37. Milý trenére (posedmý)
Možná jsi měl pravdu. Možná nejsem nic jiného než závodnice, nikam jinam nepatřím. Možná jsem měla zůstat doma a udělat přesně to, co se ode mě čeká. Tvrdě trénovat a pak vyhrát celostátní závod, protože i když tvrdíš, že ode mě výhru neočekáváš, tak vím, že jo. Neměla jsem sem jezdit. Zpočátku jsem byla tak strašně spokojená, ale teprve teď mi dochází, o kolik dní přípravy tímhle přicházím, a taky že by mi to nestalo za to, ani kdyby tady nebyly žádné závody. Nikdo se mnou nejedná normálně.
V týhle chvíli bych se možná svěřila i Auri, protože byla dost otravná, aby ji neodradil můj odpor, ale utíkala jsem moc rychle, a schovala se moc dobře, a teď odsud nemůžu vylézt. Jako bych měla nohy z gumy. Kdykoli se o to pokusím, zamotá se mi hlava. Moje tělo má spoustu energie, vím to, ale uvnitř mě je něco, co mě táhne ke dnu. Chci vstát, musím vstát, protože chlad už začíná být neúnosnej, ale prostě to nejde. Stálo mě všechnu sílu i sundat si batoh ze zad, abych si mohla loknout čaje, kterej byl stejně skoro studenej, takže to k ničemu nebylo. Děsí mě, že už v termosce vychladl. Vím, že jsem tu dlouho, možná několik hodin, ale nebe se za bílý noci moc nemění a nepřišlo mi, že je to až taková doba.
Pár minut jsem tu dál seděla a třásla se, ale vím, že budu muset něco udělat. V ruce mám mobil a přemýšlím, že ti zavolám, ale mám strach. Mám strach přiznat ti, že jsem selhala. Napadlo mě zavolat Leeně, ale ona nemá moc možností mi pomoct dřív, než že mě bude rampouch. Psovodi nepřicházeli do úvahy že stejnýho důvodu jako ty.
Snad jen… Moje myšlenky se zase vrací k Auri. Nepatřila k psovodům, a sice mě obdivovala, ale na dost povrchní úrovni, nepřišlo mi, že mě uctívá takovým způsobem jako ostatní. Její číslo jsem měla, pro jistotu jsme si je všichni vyměnili, a koneckonců, stejně jsem na ni už vyjela, tohle už nebude o moc víc překvapivý. Než jsem si to stihla rozmyslet, vytočila jsem její číslo a snažila se, aby mi neklapaly zuby.
Já: Au – Auri.
Auri: Yö! Kam jsi zmizela?!
Já: Jsem kousek od lesa, jdi prostě po stopách. Prosím.
Auri: Dobře. Jen výdrž. Přivedu ostatní, a –
Já: Auri.
Auri: No?
Já: Ne. Pojď sem. Jen ty. Prosím.
Auri: Sama ti nepomůžu. Nebude to dlouho.
Já: Nechci, aby to ostatní věděli. Prosím.
Auri: Ale –
Já: Prosím.
Auri: Tak… tak dobře. Hned jsem u tebe.
Snažím se udržet poslední zbytky tepla a žilami mi koluje panika. Vůbec nevím, co udělám, až přijde, co řeknu ale vím, že ji potřebuju. Potřebuju tebe, potřebuju psovody, potřebuju Leenu, ale přítomnost Auri je teď zřejmě to jediný, co unesu. Nesmím zavřít oči, protože vím, že nesmím spát, abych neumrzla. Tím pádem se ale kolotoč myšlenek stává čím dál divočejším. Je tady. Je tady a sleduje, jak píšu, a i když toho budu litovat, teď je mi to úplně ukradený. Ne, Auri fakt ti to není jedno a přestaň se smát, že píšu tobě ve tvý přitomnosti. S její pomocí se dokážu zvednout na nohy. Nabízí mi, že rozděláme oheň, protože já se nedokážu vrátit mezi psovody. Je to možná příšernej nápad, ale souhlasila jsem. Hledáme dřevo a já se pomalu začínám uklidňovat. Je těžký uvěřit, že mi pomohla zrovna tahle holka, ale nikdy ji nezapomenu, jak rychle přispěchala a jak laskavá ke mně je.
Tvoje Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:18)