38. Milá Auri (počtvrtý)
Nevím, jak by to dopadlo, kdybych tu byla sama. Nejspíš bych nadále neudělala ani krok a umrzla. Ty mě ale nutíš pokračovat, někam mě vedeš a dovoluješ mi jen velmi krátké pauzy jako je tahle. Nevím, kam jdeme, a v téhle chvíli je mi to jedno, k vlastnímu překvapení. Ne, že bych ti tak moc věřila, ale potřebuju, aby někdo dělal to, co teď ty. Prostě mě vedl a dal mi pocit, že nemusím být vždy já ta odvážná a soběstačná, ta holka, která vždy ví, co dělat. Zamýšlela jsem se nad tím vším tak moc, že jsem se lekla, když jsi na mě promluvila.
Ty: Je to tu celkem romantický.
Já: Co je romantický ho na tom, mrznout někde v háji a cítit se pod psa? Teda, v mým případě.
Ty: Nevím. Hory, samota…
Já: Míříš tím někam?
Ty: Jejda, ne. Já jen… chtěla jsem ti vylepšit náladu.
Já: Díky, Auri. Hele… kam vlastně jdeš?
Ty: Cože? Nikam nejdu. Jsem tady s tebou.
Já: Ale ne. Kam jdeme my?
Ty: Já… vlastně nevím. Nechceš za psovody, tak… Ale neboj, pamatuju si cestu zpátky. Myslím.
Já: Auri!
Ty: Věř mi, zvládnu se pak vrátit. Ale mezi náma, nechceš –
Já: Ale tohle není o důvěře! Jsou tu ty jeskyně! Může se to pod náma propadnout!
Ty: Yö, nevyšiluj, prosím tě. Jaká je šance, že se to stane?
Já: No, vzhledem k tomu, že jsme v jedný z nejnebezpečnějších oblasti a ani jedna z nás neví, kde se ty jeskyně přesně rozkládají…
Ty: Tak tu můžeme sedět a mrznout a zavolat nějakými psovodovi, jestli by pro nás nepřišel a –
Já: Ne. Já za nima nechci. Ale ty to klidně udělej.
Ty (se smíchem): A co jako budeš dělat? Schováš se, až sem přijde?
Já: Třeba.
Ty: Yö… nevěděla jsem, že je to tak zlý.
Já: Ne, schovávám se před světem jenom tak, z nudy.
Ty: Jsi kousavá. To se mi –
Já: Co? Nelíbí? Jasně. Protože jsi zvyklá, že Yö je na všechny milá, Yö je klidná, vyrovnaná, Yö je –
Ty: Chtěla jsem říct, že se mi to zamlouvá. Protože takhle jsi víc jako skutečnej člověk a miň jako slavná, nedosažitelná psovodka.
Já: Fakt?
Ty: Jasně. Ehm, ty… ty nejsi spokojená s tím, čeho jsi dosáhla?
Já: Ale jasně že jsem. Musím být. Vždyť jsem se z ničeho dopracovala na celostátní závod.
Ty: Ale?
Část mě ti chtěla odseknout, že se nemáš starat. Ale druhá část, ta, která nakonec zvítězila, to potřebovala někomu říct.
Já: Ale ztratila jsem něco, co pro mě znamenalo mnohem víc. Ztratila jsem sebe. Když už nic… všichni na mě teďka koukáte, jako bych byla něco víc, ale já chci být zase jedna z vás.
Ty: Yö, ale ty jsi něco víc. Jsi naše hrdinka, vždyť –
Já (odvrátila jsem se): Věděla jsem, že to nepochopíš.
Ty: Ale… Yö, kam doprdele jdeš?!
Já: Pryč. Daleko od tebe!
Ty: Ale ty jeskyně…
Já: Co s nima?
Ty: Počkej. Jdu s tebou.
Já (zastavila jsem se): Ne. Vrať se po vlastních stopách.
Ty: Ale ty jdeš taky.
Já: Nemůžu. Podívej, teďka je mi celkem jedno, jestli se propadnu, já takhle nechci žít. Ale není mi jedno, že by ses propadla ty.
Ty: Nechceš takhle žít? Tak to změň.
Já: A jak asi?
Ty: Nejezdi na ten závod.
Já: To není tak jednoduchý. Zklamu trenéra a ve výsledku i otce, protože tohle jediný po mě kdy chtěl, než umřel.
Ty: Tak radši ztratíš sebe?
Já: Teď mluvíš jako moje máma, než… než taky umřela.
Ty: Na kom ti víc záleželo?
Já: Na mámě. Ale to táta ze mě udělal závodníci.
Ty: Ale máma by chtěla, abys byla šťastná. Prostě… to zastav. Koukni, je to jiná situace, ale… chodila jsem s Astou Lainem.
Já (zpomalila jsem a ty jsi mě došla): Matně tuším, kdo to je.
Ty: To je fuk. Ono to bylo zpočátku fajn, ale myslel si, že mu patřím, a dával to dost najevo. Dlouho jsem si myslela, že to tak prostě má být a není úniku, ale stačilo jen otevřít oči a prostě to skončit. Moje máma z toho nebyla zrovna nadšená.
Já: Ten někdo… byl Joni? Proto s ním jsi?
Ty: Neblbni. Joni je bezva, ale na tohle je moc velkej mamlas. Byl to Jyrki.
Já: Jako Järvinen?
Ty: Proč tě to překvapuje? Jsme kamarádi.
Já: Nemyslela jsem si, že je to až tak dobrý kamarádství, promiň. Ale jestli jsi k němu tak hodná jako ke mně, asi to chápu.
Ty: Nejsem hodná. Jenom zvědavá a lidí ti většinou řeknou víc, když jseš milá a trochu otravná.
Já (s pobavením): Skvělý.
Ty: Yö, ale k pointě. To, co jsem ti chtěla říct, než jsi mě poprvý přerušila… Prostě se za nima nevracej. Máš mapu, ne? Kousek odsud by mělo být Pieni. Prostě se tam načas schovej, dej se dokupy, a pak přijď a zase se staň obyčejnou psovodkou. To chceš, ne?
Znělo to vážně lákavé. Bylo to hloupé a nepromyšlené, hlavně vzhledem k jeskynnímu systému pod našima nohama, ale kývla jsem na to. Usmála ses a rázně vykročila. Nechtěla jsem, abys šla se mnou, ale neměla chuť tě posílat pryč. Potřebuju tě, Auri.
Tvoje vděčná Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:23)