazvat. Spíš jsem se potácel někde na hranici bdění a snění. Nemohl jsem usnout ani se pořádně probudit. Když se mnou někdo zatřásl, byl jsem za to i rád. Dokud jsem neotevřel oči a neuviděl Jyrkiho tvář. Setřásl jsem jeho ruku.
„Teď ne," zašeptal jsem.
„Nevěděl jsem, že doopravdy spíš."
„Jo, lidi totiž nehybně leží v posteli jenom tak," odsekl jsem. Asi to nebyl dobrý nápad s ním takhle mluvit, ale nemohl jsem si pomoct. „Teda, ještě jsem mohl být mrtvej, ale bych nedýchal."
„Haha," ušklíbl se. „Nechci se na tebe zlobit, chápu, že to teď není jednoduchý, ale až se vyspíš, tak bych to rád probral. Nemusíš se tím trápit sám, víš."
Povzdechl jsem si. „Posaď se."
„Chci tě nechat spát. Však víš, ta polární noc..."
„Kurva, z žádný blbý polární noci to není!" zavrčel jsem. „Sám jsi to slyšel. Jsem prokletej a umřu." Zvedl ruce v obraně.
„Tuivo, prosím. Můžu ti to zkusit vysvětlit?"
„Ty jako chápeš, co ten šaman říkal?"
Pokrčil rameny. „Snad. Nebo si to nech vysvětlit od Taimi, ale neschovávej se před náma."
„Kdybych se před váma schovával, tak se zamknu."
Usmál se. „A není to spíš tím, že jsi zapomněl?" Posadil se ke mně na postel a přitáhl si k sobě kolena.
„Možná," připustil jsem. „Pojď ke mně." Věnoval mi další z těch roztomilých úsměvů a natiskl se ke mně. Ještě že jsme byli stejně vysocí, mohl jsem si pohodlně opřít hlavu o jeho rameno.
„Nechtěl jsem na tebe být zlej," vydechl jsem, protože mi bylo jasné, že mu to muselo ublížit, i když nedal nic najevo. Kdysi byly jeho emoce průhlednější a mně to tak vyhovovalo.
„Ne, já to chápu," pronesl chvějícím se hlasem. Bál se, nebo ho moje přítomnost znervózňovala, tak jako mě ta jeho? „Tuivo, takhle. Jde o to, že tu svobodu hledáš... až moc. Třeba s tou prací, tím, že si hledáš jenom příležitostné práce, svobodu fakt nezískáš. Spíš naopak."
„Tohle nech být," prohlásil jsem.
„Ne, zamysli se nad tím. Kdyby sis v nějaké stálé práci vybudoval zázemí, víc věcí by ti prošlo. Třeba by ti odpustili, kdybys přišel pozdě nebo tak. A navíc bys prostě měl nějakou jistotu."
Zamračil jsem se. „Ale mě to takhle v podstatě vyhovuje."
„Vždyť jsi nic jinýho ani nezkusil."
„Nechci si před jinými lidmi zase tvořit nějakou svoji identitu," vypadlo ze mě. Až když se ode mě odtáhl a zkoumavě si mě prohlédl, došlo mi, že jsem to s tou upřímností přehnal. Ale už to bylo venku. „Když potkávám každou chvilku někoho novýho, nemusím být nějaká... komplexní osobnost."
„O tohle jde? Že se bojíš být sám sebou?"
„Ne, Jyrki," povzdechl jsem si. „V tom, že já prostě nevím, kdo jsem, a matu tím i lidi. Snažím se chovat nějakým ustáleným způsobem, před tebou ani před Taimi ani ne, a před některýma kamarádama taky nemusím, ale čím víc někoho znám, tím je to těžší."
„Víš, já myslím, že právě tohle jsi ty. To všechno. I ten malej kluk z Pieni, i ten muž, který našel odvahu utéct z jedinýho místa, který pořádně znal, i ten kamarádskej chlap z Aletasa. Jsi všechno, co z tebe život udělal, nemusíš si vybírat jenom jedno." Vstoupily mi slzy do očí. „Řekl jsem něco zle?"
„Ne," zašeptal jsem a stiskl mu dlaň. „Díky, fakt. Akorát," setřel jsem si slzy. „Akorát pochop, že lidi neví, co jsem zažil, a prostě očekávaj, že projevím jenom jeden způsob chování, a musí to být ten, co se dostane na povrch první. A ne vždycky to je ta kamarádská stránka, někdy mi do toho uteče nejprv něco jiného, a celkově mě unavuje hrát, že ve mně nic víc než to není."
„I když jsem nevěděl, proč se chováš tak, jak se chováš, tak jsem tě bral takovýho, jaký jsi. Někdy jsem tě fakt nechápal, ale zvykl jsem si na to. Dej šanci si na to zvyknout i ostatním."
„Jo," usmál jsem se. „Ale ty seš úžasnej. Většina lidí ale nepochopí..."
„Dej jim šanci. Sám pak budeš svobodnější."
