33. Milý trenére (pošestý)
Já už ti fakt nerozumím. Věděla jsem, že bude hodně nepříjemný ti říct, na co jsem kývla, ale bylo by asi snesitelnější, kdybys křičel nebo něco takovýho, než tohle. Jsem z tebe šílené zmatená a vím, že nad tím budu celej výlet přemýšlet.
Tu novinku jsem si nechala na čas po tréninku. Část mě si to chtěla rozmyslet a nikam nejezdit, protože ten trénink byl vlastně dost v pohodě, nebyla jsem z něj ani moc unavená, psi poslouchali a byli ve formě. Jenže zároveň mi docházelo, že příště to zase může být úplně na hovno, a že si potřebuju odpočinout. Nečekala jsem ani na správnou příležitost, abych si to nerozmyslela.
Ty: Takže zítra tady ve stejný čas, ale pozítří bys měla akorát zajít do posilky nebo zaběhat, nesehnal jsem spřežení. Další den ale –
Já: Keväte. Nebudeme trénovat minimálně tak týden, spíš dva. Ozvu se, až se vrátím. Ale neboj, pohybu budu mít dost.
Ty: Yö! Teď si nemůžeš dovolit vypadnout z formy.
Já: Jenže to nemůžu nikdy.
Ty: Dávám ti dny volna! Jednou jsi sakra závodnice, tak –
Já: Tak dři a dři a dři?
Ty: Přesně tak! Máš mnohem víc volnosti než jiní. Možná až moc, když máš čas na obarvování vlasů a románky.
Já: Ale no tak.
Ty: Nelíbí se mi tvoje chování, holčičko.
Já: To mně tvoje taky ne. Proto jedu pryč. Simo mě pozval oslavovat do hor bílý noci. Budeme jezdit, tak bez obav.
Ty: Mezi ježděním a cíleným tréninkem je rozdíl.
Já: Asi ne tak velký, když uvážíš, jak dobrej je Järvinen.
Ty: Toho mi ani nepřipomínej. Pěkně mě nasral.
Já: Protože neudělal to, co bys chtěl? Tak je to s tebou vždycky. Rozhodni se, jestli chceš být velitel nebo otec. Máš na to dva týdny.
Ty: Yö. Nikam nejedeš.
Já: A když jo?
Ty: Na světě běhá spousta malých holčiček, co mají rády psy a chtějí být slavné.
Já: Tak hodně štěstí s výběrem.
Najednou ses zarazil. Upřel jsi na mě pohled, a já ti ho oplácela. Navenek jsem byla mnohem rozhodnější než uvnitř, jako když jsem věděla, že prohrávám, dříve než soupeř, a chtěla, aby to tak i zůstalo.
Ty: Ty to myslíš, vážně, co?
Já: Myslím.
Ty: Vážně chceš kvůli nějakými povyražení obětovat kariéru?
Já: Ne, ale moc na mě tlačíš.
Ty: Já prostě jen chci, abys byla úspěšná.
Já: Ale já tuhle cenu nezaplatím.
Ty: Yö… nemůžeš si ten vzdor nechat na jindy? Teď se to nehodí. Slíbila jsi, že budeš tvrdě makat.
Znělo to skoro prodejně, a o to více mě to naštvalo.
Já: Slyšíš, co ti tu říkám? Už prostě nemůžu. Ztratila jsem s tebou dost času. Ozvu se, až se vrátím.
Ty: Yö?
Já: Co?
Ty: Dávej na sebe pozor. Mám tě rád.
Ta poslední věta by mě neměla rozhodit, ale rozhodila. Zase ses choval jako táta a já jsem neustálý přepínání mezi rolema fakt nenáviděla. Možná by bylo i lepší, kdyby sis našel někoho jinýho, koho budeš trénovat. Ale víš co? Odmítám nad tím přemýšlet. Po dva týdny bude existovat jen sníh, světlo, kamarádi a zábava. Tak.
Pokud budu potřebovat psala tyhle maily i na projížďce, i když to asi nepředpokládám, protože by to tam mělo být fajn a nebudu mít tu potřebu… No, ale pokud bych to potřebovala, tak je budu psát na papír. Už jsem si na to koupila speciální zápisník. S vlky, protože vlci jsou cool, když jsou teda na obrázku a ne metr od tebe.
Tvoje Yö