24. Naše vnitřní slunce zazáří
Zrovna jsme s Tuivem dovařili na večeři něco zakrouceného, čemu říkal těstoviny, zalité jakousi zvláštní barevnou hustou vodou, které říkal omáčka. Nevypadalo to jako nic, co jsem doposud kdy jedla, a to dokonce ani s ním, ale udivovala mě rychlost, s jakou to připravil. Vzal do dlaní překrytých utěrkou hrnec a nesl ho do umývadla. Konečně jsem se ho odhodlala zeptat na to, co mě zajímalo.
„Proč jsi toto nikdy neuvařil, když jsme v Aletasu byli spolu?"
Tuivo se pousmál, převrátil hrnec a nasadil na něj pokličku. Nějakým způsobem docílil, že do umývadla stékala jen horká voda. „Cedím. To znamená, že odtamtud... nechávám odtéct vodu, aby zbyly jen těstoviny."
Zamyslela jsem se. „Nedělal jsi to kdysi i s bramborami?"
„Jo," zazubil se. „To je možný."
„Každopádně, nazpět k mé otázce. Proč jsi nikdy se mnou nevařil těstoviny, když jsou tak rychle hotové?"
Povzdechl si. „Pamatoval jsem si z Pieni, že něco takového vůbec existuje, ale není to běžné jídlo ani v Aletasu, ani nikde v horách. Nechtěl jsem tě tím znepokojovat, už tak to bylo pro tebe cizí." Přikývla jsem. Bylo až obdivuhodné, že dokázal být při přípravě jídla natolik ohleduplný a myslet na všechno.
„Baví tě to?" zajímala jsem se.
„Co?" zeptal se s úsměvem. Snažila jsem se nemyslet na to, co mezi námi bylo a co jsem kdy cítila, ale stále mi připadalo okouzlující, když byl alespoň v rámci možností veselý.
„Příprava jídla."
Pokrčil rameny. „No... jo. Tak nějak to na mě zbylo. Ještě v Pieni se o mě rodiče moc nestarali a musel jsem si často vařit sám." Vzal do ruky naběračku a začal nakládat těstoviny na talíř. „V kmeni přišli na to, že to umím, a tak nějak mi to zůstalo. A Jyrki prostě..." Náhle se otevřely dveře. „Ahoj. Zrovna Taimi říkám, že neumíš vařit." Až poté se ke svému kamarádovi otočil a viděl to, co já.
Jyrki se sice trochu pousmál, ale oči měl napuchlé a tvář bledou. Okamžitě jsem poznala, že plakal. Chtěl nás obejít, ale Tuivo ho zadržel. Kývl k židli. Jyrki zavrtěl hlavou, ale nakonec se na ni přece jen posadil. Objala jsem ho. Nejprve se mě pokusil odstrčit, ale pak si o mě opřel hlavu. Tuivo si přitáhl druhou židli a sedl si naproti něj.
„Tak co je?" zeptal se Tuivo.
Jyrki na něj nešťastně pohlédl s tváří přitisknutou na mé paži. „Potřeboval bych být sám."
„Ale vždyť," rozhodil paže. „To jsi doteď byl. Celý odpoledne"
„Ne, já myslím... delší dobu sám. V horách. Abych si rozmyslel, co dál, protože upřímně nevím, jestli zůstat tady nebo co vlastně."
„Vždyť jsi říkal pravý opak. Udělej prostě to, co chceš."
„Ale to já právě nevím." Odtáhl se ode mě a sklonil hlavu. „Vím, že jsem slíbil, že tu s váma zůstanu..."
„Nic takovýho jsi ale neslíbil," namítl Tuivo.
„Ale jo. Říkal jsem, že chci žít normálně a teď prostě..."
Tuivo si povzdechl. „Pokud cítíš, že potřebuješ být v horách sám, tak tam odejdi. Já vím, že se zase vrátíš. Minimálně na závody určitě, ne?"
„Ale ty jsou až za tři měsíce," namítl.
Tuivo se smutně pousmál. „Jo. Budeš mít skoro celé jaro pro sebe."
Jyrki zavrtěl hlavou. „Tohle... nemůžu udělat."
„Nebo se vrátíš dřív. Prostě jak se budeš cítit, jasný?"
Jyrki se zamračil. „A tobě to nevadí?"
Tuivo protočil oči. „Netvrdím, že je mi to úplně jedno, ale potřebuješ to. Vím, že čas od času nebudeš chtít vidět prostě nikoho." Jyrki přikývl. Snažila jsem se pochopit jejich rozhovor. Jediné, co jsem vyrozuměla, tak to, že Jyrki odchází.
„Mám vás rád, ale teď to nejde. Byli jsme spolu moc dlouho. Tak zatím," zašeptal a pevně stiskl Tuivovy paže. Zmateně jsme na sebe pohlédli. Jyrki přešel ke mně a pevně mě objal.
„C-co to má znamenat?" zakoktala jsem.
„Loučím se s váma. Vzal jsem s sebou všechno potřebné a připravil se, jenom jsem se potřeboval ujistit, že vám moc neublíží, když odejdu."
„Počkej, to jako odcházíš teď?" nechápal Tuivo.