Pokrčil jsem rameny. Slíbil jsem si, že si to ještě nechám projít hlavou. „A to by mělo stačit na odstranění tý kletby?"
„Taky přede mnou, a ani před Taimi, nezatajuj svoje pocity, prosím tě."
Zavrtěl jsem hlavou a chtěl se mu vysmeknout, ale on mě chytil moc pevně. „Drtíš mi ruku." Trochu uvolnil stisk. „Tohle chceš z osobních důvodů, ne kvůli tý kletbě."
„Kvůli obojímu," namítl. „Přemýšlej. Dusíš to furt v sobě, jako bys na nějaký pocity neměl právo. Omezuješ sám sebe."
„To není pravda."
„Ale je. Až donedávna jsem tě nikdy neviděl brečet."
Povytáhl jsem obočí. „Jakože, nevadí mi, když brečíš ty, ale chlapi tohle prostě nedělají."
„Ne na veřejnosti, jenže já jsem... hele, myslíš si, že tohle reálně může fungovat? Že nedáš nic najevo? Dochází ti, že jestli nebudeš dávat najevo emoce, tak nemáš jak dát najevo, že mě máš fakt rád?"
„Vždyť jsem ti to kurva řekl," zavrčel jsem a konečně se mu vytrhl. Tenhle rozhovor se mi nelíbil. „Snad jsi nezačal očekávat sladký řečičky."
„Opovaž se," odpověděl k mojí úlevě. „Ne, takhle jsem to nemyslel, chtěl jsem tím říct, že by mě hrozně potěšilo, kdybys byl ke mně otevřenej pořád, víš." Zhluboka se nadechl. „Byl by to pro mě důkaz, že ti na mě fakt záleží. To je jedno. Tuivo, tebe dostihla ta kletba, protože se prostě snažíš pořád být někým, kým nejsi, a dělat věci ne podle toho, jak by byly nejlepší, ale podle toho, kolik si myslíš, že ti přinesou svobody. A to tě uvězňuje. Myslím, že tohle se ti snažil říct."
„Takže... se mám prostě otevřít novým možnostem a sám sobě?"
„Jo. A taky začít dělat věci, který souvisí s kmenem, protože to už je prostě pryč. Vzpomínky musejí odpočívat."
„To si zarámuj a někam pověs," ušklíbl jsem se.
„Jo, já vím, že se tím neřídím, ale ty bys mohl," hlesl.
Zamyslel jsem se. „Tak já to zkusím."
Jyrki se usmál. „Tohle jsem popravdě ani nečekal."
Pohladil jsem ho po tváři. Ucukl, ale pak mě nechal. Pomalu jsem mu na ni položil dlaň. „Máš kouzlený přesvědčovací schopnosti. Upřímně, Jyrki, těm tvejm úsměvům se nedá odolat."
Vytrhl se mi. „Tohle ne. Teď jsem to říkal."
Zariskoval jsem a vzal jeho tvář do obou dlaní. „Řekl bych ti to i tak. Máš fakt hezkej úsměv."
Vydechl. „Díky." Když odvrátil pohled, pousmál jsem se nad jeho studem. Pak se na mě znovu podíval. Tělem mi projela vlna horka, když ani po několika sekundách neodtrhl pohled. Sledoval jsem barevné paprsky v jeho duhovkách. Nešlo se neusmát. Naklonil se ke mně. Když mi došlo, co chce udělat, rychle jsem se odtáhl.
„Bojím se," přiznal jsem.
„Čeho?"
„Toho, že se zase nějak seknu," přiznal jsem. Už jsem se na něj nevydržel dívat.
„Myslím, že se ti to stávalo proto, že jsi měl pocit, že od tebe lidi očekávají, že budeš všemu otevřenej a že budeš... vyvíjet iniciativu či jak se to říká."
„A ty to snad nečekáš?"
„Působíš tak," připustil. „Ale po tom všem, co jsi mi o sobě řekl, si to nemyslím. Hele, Tuivo, já v tomhle asi budu mít podobnej problém jako ty, takže se neboj, že bych na tebe nějak spěchal."
„Nebudeš," vydechl jsem. „Asi by se to dalo čekat, ale kdyby to tak bylo, rozhodně bys o tom tehdy za vánice nezačal sám od sebe mluvit. A ani včera, ani dneska, bys za mnou nepřišel. Myslím, že jsi v tomhle fakt odvážnej."
„Ono to vždycky přijde samo," pokrčil rameny.
„Jo, ale ke mně to nepřijde. Musím se o tom vždycky přesvědčovat."
„Tak to nedělej. Já počkám, až to tam bude samo." Znovu jsem na něj pohlédl. Usmál jsem se a udělal přesně to, co jsem v té chvíli jako jediné udělat chtěl, co jsem chtěl udělat už dlouho. Prohrábl jsem mu vlasy. Zavřel oči a nechal mě je probírat prsty. Byly na dotek drsné a zničené dlouhým pobytem v horách, ale mně se to na nich líbilo.