36. Milá Auri (potřetí)
Už mi celkem začínáš lézt na nervy, ale vlastně to není tvoje vina. Jenže mění to něco? Stejně se tady všichni chováte stejně. Obdivujete mě, opěvujete, ale když chci něco říct, tak vás vlastně vůbec nezajímám. Jako bych ani nebyla člověk, nejenže mezi vás nepatříš, ale nezasloužím si vůbec žádné normální jednání. Když už to bylo hodně zlý, zvedla jsem se, všem řekla, ať za mnou nechodí, a vydala se někam do neznáma.
Jenže ty jsi mě prostě nemohla poslechnout. Nutně jsi musela jít za mnou a zase žvatlat o tom, jak jsem úžasná. Snažila jsem se být milá, fakt snažila, ale v tý chvíli na to vůbec neměla kapacitu. Bylo toho už prostě moc, když jsi začala s tím, že to chceš taky dotáhnout tak daleko a jestli ti neprozradím nějaký tajný trik a očividně jsi tu otázku myslela vážně. Proto jsem tě posunkem ruky zastavila.
Já: Auri, já chci fakt být sama.
Ty: Nikdo by neměl být sám.
Já: Ale já chci.
Ty: Co se děje?
Já: Prostě jen chci být sama.
Ty: Nikdo nechce být sám, když se mu nic neděje.
Já: Auri, prosím.
Ty: Ne. Neodejdu, než si nebudu jistá, že jsi v pohodě.
Já: To je sice milý, ale teď fakt –
Ty : Yö, prosím. Chci ti pomoct.
Já: Ale já opravdu nechci.
Ty: Neboj se, nikomu to neprozradím. Ehm, chceš obejmout?
Já: Co? Ne. Hele, Auri, prakticky tě neznám. Vrať se za ostatními, jo?
Ty: No, tohle je skvělá příležitost, jak se poznat.
Já: Víš, není snadné svěřit se neznámému člověku.
Ty: Nesouhlasím. Někdy je to lehčí než svěřit se nejlepšímu kamarádovi.
Já: No, asi máme jiný názor.
Ty: A kam to vůbec jdeme?
Já: Já nevím, kam jdu, jasný?!
Zarazila ses a celkem to chápu. Dokonalá Yö nikdy nezvyšovala hlas. Myslela jsem si, že aspoň odejdeš, ale ty jsi naopak vykročila ke mně a roztáhla náruč. Z představy , že bych tě měla obejmout, že bych teď měla obejmout kohokoli, se mi zvedl žaludek, proto jsem ucouvla. Pak jsem se otočila a prostě se zbaběle rozběhla pryč. Teď tady sedím pod pahýlem stromů, třesu se zimou, ale nedokážu si ani představit se vrátit.
Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:13)