Popel paměti: Konec světa (1. díl)
Příspěvky
14. Stejně jsem si tě oblíbil
14. 12. 2022
„Vy mě potřebujete, abyste zjistil, kde je váš syn. Ona vás nezajímá," vyhrkl jsem.
Muž se pousmál. „Pálí ti to. Miloval jsem ji, pořád miluju, ale jsme až moc rozdílní, a teď, když začala působit kletba, tak ještě víc. Chtěl bych ji zachránit, ale nemůžeš zachránit někoho, kdo o to nestojí. Něco takovýho jsi vlastně i řekl ty."
„Ale jak si můžete být jistej, že ví, kde je Aleksi?"
„Ona mi to řekla, když jsem za ní jednou přišel a pohádali jsme se. Teď to zapírá, ale lidi v hádce často říkají pravdu. Jenom jí prostě nedokážu ublížit, abych se dozvěděl, co tají."
„A vy si myslíte, že já někomu ublížit dokážu?"
Zachmuřil se. „Ty nemáš na výběr."
„Nenuťte mě k tomu. Prosím."
„O nic nejde," potřásl hlavou. „Jenom na ni chci zatlačit a tohle je jediná cesta. Nemusíš ji doopravdy nic udělat. A… zařídím, aby ani ona nic neudělala tobě."
13. Prostě tě nechci zase ztratit
13. 12. 2022
„Tím vším chci říct, že… až bude po všem, zůstanem pořád v kontaktu? Nechci tě zase ztratit.“
„Ale já v Pieni nezůstanu,“ namítl jsem.
„To je mi jasný, po tom všem… Ale existujou mobily. Dopisy. Pohledy. A občas můžeš přijet. Nebo já. Prosím.“
Nakrátko jsem se nad tím zamyslel, ale skoro ihned mi došlo, že by to nemohlo fungovat. „Ri, je to fakt dlouho. Teď si sice máme co říct, ale až probereme, co se stalo za těch patnáct let, myslím, že nic mezi náma už nezbude. Pořád tam bude to, žes mě v tý propasti nechal, i když jsi mě vlastně zachránil. Já se… já se na tebe vlastně zlobím. Skoro patnáct let jsem si myslel, že ses na mě vysral.“
12. Ale já vás vůbec neznám!
12. 12. 2022
Hledáme Lauru Luminen," řekl Tuivo prostě.
„A také zdravíme," pokusila jsem se odčinit jeho nezdvořilost. Muž ale jako by mě nevnímal. Stále hleděl na Tuiva a dočista ho propaloval pohledem. Tázavě jsem se na svého přítele podívala, ale zjevně se cítil stejně zmateně jako já. Za podivným mužem se vynořila černovláska. Působila na mě hodně elegantním dojmem, alespoň tedy do doby, než promluvila.
„Kdo jste a co chcete?" Čekala bych, že zase odpoví Tuivo, ale on nejspíš vedl nějaký druh němého rozhovoru s mužem. Odkašlala jsem si.
„Hledáme Lauru Luminen."
Žena přikývla. „Jo, to jsem já, ale co… Ri, co je?" Jméno, nebo zřejmě spíše přezdívka, zřejmě patřila onomu podivnému muži a Tuivo při ní udělal krok vpřed. Teď už mi nebylo jasné vůbec nic. Muž se konečně vzpamatoval.
„Tuivo," vydechl a já jsem si uvědomila, že ho musel znát. Já jsem ho před ním neoslovila. „Tuivo Halonen," zasmál se. „Nečekal bych… Sakra, pojď ke mně!" Roztáhl paže a Tuivo poplašeně ucouvl. Zachytila jsem Lauřin pohled. Ani ona tomu nerozuměla.
„Ale já vás vůbec neznám!" vyhrkl můj přítel, když se ho Ri chystal sevřít do medvědího objetí. Přísahala bych, že se Rimu ve tváři zjevil stín zklamání.
