39. Milá Auri (popátý)
Já vím, já vím, neměla bych plýtvat baterkou, protože nabitý mobil znamenal alespoň trochu světla, ale já to opravdu musím napsat. Ještě stále se třesu, a vím, že ty taky. Nedokážeš mi ani vynadat, že používám mobil bez zjevnýho užitku, protože jsi stejně šokovaná jako já. Přitom to asi byla jenom otázka času. A nejhorší na tom všem je, že vím, že je to celý moje vina. Kdybych to prostě překousla a vrátily jsme se za ostatníma, nic z toho by se nestalo.
Normálně jsme pokračovaly dál do neznáma. Už jsme nemluvily, protože nebylo co říct, ale byla jsi tam pro mě a to stačilo, abych se začala konečně uklidňovat. Jenže pak se to muselo celý pokazit. Zvláštně jsi na mě koukala a promluvila.
Ty: Tak co? Uděláš to? Sekneš se závoděním?
Upřímně jsem se nad tou otázkou zamyslela. Ještě před chvilkou bych bez zaváhání odpověděla, že jo, ale teď jsem začínala pochybovat. Milovala jsem závodění. Milovala jsem ten adrenalin, milovala jsem vítězství. Jenže se k závodění na městský úrovni nemůžu vrátit, všichni by ve mně viděli akorát šampionku a za vítězství by mě odsuzovala, protože bych měla být někde jinde, ne jim brát výhru.
Já: Je to komplikovaný.
Ty: Doprdele, tvůj trenér to nějak zvládne, a otci už je to jedno.
Já: Ale o to vůbec nejde. Já chci závodit.
Ty: Nemůžeme vždycky mít všechno, co chceme, hm? Tak nějak jsi mi to řekla, když jsem tě požádala o trénování.
Já: Tebe to pořád žere?
Ty: Mýlila ses ve mně.
Já: Auri, já tohle teď –
Ty: Mýlila ses, ale tehdy jsi mě zlomila. Vzdala jsem to, než přišel Jyrki.
Já: Tak fajn. Když se ti omluvím, tak to necháš být?
Ty: Ne. Protože tě to nemůžu. Vůbec nejsi taková, jak působíš.
Já: No ne. Gratuluju, všimla sis, že se snažím působit líp. I ty jsi byla jedna z těch snah.
Ty: Co?
Teď už to bylo jedno. Ty jsi na mě začala útočit jen proto, že jsem neodpověděla tak, jak sis představovala.
Já: Nechci se s tebou bavit. Nechci být tvoje kamarádka nebo co. Nejsi špatný člověk, ale nesedla jsi mi. Jo, teď jsi mi pomohla, ale… prostě mám taky svoje pocity a názory.
Ty: Ale… před chvilkou to vypadalo jinak. Byla jsi milá.
Já: A teď nejsem. Protože jsem taky jenom člověk, víš?
Ty: Jsi na mě hnusná úplně bezdůvodně.
Já: Protože nemám náladu na kecy, že jsem tě zlomila. Zlomila ses sama, ok?
Ty: Ale Jyrki si nemyslí –
Já: Ten kluk je jenom moc hodnej, aby ti to řekl do očí.
Ty: Neznáš ho.
Já: Možná jste kamarádi, ale pochybuju, že ty ho znáš. Auri, když jsi tak nadějná, proč ještě nezávodíš?
Ty: Jyrki říkal, že to chce ještě čas.
Já: Vidíš? Jenom ti nechce ublížit.
Ty: Ne. On takovej není. Já mu věřím, že na to mám.
Já: Přestože ti lidi, co reálně závodí pro vítězství, řekli, že ne?
Ty: On je dobrej psovod.
Já: Je. Ale ne dobrej učitel, když sám nikam nemíří.
Ty: Zato ty seš jenom arogantní blbka, co se žene za výhrou za každou cenu.
Byla jsem z tebe zmatená, protože jsi mě obdivovala, a zároveň mi řekla tohle. A navíc, proti mý vůli mě to ranilo. Udržela jsem ale kamennou tvář. Až do dalšího tvýho slova.
Ty: Jsi –
Já: Je mi jedno, co podle tebe jsem. Sklapni, Auri.
Ty: Ale –
Já: Sklapni!
Zarazila ses. Tak hlasitě jsem zařvat nechtěla, ani u toho dupnout. Údiv se však změnil v děs. Něco pode mnou se zhouplo a ozval se rachot bortícího se ledu. Nic jinýho pod náma nebylo. Jen bezedná hlubina. Padala jsem a led mě zasypával svýma úlomkama. A pak přišel naráz na tvrdou kamennou zem. Celý tělo mi brnělo, ale žila jsem. Pár sekund mi trvalo ten fakt zpracovat, a pak přišlo to uvědomění. Propadly jsme se. Vzhlédla jsem vzhůru, ale otvor byl beznadějne vysoko a stěny téměř kolmé. Pak jsem uslyšela svoje jméno, tak jsem vyhrkla to tvoje.
Snažily jsme se. Snažily jsme se najít cestu ven, ale stěny byly kluzké, neměly jsme žádné lano ani způsob, jak ho uchytit, a jiný východ zřejmě neexistoval. Jediná cesta byla hlouběji do jeskyně. Jsme totálně v háji. Jediná pozitivní věc je, že tu musel být někdo před náma. Na stěnách zůstaly vyryté šipky. Když je budeme následovat, možná se odsud dostaneme. Nebo taky ne. Nic lepšího ale nemáme.
Vyděšená Yö
.
(L. , 2. 12. 2022 13:27)