22. Potřeboval bych s tebou mluvit
Vyrazili jsme znovu na cestu. Dnes byl jen další z těch večerů u ohně, na které jsme si všichni zvykli, ale přesto to bylo jiné. Už jsme věděli, že zítra ráno vyjde slunce, a že se brzy vrátíme do Aletasa. Možná to byla dokonce naše poslední noc tady. Netušila jsem, jak budu pokračovat poté, měla jsem pocit, že nikam nepatřím, ale těšilo mě vidět, že alespoň oni dva z toho radují.
Tuivo připravoval nějaké jídlo nad ohněm a něco vyprávěl Jyrkimu. Já jsem si hrála s Yskim, protože mi bylo líto, že nedokážu sdílet jejich nadšení. Drbala jsem ho po břiše a sledovala dvojici zdálky. Nebyla jsem si jistá, jestli o mě vědí, jestli vědí, že je pozoruji, protože se k sobě ve chvílích, kdy Tuivo nechával jídlo zkrátka se vařit, tiskli. Vypadali tak spokojeně.
Jyrki se však po chvíli zvedl, něco Tuivovi ještě řekl a někam zamířil. Až po chvíli mi došlo, že míří za mnou. Sklopila jsem oči a drbala psa, který si to užíval a dával mi to láskyplně najevo tím, že se mi snažil olizovat dlaň. Jyrki se tlumeně zasmál, když k nám došel. Začal hladit Yskiho spolu se mnou. Dotyky svého pánička si užíval ještě více než ty mé. Položila jsem svou dlaň na Jyrkiho. Dobrá nálada mě však vmžiku přišla, když dlaň s nervozitou vyprostil a sklonil hlavu.
„Co se děje?" zajímala jsem se.
„Potřeboval bych si s tebou promluvit," hlesl.
„Chceš se vrátit k ohni?"
„Ne, ne, chci si s tebou promluvit sám." Yski usoudil, že má mazlení plné zuby a odběhl za ostatními psy. Ledový vzduch naplnilo napětí.
„O čem?" otázala jsem, když se Jyrki neměl k pokračovaní.
Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Zadíval se směrem k ohni. „Nevěděl jsem, že nás odsud vidíš."
„Přejdi k věci, prosím," usmála jsem se.
„Víš... víš, jak jsem ti říkal, že Tuivo mě má rád?" dostal ze sebe. Přikývla jsem a sevřel se mi žaludek. Samozřejmě jsem to věděla, ale bála jsem se, kam tím míří. „Tak já..." sklopil pohled ještě více a myslím, že se i rozplakal. „Já mám taky rád jeho."
„Tím stejným způsobem?" povedlo se mi položit otázku.
„Jo," zašeptal. „Promiň."
„Proč se mi omlouváš?" odvětila jsem „U něj jsem to věděla prakticky hned, a to ještě dříve, než jsme se my dva setkali. Nikdy nezmínil jméno, ale mluvil o tobě moc hezky. A když jsem vás poté viděla spolu, bylo mi to jasné."
Přikývl. „Možná ti není jasné, proč jsem nechal tebe, aby ses mě držela. Neber to tak, že tě nemám rád, ale..."
„Ale jsem jen přítěž. Chápu."
„Ne. Ne, doprdele." Stiskl mi ruku. „Jsi super člověk, který je hrozně hodný, uvažuje logicky a umí upřednostnit ostatní sama před sebou." Nechápavě jsem na něj pohlédla. Nečekala jsem, že by mi něco takového kdy řekl. „Jsou věci, který na tobě hrozně oceňuju a asi i obdivuju, a prostě chci, abys v mém životě zůstala, akorát ne... takhle." Povzdechl si. „Bál jsem se ti to říct dřív kvůli tý kletbě, že se zase zhorší, ale chci, abys věděla, že i když jsem se rozhodl, že tenhle vztah nechci rozvíjet tím směrem a že ho miluju, tak tě pořád mám rád, jasný?"
„Ale... Počkej, už chápu. Tuivo ti řekl, že k tobě něco cítím?" začínala jsem chápat, o čem to tady mluví.
„Ne, ale že by sis mohla myslet, že k tobě něco cítím já."
Zasmála jsem se. „U bohů, Jyrki, upřímně mě to ani nenapadlo. Nevykládala jsem si doteky takto, jsme zkrátka dobří kamarádi a máme k sobě blízko." Odmlčela jsem se. „Ale popravdě, jsem ráda, že jsi mi to řekl, a předešel tak případným komplikacím."
„Tak jo," usmál se. „A tobě nevadí to, co mezi sebou s Tuivem máme? Víš, kvůli tomu, že jsme oba kluci, a pak taky že tě nechal, a teď má rád mě, a že ty nikoho nemáš a tak?" Každé slovo se mi zabodávalo do srdce jako nůž, ale myslel to dobře.
„Čekala jsem to, alespoň z jeho strany. Samozřejmě, že mě to mrzí, ale nevyčítám mu to. Vím, že tě má rád, a přeji vám to," prohlásila jsem nakonec. „A to, že jste oba muži, beru jako součást vaší kultury, a snažím se nad tím nepřemýšlet."
