9. Co to s tebou je?
Musel jsem usnout. Ráno bylo mrazivé, ale jasné. Protáhl jsem si ztuhlé svaly a připomnělo si, co se v noci událo. Vánice. Strom. Naše zásoby. Opatrně jsem vstal a snažil se neprobudit Jyrkiho. Musel být hodně unavený, obvykle ho probudil každý pohyb. Věnoval jsem mu poslední úsměv a začal obcházet stan. Podařilo se mi vytáhnout jeden vak s jídlem a jeden s oblečením, když za mnou přišel. Společně jsme obešli celý stan, zkoušeli každou mezeru, ale nakonec jen horko těžko vylovil nůž. Zavrtěl jsem hlavou.
„Už odtamtud nic nedostaneme. Jdi nachystat sáně, já to poberu." Jyrki jen přikývl. Ublížil jsem mu? Možná byla chyba říct mu o svých citech a o tom všem, co se mi honilo hlavou. Možná se ke mně přitulil jen proto, že měl pocit, že to po něm vyžaduju. Možná mnou opovrhoval. Zaťal jsem pěsti. Omluvím se mu. Snad to alespoň trochu pochopí. Zkontroloval jsem ještě jednou stan a zkusil dokonce částečně nadzvednout strom, ale samozřejmě se mi to nepovedlo. Odebral jsem se za Jyrkim, který už třikrát zapískal, aby svolal psy. Co ale bylo nečekané, tak to, že ho najdu tisknout se k Yskimu, který se nejčastěji nechával objímat, a plakat. Okolo se válely kusy dřeva, a opodál i něco zahnutého. Madlo. Zalapal jsem po dechu, když mi došlo, co se stalo.
„Jyrki," objal jsem ho, co nejsilněji jsem dokázal. „Hlavně... klid."
„Klid," odfrkl si. „Ne-neuklidil jsem je a teď ty sáně vítr úplně rozmetal o ty blbý kameny!" Pokusil se mě odstrčit.
„Hlavně že jsi uklidil sebe."
„Měl jsem..."
„Ne. Prostě se to stalo."
„Prostě se to stalo!" zopakoval posměšně. „A já jsem přišel o celý svůj život! O celý!" křičel.
Zarazil jsem se. „Co blbneš?"
Tentokrát mě odstrčil silněji. „Blbnu. Jasně." Popadl do ruky kus dřeva. „Chápeš, že už nikdy nevyrazím do hor?! Nikdy nenašetřím na nové sáně a s těma závodníma se to nedá, však tam není místo na zásoby! A navíc s nima nechci mít nic společnýho mimo závody." Do té chvíle ještě vysvětloval, ale pak jsem zřetelně viděl, jak jeho vztek zesílil. „Nemám sáně, a tuhle zkurvenou cestu nepřežijeme! Nikam se nedostaneme! Ale ono je to v pohodě, že?!" Divoce máchl dřevem.
Ze všech sil jsem se snažil zůstat klidný. „Když jsme s Taimi..." Zmlkl jsem, když jsem si uvědomil, že je jedno, co řeknu, stejně ho to naštve ještě více. „Hlavně mě tím dřevem neprašti, ok?" Bylo to trochu riskantní, mohlo ho to ještě více vytočit, ale většinou na něj podobné řeči zabíraly. Tentokrát tomu nebylo jinak. Sykavě vtáhl studený vzduch do plic. Odhodil dřevo. To zaujalo Reimu, která si to vyložila po svém a běžela pro kus, který nemohla nikdy unést, aby ho aportovala Jyrkimu nazpět. Usmál jsem se na něj a po chvíli mi to naštěstí oplatil. „Tak jo."
„Promiň, já..."
„Ne. Je pochopitelný, že jsi takhle zareagoval. Chtěl jsem jenom říct, že já a Taimi jsem z hor taky sešli bez sání. Vyrobíme si sněžnice z nějakých klacků..."
„Proč? Očividně umíte oba řídit spřežení."
„Protože jsem byl blbej a myslel si, že mě to spojuje s kmenem, a ani mi nedocházela ta praktičnost."