„Tak… to bude těžší. Pojďte dovnitř."
11. Alespoň jsi dostal lekci
11. 12. 2022
Usmál se na mě, mnohem přátelštěji. „Strašně mi ji připomínáš."
„Vaši ženu?"
Zavrtěl hlavou. „Ne. Poslední holku, která tu byla před tebou, a po který jsem si slíbil, že už to vzdám. Jmenovala se Taimi a…"
„Ne," zaúpěl jsem, protože mi to do sebe zapadlo.
„Co je?"
„Blondýna, asi tak vysoká, jako já, nosívala květinu ve vlasech?" pokusil jsem se vzpomenout si, jak vypadala, když jsem ji našel. „Je z kmene, její přítel se jmenoval Tuivo a…"
„Jo," přerušil mě a potřásl hlavou. „Odkud ji znáš?"
„Je to teď moje holka," sklopil jsem oči.
Muž sebou trhl a pak se skoro zoufale zasmál. „Mělo mi to dojít, když jsi mluvil o Tuivovi. Ale… ona je pořád naživu? Vždyť… počkej, to ty! Ty jsi ji zachránil!"
10. Člověk se musí se svou minulostí konfrontovat
10. 12. 2022
„Laura Luminen, prosím?“
Vydechl jsem. „Tady Tuivo, Tuivo Halonen. Teda, asi mě neznáte, ale…“
„Voláte kvůli tý Auri?“
„Ne tak docela. Našli jsme ji.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „To jsem fakt ráda. Chcete vrátit ten mobil?“
„To je teď jedno. Potřebuju pomoct.“
Opět chvíli mlčela. „S čím?“
„Mohl bych vám to říct až osobně?“
„Nepozvu si domů úplně neznámýho člověka,“ zasmála se. „Tykej mi, prosím tě, budeš podobně starej jako já, podle hlasu. Co potřebuješ?“ Ta nabídka mi konečně otevřela cestu, abych dokázal mluvit o tom, co se stalo.
„Já vím, že mi nemáš nejmenší důvod pomáhat, jenže já jsem fakt zoufalej,“ vydechl jsem a Taimi na mě překvapeně pohlédla. Těžko říct, jestli si zase myslela, že s Laurou manipuluju, nebo byla ráda, že mluvím o svých pocitech i s cizím člověkem. „Kdyby to nebyla moje poslední naděje…“
„V pohodě, pokračuj,“ přerušila mě Laura. „Pokud to bude v mých silách, ráda pomůžu.“ Znělo to upřímně.
9. Stopy jsou pryč
9. 12. 2022
Znovu mi padl pohled na mapu a v hlavě se mi začal rodit nápad. Možná nebylo řešením jít vpřed, ale naopak se vrátit nazpět. Možná na to Tuivo zareaguje zle, ale nejspíš jsme stejně neměli na výběr. Otevřela jsem ústa zrovna ve chvíli, kdy se on prudce zvedl a začal se přehrabovat v batohu.
„Tuivo?“
„Zavolám Jonimu,“ vyhrkl. „Nebo Ylovi. Auri. Prostě někomu. Jestli neznají někoho, kdo by mohl vědět, kde je Hetka.“ Konečně vytáhl mobil a usmál se, když chytil signál. Nechtěla jsem mu říkat, že dost možná brzy zmizí. Prsty se mu třásly, když vytáčel nějaké číslo.
„Mohli bychom se vrátit do Pieni,“ nabídla jsem nesměle, než přiložil telefon k uchu. Zarazil se, ale nakonec kývl.
„To vlastně není až tak špatnej nápad,“ odvětil, ale stejně začal volat. Rozhodila jsem paže, ale on mi jen naznačil, ať počkám. Nikdy zřejmě Tuivovi nebudu tak úplně rozumět. Možná stále nebral mé názory vážně, ale připadalo mi, že se to v poslední době zlepšilo. Pak mi ale připadalo lepší soustředit se na to, co říkal.