Zamyslel se. „A to byl ten důvod, proč tě tak mrzelo, že tě nechal Tuivo? Nečekala jsi to?"
„Nejspíš ano. Víš, Jyrki, ty jsi mi to nenamlouval. Nikdy jsi nic takového ani nenaznačil, já bych se musela sama upoutat na tu myšlenku, že bys to mohl být ty. Ale on vážně vypadal tak zamilovaně, tak šťastně, a pak se to najednou začalo kazit, a já jsem vůbec nechápala proč. Myslela jsem si, že ho něco trápí. A on mi následně dost nevybíravým způsobem oznámil, že už se mnou nechce mít nic společného." Sledovala jsem jeho zadumanou tvář. „Nečekám, že to pochopíš."
„Ne," podíval se mi přímo do očí. „Chápu to. Tuivo se někdy chová jako blbec, a taky pochopit, co si fakt myslí nebo co chce, je fakt nadlidský úkol," usmál se. Nejistě jsem mu to oplatila. „A to, co udělal tobě, bylo fakt hnusný, a to mi to vyprávěl i ze svý strany."
„Nebojíš se, že ti udělá to samé?" zajímala jsem se. Nechtěla jsem ho od vztahu s Tuivem odrazovat, ale překvapilo mě, že nemá na jeho chování ke mně s Tuivem shodný názor.
„Ani ne. Vím, že není žádný důvod, proč bych mu měl věřit, ale prostě... věřím. Věřil jsem vždycky, i když jsem věděl, že mi lže, nebo aspoň že něco skrývá. Jsem blbej, že?"
„Asi ne. On dělá všechno tak, aby to bylo co nejlepší pro tebe. I když někdy lže nebo má před tebou tajemství."
Usmál se. „Máš pravdu." Pohladil mě po paži. „A Taimi, vím, že to teď vypadá fakt nanic, ale to, že jsi potkala zrovna nás s Tuivem, je jenom náhoda. Jednou najdeš někoho, kdo tě bude opravdu milovat, ať už se vrátíš domů nebo ne."
Povzdechla jsem si. „A pak zemře. Jako Launo."
„Taimi," zašeptal.
Zavrtěla jsem hlavou. „To nic. Dá se žít i bez toho, aby mě někdo miloval."
„Ty jsi přece sama někdy říkala, že v kmeni mezi láskou a přátelstvím není moc velký rozdíl."
„Ne," odvětila jsem. „Ale já potřebuji i tu část, kterou ti přítel nedá."
„Jednou ji najdeš," zopakoval. Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, i když jsem ještě sama netušila co, ale někdo se před námi zjevil.
„Nerad vás ruším," prohlásil Tuivo věcně. „Ale vystydne vám jídlo."
„A co to vlastně je?" zajímal se Jyrki, když vstával z dřepu.
„Kaše," odpověděl mu jeho přítel. „Jsou v tom akorát brambory a nějaký koření. To víš, moc už jsme toho ve Stosse nekupovali."
Jyrki se na něj usmál. „Fascinuje mě, jak dokážeš pořád vymýšlet nějaké jídla. Mě by došly asi tak první týden."
„No jo, jenže ty neumíš vařit," odvětil Tuivo.
Jyrki se potutelně zazubil a téměř na něj skočil. Povalil Tuiva do sněhu. Tuivo na něj hrst bílého prášku hodil. Jyrki se na malý okamžik zarazil, ale pak mu to oplatil. Chtě nechtě jsem se musela usmívat. Tuivo blýskl pohledem směrem ke mně.
„Hele, ona se nám směje."
Jyrki vstal a jeho kamarád ho napodobil. Kývli na sebe a pomalu se ke mně přibližovali s tajemnými úsměvy. Vůbec jsem netušila, co se děje, dokud mě Jyrki nepopadl za nohy a Tuivo za ruce. Někam mě nesli a pak jsem padala. Vyjekla jsem. A pak se země pode mnou začala propadat. Když se zastavila, ležela jsem půlkou těla ve sněhu. Jistě. Hodili mě do závěje. Cítila jsem se podivně šťastná, protože si mě všímali.
Nade mnou se zjevil stín. Vzhlédla jsem. Tuivo ke mně natahoval ruku. Vděčně jsem ji přijala a s jeho pomocí se zvedla. Začali mě oprašovat.
„Tak teď už to bude určitě studený," postěžoval si Tuivo. „Budu to muset znovu ohřát a pak vám dám nové porce."
„Děkuji," odpověděla jsem mu.
„Za oběd? Hm, není zač?" odpověděl, stále očividně v dobrém rozpoložení.
„Ne. Za toto. Ty víš, proč sem Jyrki šel, viď?" Tuivo se zamračil.
„Za nic. To já jsem rád, že jsi přijala... však víš." Společně jsme si sedli k ohni a pustili se do celkem chutného pokrmu a já jsem si uvědomila, že mi s nimi takto může být dobře. Alespoň prozatím.