„A sněžnice ne?"
„Ne tolik. Byli by to psi tam od nás." Jyrki přikývl. Stále mu z očí tekly slzy, ale alespoň se znovu usmál, když se Reima, samozřejmě bez dřeva, vrátila, a on ji podrbal za uchem.
„Je hezký, jak zpětně uznáváš svoje chyby," prohlásil. Potěšilo mě to, ale netušil jsem, jak na to zareagovat.
„No, to je teď asi jedno. Pojď sehnat něco na ty sněžnice. Nebo si teda ještě můžeme zkusit vyrobit nějaké jednoduché sáně..."
Zamyslel se. „Já... já nevím. Nevím nic!" Stále panikařil a já jsem netušil, jak ho uklidnit. „A taky doprdele nevím, kde je Kaleva." Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni psi byli někde poblíž, ale Kalevu jsem stále nikde neviděl. Jyrki se nadechl a hlasitě zapískal. Se strachem v očích na mě pohlédl. Zamyslel jsem se. Mohla být kdekoli. Něco mě napadlo. Pohlédl jsem na skálu před sebou. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale Kaleva tam někde mohla být. Vzápětí jsem si to ale zakázal. Už tak byl vyděšený.
„Děje se něco?" zeptal se. Nejspíš si všiml, že hledím do prázdna až moc dlouho.
„Nic. Pojď hledat Kalevu. Určitě bude někde poblíž."
„Ne, co se děje?" vyzvídal. Sklopil jsem oči.
„Pojď..."
„Tuivo," zavrčel výhružně.
„Prosím, nezlob se, že jsem ti to neřekl, akorát jsem tě nechtěl znejistit." Kývl. „Kousek odsud sídlí jeden kmen. Trochu ho znám, kdysi s náma bojovali s jiným kmenem. Neřeš to."
„Fajn, no a?" nejistě přešlápl. Snažil se znít vyrovnaně, ale poznal jsem na něm, jak ho ta informace rozhodila.
„A mají tam psy. A sám víš, jak je Kaleva přátelská."
Uchechtl se. „Jo, ale taky mě poslouchá."
„Tam už by tě neslyšela."
„Počkej, a kde si jako myslíš, že je?"
Povzdechl jsem si. „Nebo může být jenom tam dole, tam by tě asi taky neslyšela. Pojď se mnou." Pokrčil rameny. Dovedl jsem ho ke skále a zamyslel se, jak se dostaneme nahoru. Naštěstí nebyla úplně kolmá, byla to spíše hromada kamenů, mohli jsme ji zkusit vylézt i bez vybavení. Zkusmo jsem stoupl do první prohlubně. Nohy mi trochu klouzaly, ale věděl jsem, že to půjde, pokud kámen není někde namrzlý. Jyrki se pustil za mnou. On se dostal nahoru první. Chvíli tam zůstal zaraženě sedět, ale poté se obrátil ke mně a podal mi ruku. S jeho pomocí jsem se vytáhl nahoru rychleji.
„Až budeme doma, začnu chodit na kurz horolezectví," odfrkl jsem si a vyčerpaně se svalil vedle něj. Pozorovali jsme rozlehlé skály a zamrzlé jezero hluboko pod námi.
„Jak by se tam podle tebe Kaleva dostala?" zeptal se dost logicky.
„Dolů to jde slézt líp, než jsme se dostali tu nahoru."
„Myslíš si, že by tohle zvládla a že by jí to za to stálo? Kde až vlastně sídlí ten kmen?"
Ukázal jsem před sebe. „Vidíš u toho jezera ten dým?"
„Myslel jsem, že je to opar."
„Jo, tak... není. Tam žijou."
„I tak ale. Kalevě by to za to nestálo. Vždyť to na takovou vzdálenost ani nemohla cítit." Přikývl jsem. Při tom pohybu se ale stalo něco, co bylo hrozně zle. Zamotala se mi hlava a svět před očima mi zčernal. Nešťastně jsem vyhekl. Co se to dělo? Předklonil jsem se dopředu.
