Popel paměti: Konec světa (1. díl)
Příspěvky
4. Nešel dobrovolně
4. 12. 2022
„Tuivo?“ oslovila mě Taimi dost hlasitě na to, abych ji slyšel, ale přesto opatrně.
„No?“ houkl jsem v odpověď. Vůbec se mi teď nechtělo s ní mluvit.
„Došla jsem k závěru, že Jyrki nešel dobrovolně.“ To mě zaujalo dost na to, abych nastražil uši. „Ať by se dělo cokoli, tak by neodešel s cizím člověkem. Jistě, neměl nám to jak oznámit, ale neudělal by to. Já jsem si tím opravdu jistá.“ Zamyslel jsem se nad tím. Jyrki chtěl sice lidem pomáhat a pomalu se otevíral světu, ale toto by neudělal, a zvláště ne od té doby, co byl prokletý, a ne bez nás. A ne po tom, co mu udělala Venla.
„Ne, to teda nešel.“ Nemělo smysl si lhát.
3. Něco se stalo
3. 12. 2022
„Určitě jel na projížďku,“ navrhla jsem. Tuivo však zavrtěl hlavou.
„To by nám alespoň řekl. Nic si s sebou nevzal.“
„Třeba bude tady v Pieni.“
„Jo,“ kývl, ale netvářil se moc přesvědčeně.
„Tak mu zavolej,“ usmála jsem se na Tuiva. „Možná má mobilní telefon.“
Můj přítel svěsil ramena. „Nevzal si nic, chtěl prostě daleko od Venly. Nechal mobil u mě doma, viděl jsem ho, když jsme odcházeli.“ Skousl si spodní ret. Podívala jsem se na zem, ale sněhu tady bylo příliš málo, než aby se v něm daly rozeznat stopy.
2. Možná o to už nestojí
2. 12. 2022
„Ty noviny jsou z Hetky. Můžete tam vyrazit a…"
Muž kývl. „To mě taky napadlo, ale nechtěla se mnou odejít domů. Našla si vlastní život." Vybavilo se mi si, jak mě málem opustil Tuivo, a soucitně přikývl. „Utekla přede mnou a ukryla se do ledového bludiště. Vrací se z něj do města, ale bojím se tam k ní přiblížit, abych ji nerozrušil a ona všechno nezmrazila nebo tak něco." Znovu jsem přikývl a on se zamyslel. „Ale… ale ty musíš být minimálně stejně silný jako ona, jinak bys nepřežil to, co jsi udělal… co jsi vlastně udělal, že vypadáš… takhle?"
Trpce jsem se pousmál. „Zmrazil jsem Kaunis."
Muž se pobaveně ušklíbl. „No sakra. Tohle by nezvládla ani ona." Pokrčil jsem rameny. Nechtělo se mi mu vysvětlovat, že mi pomohla láska. Pak se ozvalo tiché cvaknutí, a najednou svíral v rukou pušku. Nemířil na mě, ale stejně mě to úplně paralyzovalo.
„Nedělej blbosti, kluku. Jdeš se mnou." Chtěl jsem promluvit, ale nešlo to. „Do Hetky. Jestli ji někdo dostane domů bez toho, aby ho zmrazila, tak jsi to ty."
1. A dost!
1. 12. 2022
„Jyrki," oslovila ho a na čele se jí vytvořily hluboké vrásky. „Jenom ti chci říct, že… někoho mám. Ale neměj strach.“
Jyrki sklonil hlavu. Nebylo jisté, jak zareaguje na to, že si Venla tak rychle našla nového přítele, ale on nakonec pokrčil rameny. „Máš na to právo," vydechl, a i když bylo těžké odhadnout, co s ním ta informace udělala, působil odhodlaně, takže mi připadalo v pořádku ho nechat vejít až do obýváku ke dvojici usazené na gauči. Venla se nervózně usmívala a muž vedle ní působil dost naštvaně, ale možná se jen tak tvářil. Pozdravil jsem je a čekal, že se Venla zvedne, aby mi podala ruku, jako to dělávala obvykle, jenže ona se usmála ještě nervózněji. Matně jsem vnímal, jak se jí Taimi ptá, jestli se sem dostala bez potíží, a táta jí nabízí kávu, jenže mi stačil jediný pohled na Jyrkiho, abych věděl, že je něco zle.
Stál tam s rukama v pěst a tvář mu úplně zbledla. V jeho očích se odrážela spousta emocí a ani jedna se mi nelíbila. Strach. Vztek. Bezmoc. Chtěl jsem mu položit paži kolem ramen, ale on po mě krátce šlehl varovným pohledem. Nenapadalo mě, co to má znamenat, ale nebyl čas nad tím uvažovat, protože na něj promluva Venla.
„Jyrki, pojď si sednout mezi nás," řekla mu a muž s podivným úšklebkem přikývl. Nemohl jsem si pomoct, ale nebyl mi vůbec sympatický. „Budeme zase jako rodina."