35. Milý Simo (potřetí)
Tak strašně jsem ti vděčná, že tu s vámi můžu být, že jsi mě pozval. Většinu času je to přesně takové, jaké jsem si to představovala. Všude kolem nás je nádherná zimní krajina, a my jedeme v jednom velkém šťastném chumlu, sněhem se, povídáme si, spíme ve stanech, společně vaříme, zpíváme, popíjíme… Když si představím, že bych místo toho každý den dřela na tréninku, udělá se mi úzko. Tohle bylo svým způsobem osvobozující.
Ale přesto, přesto jsou tu momenty, kdy mě to všechno, pro co tu jsem, ničí. Všechny zklamávám, zklamávám Keväta, který se mnou nejspíš nebude chtít mít nic společného, a ve výsledku zklamávám i otce, protože jsem nedokázala to jediné, co že mě kdy chtěl mít. A možná zklamávám i maminku, protože vždy chtěla, abych si svou cestu vybírala s velkým ohledem na budoucnost. Zklamávám své fanoušky, protože možná dopadnu příšerně v celostátním závodu, protože netrénuju. Zklamávám Leenu, protože jsme se sice dohodly, že u mě může bydlet, aby zbytečně neplatila nájem, protože je jako správná studentka docela chudá, ale nejsem tam s ní.
Navíc stále sílí pocit, že mezi vás už nepatřím. Vidím to, nemysli si. Uvolněně se bavíte, ale když se přiblížím, okamžitě to začne být křečovitý. Pořád se ptáte, co všechno jsem dokázala, ale moje úspěchy tady nic neznamenají. Chci být zkrátka jen psovodka jako vy ostatní, chci, abyste se ke mně alespoň tady chovali jako k sobě rovné. Teď tu sedím na kameni daleko od ohně a třesu se zimou, ale v kruhu u ohně pro mě už není místo. Neudělali jste ho a já o něj neprosím, protože to jen potvrzuje, že nejsem
Tak jo, už nevím, jak měla končit předchozí věta, protože jsi za mnou přišel a vzal mě kolem ramen, což bylo milý. Akorát myslím, žes u toho fakt neměl mluvit. Asi jsi mě chtěl rozesmát, utěšit, netuším, ale moc to teda nezabíralo, spíš to všechno ještě zhoršilo.
Ty: Nazdar, šampionko.
Já: Ještě ne.
Ty: Na poměry Aletasa už jsi šampionka. A hrdinka.
Já: Když myslíš.
Ty: Ale no tak, co jseš tak skleslá? Máš být šťastná, vždyť jsi dosáhla –
Já: Můžeme o tom aspoň na vteřinu nemluvit?
Ty: Už jsi pochytila i falešnou skromnost?
Já: To není falešná ani žádná jiná skromnost, prostě mi to není –
Ty: Pojď za náma a vyprávěj nám o tom, jaký to je. Je únavný trénovat tak hodně?
Já: Ne asi. Simo, já –
Ty: To ses tak jedovatá i na novináře? Asi ne, co?
Já: Jak vám to klape s Noorou?
Ty: Co? Jak to souvisí s novináři?
Já: Nijak, měním téma.
Ty (se smíchem): Ale no tak, nedělej cavyky. Lidi, Yö nám povypráví o sobě!
Já: Co? Já Ne –
Pak už se ale všichni zvedli a utvořili kolem mě kolečko a mně nezbylo nic jinýho, než být aletaskou hrdinkou a nadšeně vyprávět o svým životě. Bavilo mě to, můj úsměv se brzy stal opravdovým, ale teď, když ležím ve stanu, tak přestože mě obklopují vaše těla, cítím se osamělejší než kdy předtím.
Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:06)