„Co blbneš, ty magore?!" vynadal mi Jyrki. „Tahle spadneš." Pomohl mi narovnat se. Svět přede mnou se rozmazával a rozplýval. „Co to s tebou je?"
„Já... já nevím," zašeptal jsem. „Říkal jsem, že to je tou polární nocí, asi." Přikývl.
„Možná jsme měli víc odpočívat. Doma spíš i přes den." Pohled se mi konečně začal projasňovat.
„Jo, to jo," přikývl jsem. „Ale nevěděl jsem, že to sehraje nějakou roli."
Chvíli byl ticho. „Možná jo. Očividně ti to prostě nedělá dobře, doma vždycky spíš skoro pořád. Plus jsme toho dneska moc nenaspali. Už jsem ti dávno říkal, že by ses měl odstěhovat někam víc na jih."
„Jseš blázen? Upekl bych se tam."
„Myslím akorát tam, kde není polární noc. Nebo alespoň trvá třeba pár dnů."
„Jenže..." Ztichl jsem. Nechtěl jsem mu ublížit.
„Jenže?" zeptal se tiše. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, fakt, co je?"
„Jenže to bych přišel o tebe."
Zasmál se. „Zrovna ty nemáš nejmenší problém se s někým skamarádit. Možná by to bylo i lepší. Já fakt nejsem..."
„Nezačínej s tím zase," hlesl jsem. Bylo mi jasné, o čem mě chce přesvědčovat, tenhle rozhovor jsme vedli už mnohokrát.
„Ne, fakt, Tuivo. Nejsem v pohodě a nikdy nebudu. Akorát se se mnou zasereš a zničíš si šanci na normální život."
Vzal jsem ho za ruku. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale cítil jsem, že to chci udělat. „Už jsem ti to říkal. Já. Vím. Jaký. Jsi. Vole." Z nějakého důvodu se ironicky zasmál a svou ruku stáhl.
„Hele, to je teď jedno. Nejsi v pohodě, a já nebudu riskovat, že se ti něco stane. Říkal jsi, že ten kmen znáš..."
„Na to zapomeň. Nemůžou si mě pamatovat."
„Tak jim řekni, kdo jsi. Pomůžou ti."
„To těžko. Já to zvládnu."
„Kurva. Málem jsi spadl."
„Tak bych to..."
„Kdybych tě nechytil, tak by ses tam převážil. Mohlo by tě to i zabít, kdyby ses tam takhle skutálel." Podíval jsem se na něj.
„Fakt? Já to vůbec... nevnímal."
„Tak se pojď vrátit k přístřešku. Kalevu najdu sám." Něco jsem mu chtěl odpovědět, ale všechna slova se mi vypařila z hlavy. Bylo mi hrozně zle. „Tuivo, co to s tebou je?"
„Já nevím. Předtím jsem byl jenom unavenej."
„Pojď do toho kmene..."
„Takhle to nefunguje."
„Tam nemusíš říkat, kdo jsi. Prostě, když jsi spadl do tý rokle, lovci ti taky pomohli. Když uvidí, že na tom nejsi dobře, možná něco udělají, nějak ti pomůžou."
Zavrtěl jsem hlavou. „Fakt mi nic není."
„To vidím," ušklíbl se. „Nenechají tě tam alespoň jeden den? Odpočinout si a tak? Možná by nám mohli dát i nějaké sáně. Jestli tě znají..."
„Fantazíruješ," ušklíbl jsem se. „Budu v pohodě, fakt." Zahleděl jsem se před sebe a zahlédl jakési mihnutí u jezera. „Pojď dolů! Asi jsem ji viděl!"
„Fakt?"
„Jo, tam u jezera se něco hýbalo, ale na jiný straně, než sídlí ten kmen."
„Hm, a neuvidí nás, když tam půjdeme?"
„Uvidí, ale nebudeme je zajímat. Určitě tu už pár lidí z měst prošlo. Tak pojď." Ignoroval jsem motání hlavy a začal sestupovat.