„Jo," odvětil Jyrki, jako by se nechumelilo. Ještě jednou ke svému příteli přešel a tentokrát ho objal mnohem pevněji. Potlačoval vzlyky, ale stejně jsem je slyšela. Pak se k němu naklonil a přitiskl mu rty na jeho. „Zase se uvidíme." S těmi slovy dříve, než jsme ho stihli zastavit, vyšel ze dveří. Tuivo se okamžitě rozběhl za ním. Stála jsem opodál a pozorovala, jak se s ním znovu loučí a pomáhá mu připravit se na odjezd. Bylo mi z toho zvláštně úzko. Kde brali tu jistotu, že se ještě uvidí?
Když Jyrki odjel, Tuivo za ním ještě hodnou chvíli hleděl. Až po chvíli jsem si všimla, že má v očích slzy. Zavrtěl hlavou. „Kdybych věděl, že přijde s tímhle, tak bych šel s ním a vymluvil mu to. Ale už byl rozhodnutej."
„Sám jsi říkal, že to potřebuje."
„Jo. Ale tři měsíce," zaúpěl a kopl do hroudy sněhu. „Kurva!" Poté na mě pohlédl. „Promiň."
„To je v pořádku."
Zhluboka se nadechl. „Jenom pro jistotu, klidně tady u mě zůstaň, Taimi. Vím, že to není dokonalý, že s ním by ti bylo líp, ale on o to prostě nestojí. Budu se snažit k tobě chovat tak, abysme to oba zvládli a taky aby se zase nerozběhla ta kletba."
„V posledních dnech ses ke mně choval hrozně hezky," odvážila jsem se špitnout.
Povzdechl si. „V horách jsem si pořád myslel, že se už pak nikdy neuvidíme. Říkal jsem ti to hned na začátku, bylo pro mě těžké se smířit s tím, že umřeš. A nechtěl jsem si tím procházet znovu."
„To je všechno?"
„Jo. Vždyť už jsem ti to říkal."
„Myslela jsem, že mě nesnášíš," hlesla jsem.
„Ale ne. Prostě jsem se akorát bál." Odmlčel se. „Promiň, Taimi."
Usmála jsem se. „Nemohla bych se na tebe zlobit, když mi poskytuješ přístřeší." Tuivo jen přikývl. Těžko říct, co si doopravdy o této situaci myslel. Slíbila jsem si, že ho nebudu otravovat častěji, než bude nutné, ačkoli jsem si neuměla představit, že by mu mohlo být příjemné, když s ním neustále budu v jedné místnosti.
„Jdi dovnitř," vyzval mě.
„Ale ty..."
„Teď mě chvilku nech." Poslechla jsem ho. Nicméně mi to nedalo a pohlédla jsem na něj skrze okno. Sedl si na zasněženou zem a upíral pohled někam do dálky. Věděla jsem, že přemýšlí hlavně nad Jyrkim a nad tím, kdy se ještě uvidí, ale možná přemýšlel i nad vším, co jsme doposud prožili. A nebylo toho málo, přestože jinak, než jsme čekali.
Přestože se to nějak pokazilo, cítila jsem se zvláštním způsobem silnější než předtím. Když jsem odešla do hor, neměla jsem moc šanci přežít. Stále jsem se v myšlenkách upínala na Tuiva, přestože on už tam se mnou dávno nebyl. Rozsekl naše cesty, vrazil mezi ně obrovský balvan, a já jsem se ho marně snažila odstranit a budovala tak v sobě mráz. Navíc jsem se kromě něj také stále upínala na domov. Na to, že se tam vrátím a všechno bude jako kdysi, jako když jsem ještě neznala Tuiva nebo když on nezačal s tím, že chce být sám sebou. Myslela jsem, že mi to pomáhá, ale doopravdy jsem vždy věděla, že mě nejspíš nezachrání.
Až když jsem se lépe poznala s Jyrkim, zase jsem cítila naději, protože jsem se mohla spolehnout na to, že mě má doopravdy nějakým způsobem rád. Jinak by mě k sobě vůbec nepustil, tak jako kohokoli mimo Tuiva. Byla jsem si jistá, že jsem poznala skutečného přítele. A díky němu jsem také úplně nezahazovala možnost, že bych mohla žít v jejich světě.
Hodně jsem nad tím přemýšlela i ve spojitosti s Launem. Launo byl úžasný a opravdu mě přitahoval. Obdivovala jsem jeho optimismus, kterého se držel i přes to, co prožil, obdivovala jsem jeho laskavou a čistou duši. Ale čím více jsem si naše společné chvíle přehrávala, tím více jsem si uvědomovala, že i můj svět se stal od toho jeho příliš vzdálený. Musela jsem mu vysvětlovat věci, které už pro mě byly samozřejmé, i když mi je Tuivo musel kdysi také objasňovat, a i když Launo znal tento svět. Zřejmě jsem už do toho horského nepatřila, ale kupodivu mě to uklidňovalo. Znamenalo to, že nemusím viset na něčem, co už mi nic nedávalo.
V horách se toho stalo hodně, mnohokrát nám šlo o život, nebo nás ohrožovaly naše vlastní konflikty, ale bylo po všem. Přála jsem si to všechno zapomenout a zkrátka jen pokračovat životem, protože takovou cestu, cestu v Aletasu, mi osud předurčil a nemělo cenu se tomu vzpírat. Věřila jsem, že se v tom naučím žít. Že bude konečně všechno v pořádku. Pro mě, pro Tuiva, pro Jyrkiho, pro všechny, kteří o to usilovali. Že naše vnitřní slunce zazáří.