29. Milá Leeno (posedmý)
Ty seš fakt hloupoučká. Přece jsem ti slíbila, že s tebou budu trávit tolik času, kolik jen půjde. A přesto, přesto ses divila, když jsem tě o víkendu vytáhla na kávu. Myslela jsem, že je všechno v pohodě, když jsem ti přisvědčila, že si s tebou vážně chci vyjít, ale ty ses celou dobu chovala tak odtažitě a já mám strach. Mám strach, že navzdory tomu, co jsi říkala, tě ztratím, tak jako všechny předtím. Fakt jsem se snažila probořit tvou zeď, ale ty sis stále držela odstup. Všechny naše rozhovory skončily dřív, než vůbec začaly. Copak nechápeš, jak moc mi na tobě záleží? Ale jak ti to mám dát najevo, když reaguješ nějak takhle?
Já: Jaký to je?
Ty: Co?
Já: Ta káva. Já většinou na větší nemám čas, tak piju malý a silný. Můžu ochutnat?
Ty: A platíš dneska ty?
Já: No, můžu. Proč?
Ty: Tak se klidně napij.
Já (cucla jsem si): Ty jo, to je celkem dobrý. Jemný. Nebo konečně mám příležitost si tu kávu pořádně vychutnat. Ty poslední týdny jsou šílený.
Ty (otřela sis šálek tam, kde jsem pila, a to mě překvapilo, protože jsme se už líbaly): Jasně. Naše zaneprázdněná šampionka.
Já: Varovala jsem tě.
Ty: Já vím.
Já: Takže… co? Protože já toho teď nenechám.
Ty: Takže nic.
Já: Leeno…
Ty: Ne, buď zticha, prosím tě. Chci si jenom v klidu vypít kávu.
Chtěla jsem naléhat, chtěla jsem z tebe dostat, co přesně ti vadí, ale ty jsi v tu chvíli působila tak strašně zoufale a ztraceně, že jsem raději vstala a schovala tě do svého objetí. Minimálně se o to tedy pokusila. Odstrčila jsi mě.
Ty: Jsou tu lidi, neblbni.
Já: Stejně všichni vědí, že jsme spolu. No tak, klidně ti tady a teď dám pusu.
Ty: Stejně máš rtěnku. A já taky.
Já (vzala jsem do ruky ubrousek): Na tohle naštěstí známe řešení.
Ty: Opovaž se. Dneska mi trvalo si tu pusu namalovat takhle hezky.
Pak ses sice zasmála, ale stejně mě hodně zamrzelo, že jsi odmítla můj polibek, zvlášť když ti část tý tvý dokonalý rtěnky smazala káva. Vůbec nevím, co jsem ti udělala, naposledy, když jsme se viděly, bylo všechno v pořádku, a mezitím jsme si sice párkrát volaly, ale neprobíraly nic důležitého, jen tlachaly. Že bych tě už omrzela? Jen z té myšlenky se mi chce zvracet. Poslední pokus o rozhovor s tebou tomu dodal korunku a já mám co dělat, abych se rozbrečela až o samotě a neukázala slzy celý knihovně.
Já (dopila jsem kávu a koukla do tvýho hrníčku): Tak jdeme? (Mávla jsem na servírku a řekla jí, že platíme společně.)
Ty: Tak ahoj. (Zvedla ses.)
Já: Počkej, co?
Ty: No, platíš stejně ty, tak můžu jít, ne?
Já: Myslela jsem, že si třeba ještě zajdeme sednou do parku. Nebo ke mně. Nebo k psovodům. Kdekoli.
Ty: Dneska mi to asi stačilo.
Já: Leeno… nebudu mít teď čas, nevím, kdy se znovu uvidíme.
Ty: Jasně.
Já: Co tě do háje žere?
Ty: Jako bys o tom nevěděla.
Já: Ale já vážně nic -
Ty: Yö. Měj se.
Pak jsi mi sice vtiskla rychlej polibek, ale nechala jsi mě tam sedět a já nemohla jít za tebou, protože přišla servírka s účtenkou, a když jsem zaplatila, zmizela jsi mi z dohledu. Mohla jsem prohledat místa, kde bys mohla být, ale očividně jsi o mě nestála. Ale proč? Co jsem ti udělala a proč jsi mi nevěřila, že o ničem nevím? Ty ses nikdy nechovala takhle. Nebo jsem to jen přes růžové brýle zamilovanosti neviděla?
(Tvoje?) Yö
.
(L. , 30. 9. 2022 22:48)