26. Milý Jyrki (potřetí)
Dneska jsem v tobě konečně vyvolala nějaký emoce. Měla jsem první volnější večer, kdy jsem nebyla tak unavená jako v posledních dnech, a že jsem si ho vydřela, ale i když jsem trénování s Kevätem měla plný zuby, o psovodech to neplatilo. Vlastně mi nějaký ten pokec s plus mínus vrstevníky chyběl, tak jsem zůstala mezi váma. Co mě ale nenapadlo, tak to, že tam budeš i ty. Četl sis v rohu budovy nějakou knihu, ale byl jsi tam a občas ses pousmál, možná nad příběhem, možná nad tím, co říkali ostatní psovodi. Z přemýšlení mě vytrhla Leena, kterou jsem tu vzala s sebou.
Ona: Hele, on si všiml, že na něho čumíš. A myslím, že mu to není moc příjemný.
Já: Jejda. Já… Tohle je Järvinen.
Ona: Já vím.
Já: Nikdy se mi s ním nepodařilo pořádně promluvit, protože o to nestojí.
Ona: Ale teďka je sám. Tak za ním jdi.
Já: Nestojí o to.
Ona: Možná jen nedává najevo, že jo.
Já: Tak proč si za ním nejdeš sama?
Ona: Protože to s těmihle bojácnými lidmi neumím. Ty jo.
Já: A to jsi sebrala kde?
Ona: Jdi za ním, fakt. Byla bych ráda, kdybys ho zatáhla do nějaký zábavy. Taky se mi nelíbí, jak je pořád sám.
Poslechla jsem ji, protože jsem ti fakt chtěla pomoct. Akorát že to tak docela nevyšlo. Sedla jsem si vedle tebe a pokývla ke knize. Název jsi překrýval prsty, takže jsem ho nedokázala rozluštit.
Já: Co čteš?
Ty (zavřel jsi knihu a přitiskl sis ji na prsa): Nic zajímavýho.
Já: A nebyl by zajímavější rozhovor s nějakým z těch lidí kolem tebe?
Ty: Myslel jsem, že by to nebylo zajímavý pro tebe.
Já: To bys měl nechat na mým uvážení, ne?
Ty: A ty bys měla nechat na mým uvážení, jestli se budu s někým bavit nebo ne.
Já: Tak proč tu jsi?
Ty (zaskočeně): Promiň.
Zvedl ses a já jsem na tebe nechápavě hleděla. Až po chvíli mi došlo, že se chystáš odejít. Protočila jsem oči.
Já: Jyrki, takhle jsem to nemyslela. Ok, asi jsem začala špatně. Tak…
Ty: Yö. O co se snažíš?
Já: Vytáhnout tě z tvý ulity.
Ty: Ale já o to nestojím.
Já: Proč ne? Proč se všech straníš? Všichni nejsou jako Simo, a ani ten už si na tebe nic nedovolí.
Ty: Nech mě být. Prosím. Nechci na tebe být zlej.
Já: Ty to nevidíš? Snažím se ti pomoct! Radši buď zlej než tohle. Je to deprimující.
Ty: Já jsem si nevybral, kým budu.
Já: Co tím myslíš?
Neodpověděl jsi a pokusil se kolem mě projít. Zastoupila jsem ti cestu, protože to byla vzácná příležitost, jak se k tobě dostat. Viděla jsem tvůj vyděšený výraz, ale nehodlala ustoupit. Trocha strachu ještě nikdy nikomu neublížila.
Já: Jsi křehkej. Všichni kolem tebe chodí po špičkách, ale tobě to není dost, co? Nějakým zázrakem umíš trochu jezdit, ale mezi nás nepatříš. Jenom tu kazíš vzduch, protože se chováš, jak kdybychom ti ubližovali, ale všichni se ti tu snaží pomoct, chápeš?!
Chtěla jsem v tobě vyvolat nějakou reakci, ale ty jsi jen sklonil hlavu a znovu mě chtěl obejít. Chytila jsem tě za zápěstí, ale ty ses mi dost bolestivě vykroutil a zrychlil jsi krok. Mnula jsem si bolavou ruku. Nenapadlo mě, že máš takovou sílu. Jasně, máš smečku velkých psů a oblečení nemohlo skrýt, že jsi byl celkem vypracovanej, ale málokdo se mi takhle vykroutil. Proč ses nikdy nebránil, když jsi očividně mohl? Líbí se ti snad, když tě někdo zachraňuje?
Sledovala jsem tvoje záda, a proto jsem viděla, že se to stalo i tentokrát. Zase tě někdo zachránil a zase on. S povzdechem jsem sledovala, jak tě Tuivo objal kolem ramen. Ani jeden z vás nic neřekl, a pak jste prostě odešli. Chtěla jsem se vrátit k Leeně, ale Tuivo ses vrátil, ovšem bez tebe. Zamířila jsem k němu.
Já: Myslíš si, že mu pomáháš?
Tuivo: Co?
Já: Jyrkimu. Kam jsi ho zavedl? Pryč, aby se ho náhodou nikdo nedotkl?
Tuivo: Už vím, proč byl tak rozhozenej, jestli jsi po něm takhle vyjela.
Já: Já jsem jenom chtěla být přátelská. Chtěla jsem se s ním projet, třeba mu dát nějaký rady, ale vůbec k tomu nedostala šanci. A ty ho vždycky zachráníš, jak se má pak postavit na vlastní nohy?
Tuivo: Vůbec nic nevíš, tak se do toho nepleť.
Já: Jasně, protože mi nic neřekneš. Nikdy nic neřekneš. Snažíš se hrát na tajemnýho nebo co? Jsi s tím trapnej.
Tuivo: Nenutím tě, aby ses se mnou bavila.
Já: A já nechápu, že jsem to kdy dělala.
Byla jsem naštvaná, naštvaná, že se mu dařilo něco, co mně ne, naštvaná na tebe, naštvaná na celej svět, ale když jsem viděla, jak ublíženě se po tý poslední větě zatvářil, došlo mi, že jsem to možná přepískla. On se ale nakonec usmál a změnil téma.
Tuivo: Takže jedeš celostátní?
Já: Ono už se to rozneslo?
Tuivo: Že tě to ještě překvapuje. Chtěl jsem ti popřát hodně štěstí.
Pak odešel. Chvilku jsem se usmívala, než mi došlo, že se mě tou změnou tématu akorát zbavil. Slíbila jsem si, že příště ani na jednoho z vás nebudu tolik tlačit. Sice mi připadalo, že se chováte jak citlivky, ale i tak jste mi přišli celkem fajn. Zbytek večera jsem si ale povídala s Leenou a ostatními psovody, co zůstali, a bylo to fajn.
Yö
.
(L. , 26. 9. 2022 1:34)