8. Tohle už nikdy nezkoušej
8. 12. 2022
Když jsem přecházel na druhou stranu a koutkem oka ho zahlédl, jak mě sleduje s puškou vedle sebe, došla mi jedna věc. Nenabil. Byl jsem s ním každou vteřinu, musel bych si toho všimnout. Z té zbraně nemůže rychle vystřelit. Spolu s tím mi došlo, že bych to dokázal. Dokázal bych utéct, vrátit se nazpět za Tuivem a Taimi a všechno by bylo zase v pořádku. Jen nesmí pojmout podezření.
Obešel jsem všechny psy a předstíral, že kontroluji popruhy. Ve skutečnosti jsem každému z nich ukázal tři prostřední prsty a zbylé skrčil. Tohle gesto se někdy používalo před závody, dávalo jim najevo, že mají být připravení vmžiku vyrazit.
„Co to je?" ozval se muž a napodobil mé gesto. V duchu jsem zaklel. Asi bylo přece jen příliš nápadné.
„Uklidňuju je," pokusil jsem se zachránit situaci. Pozoroval sice závody, ale nemohl vědět všechno.
„Psovodi mají divné zvyky," zamumlal a já jsem se usmál, napůl hraně a napůl proto, že mi vnuknul nápad.
„Tohle je jenom divný gesto. Jedna holka třeba závodí s krystalem na krku. Nebo tam je kluk, kterej vždycky před závodem udělá přesně tři otočky, pro štěstí." Byly to ty nejabsurdnější věci, vytáhnuté z pamětí proto, aby se zasmál a uvolnil. A zabralo to. „A pak taky… podáte mi tamten popruh, prosím?" Ukázal jsem na pás, který jsem schválně nechal blíže k němu než k sobě. „Trochu z jinýho soudku, jedna si před každým závodem barví vlasy na jinou barvu. Je vtipný poslouchat ostatní, jak se hádají, s čím přijde příště." Nikdy mi nešlo povídání o ničem, ale mluvit o závodech bylo překvapivě lehké. Vyskočil jsem na sáně. Trochu zpozorněl, ale když viděl, že jen kontroluji, jestli nejsou nikde poničené, zase se uvolnil. Nesedal jsem si, to už by bylo příliš. Madlo mi však bylo na dosah, a když se skláněl pro popruh, který ve skutečnosti nikdo nepotřeboval, vykřikl jsem „vpřed!" a smečka vyrazila. Proud vzduchu mu vmetl sníh do tváře a spřežení uhánělo vstříc svobodě.
7. Nyní musíme být světlem my
7. 12. 2022
„To nic. Hele,“ pokusil jsem se ji povzbudit. „Jyrki je v pohodě. Pořád tu jsou jeho stopy, takové, jaké mají být. Není mrtvej ani vážně zraněnej. Najdeme ho a určitě to všechno…“ Zarazil jsem se, protože když jsem mluvil o stopách, mimoděk mi k nim přelétl pohled, a leželo tam něco, co nepatřilo horám. „Bude zase fajn. Hele, a máme novej zapalovač!“ Zvedl jsem tu černou krabičku se stříbrnými rytinami ptáků a škrtl. „A hele, funguje!“ Otevřel jsem ho a podíval se, kolik je v něm náplně. Zbývala dobrá polovina. Taimi na mě zmateně hleděla, nebo možná spíše na ten zapalovač.
„Tohle jsem ti už ukazoval, ale je fakt, že dávno. Vytváří to oheň, vidělas ten plamínek? A to hned. Hele, jenom tu položíš palec a…“
„Počkej, Tuivo,“ hlesla. Něco nebylo v pořádku. „Podáš mi ten zapalovač?“
„Jasně,“ pokrčil jsem rameny a sledoval, jak si ho prohlíží ze všech stran, a pak se ode mě odvrátila, ale třásla se jí ramena. Rozplakala se. Opatrně jsem jí položil ruku kolem ramen.
„Taimi. Pojď ke mně.“
„Ne-nestarej se o mě,“ vzlykla a já jsem ji obešel. Sklonila hlavu, ale já jsem ji lehce vzal za bradu. Kdyby chtěla, uhnula by mi, ale ona mě nechala, ať se jí podívám do očí, které teď byly ještě jasnější, než když neplakala.
„Mám tě nechat?“ povytáhl jsem obočí. Ona ale razantně zavrtěla hlavou a otřela si slzy. Stále plakala, ale trochu méně.
„Tuivo,“ vyslovila zoufale. „Já… doufala jsem, že si budu moct ponechat jediné tajemství, ale musím ti to říct.“
6. Tohle jsi neměla vidět
6. 12. 2022
Tuivo na mě pár sekund hleděl a bojoval sám se sebou, ale pak se nahlas rozvzlykal a skryl se do mé náruče. Pevně jsem ho chytila a přivinula ho k sobě. Hladila jsem ho po zádech, ale on plakal stále více. Trhalo mi to srdce, protože poprvé a naposledy takhle plakal, když nás zbičovali. Neexistovala slova, která by ho mohla uklidnit, tak nezbývalo než mlčet a být tu pro něj. Vzlyky se změnily v zoufalé naříkání a já jsem si v ten moment nepřála nic než převzít alespoň trochu té bolesti na sebe.
Pak najednou ztichl. Odtáhl se ode mě a zamumlal nadávku. Pak se pokusil postavit, ale zavrávoral. Zkusil to znovu, a tentokrát se zvedl. Zamířil rychlými kroky ke stanu, ale choulil se u toho. Pak zakopl o kámen a klesl na kolena. Znovu se rozplakal. Už jsem se nezamýšlela, vyrazila jsem za ním a co nejpevněji ho objala.
„Tuivo," zašeptala jsem.
„Nech mě. Kurva, tohle… tohle jsi neměla vidět. Vypadni." Sevřela jsem ho ještě pevněji. Prudce mě odstrčil. „Vypadni!"
„Je dobře, že to vidím," snažila jsem se být klidná. „Nikam nejdu, a je mi jedno, jak moc mě budeš posílat pryč. Chápu to. Vážně. Také se bojím."
„Vidíš, a nevyvádíš kvůli tomu. Bohové, kéž bych tohle mohl vymazat."
„Raději mi pověz, co přesně se děje," vybídla jsem ho. „Ale u ohně. Tady ti musí být zima." Nereagoval, ale když jsem se zvedla a podala mu ruku, přijal ji. Pomalu jsme vykročili nazpět. U ohně jsme se však nezastavili, šli jsme dále, protože při chůzi byl Tuivo klidnější.
5. Bude to v pohodě
5. 12. 2022
„Ty máš rodinu," hlesl a podal mi nazpět fotografii. Usmál jsem se, ale další myšlenka mi vrátila ten tlak na hrudi.
„Měl jsem a bylo to fakt krásný."
„Co se stalo?" vydechl.
„No, až tohle skončí, asi těžko mi můžete věřit, že to nikomu neřeknu."
Potřásl hlavou. „Myslíš, že bych někoho zabil?"
„No, unesl jste mě." Hned mi ale došlo, že jsem to neměl říkat. Rysy mu ztvrdly. „Omlouvám se." Vztek mu z tváře pozvolna vyprchal.
„To nic. Máš pravdu. Je ti zima? Chceš do stanu?" Netušil jsem, jakou odpověď čeká, tak jsem jen pokrčil rameny. „Tak… za chvilku půjdeme. Hele, Jyrki… já vlastně nevím, co bude na konci, ale jedno vím jistě. S Tuivem se zase uvidíš, jasný? Prostě mi jen pomůžeš, a pak vymyslíme způsob, jak tě vrátit zpátky co nejdřív."