Plamen vzpomínek: Mdlý úsvit (2. díl)
Příspěvky
14. Já to fakt nedělám schválně
8. 8. 2021
„Jestli nepůjdu s tebou," zašeptala jsem. „Tak umřeš."
Suše se zasmál. „Jo, já vím. Nemůže nás chránit. Počítáme s tím. Věděli jsme, do čeho jdeme. Vrať se domů, Taimi. Pořád se s tebou potkávat už mě unavuje."
„Ne, Tuivo," hlesla jsem. „Jestli tady nebudu, tak zemřeš doopravdy." Sklopila jsem pohled a změnila jazyk. „Řekl mi to ten šaman. Kvůli těm problémům se spánkem. Strhne se lavina a ty nedokážeš zareagovat včas. A zřejmě tě to zasype tak moc, že tě nikdo nezachrání."
„Jo," ušklíbl se. „Milionkrát jsem ti říkal, že osud se dá měnit. A to taky udělám."
Zavrtěla jsem hlavou. Smrti neuteče nikdo, přichází nečekaně. Ale věděla jsem, že to by ho nepřesvědčilo. Bylo potřeba to zkusit z jiné strany. „A Jyrki zemře také." Tuivo sebou trhl. Jmenovaný se zamračil. „Nezvládne to, že budeš pryč a... zabije se." Tuivo pevně stiskl rty a rázně přešel ke svému kamarádovi.
„Slib mi, že to neuděláš," zavrčel a popadl ho za bundu.
Jyrki ho odstrčil. „Kurva. Tak jí věř, právě ti řekla, že umřeš. A s tím, jak na tom jsi, je to dost reálný."
13. Slib mi, že se odstěhuješ
8. 8. 2021
„Je to jenom přes polární noc," namítl jsem nakonec.
„Ale málem jsi kvůli tomu spadl ze skály, doprdele!" rozčílil se. „Kdybych tě nezachytil..."
„Já vím," zašeptal jsem. „Musíš to pořád připomínat?"
„Jo, musím. Na světě je spousta lidí, do kterých se zamiluješ. Fakt tohle nedělej jenom kvůli mně, nezůstávej na místě, kde to pro tebe není úplně dobrý."
Přitáhl jsem si k sobě kolena. „Víš, Jyrki, tím, že se ještě někdy zamiluju, bych si nebyl tak jistý."
12. Vyrazíme za úsvitu
7. 8. 2021
„Oni... zemřou, když jim nepomůžu?" zeptala jsem se. Ne, že by to nehrozilo, ale když podle něj ta možnost byla jistá, zasáhlo mě to. Vyměnila jsem si znepokojený pohled s Launem.
„Pravděpodobně ano. Ale víš, že budoucnost je velmi proměnlivá."
„Neměl... neměl jste mi to říkat," zašeptala jsem.
„Stejně by ses to dozvěděla. Řekla by ti to Tähti, protože to děvče se nikdy svého cíle docela nevzdá, a když za nimi už nepůjde, bude sbírat informace od každého cizince, kterého potká."
Zavrtěla jsem hlavou. To přece nebylo možné. „A jak zemřou?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že mi odpoví něco ve smyslu, že proudy času jsou příliš nevyzpytatelné a já si budu moct namlouvat, že z nějakého důvodu lže. Budu moct alespoň nějakou dobu prožít v klidu, než se opravdu dozvím, že zemřeli. A kromě toho, naznačil přece, že to není jisté. Možná budu žít v klidu až do konce svých dní.
„Tuivo," začal pomalu a získal si mou pozornost. „Dlouho nehodlal řešit své problémy s polární nocí, se kterými to není tak docela jednoduché, a ony ho dohnaly. Zkrátka a dobře, usíná pomalu na každém kroku, protože nemá možnost prospat skoro celé dny. A mnohdy ani v noci nespí, jak by člověk měl. A začíná si to vybírat svou daň. Jeho myšlenkové procesy zatím fungují, jak mají, ale brzy nebudou. Zpomalí se a nezareaguje včas, když se strhne lavina, kterou by za obvyklých okolností hravě přežil. A těch pár vteřin mu bude osudnými." Zachvěla jsem se. „A Jyrki se přes to nedokáže přenést. Oběsí se."
„Ne, to by..."
„Sama nejlépe víš, že kdyby nebylo Tuiva, tak to udělá dávno. Je mi to líto, Taimi. Kdyby ses náhodou rozhodla tomu zkusit zabránit, a věř mi, že by se nám to díky tobě povedlo, tak pamatuj, že se vrací do Pieni. Máš proto šanci na to, abyste je dohnali."
11. Jsi také prokletý
7. 8. 2021
„Co se stalo?" zeptal jsem se ho, stále se zavřenýma očima. Nechtěl jsem vidět zbytek světa.
„Hele... hm... sekl jsi sebou."
„To vím. Ale kde to jsme?" V tom okamžiku mi to došlo. Otevřel jsem oči. „Ne. To jsi neudělal."
„Tuivo, neviděl jsem jinou možnost."
„Blbečku," zasyčel jsem a rozhlédl se kolem. Nebylo pochyb o tom, kde jsem. V kmeni. Zase. Desítky páry očí nás zvědavě sledovaly „Deset let. Tolik mi předtím trvalo, než jsem se odtamtud dostal."
10. Co tady děláš?
5. 8. 2021
„Trochu vám rozumím," prohlásil. Nejprve jsem povytáhla obočí, ale pak mi to došlo. Jistě. Musel něco málo pochytit od Meri. „Ale nedokážu tím jazykem mluvit. Mohla bys mu říct, že se o to postarám?"
„O co?"
„Chce, aby si tady jeho přítel mohl na nějakou dobu odpočinout, nebo se pletu?"
„Ale," namítla jsem. „To přece nejde."
„Jen pokud jsi syn léčitele," zazubil se.
„Launo," oslovila jsem ho. „Toto je Tuivo. Neptej se mě, jak je to možné, ale ten zraněný je Tuivo."
Prudce vydechl. „No, o důvod více, proč mu pomoct."
„A tobě to ani trochu nevadí? Nevadí ti, že se tady zjevil někdo, koho milovala žena, kterou sis vybral?"
Usmál se a zavrtěl hlavou. „To tady vůbec nehraje roli. Řekni mu, ať se ničeho nebojí. Otci to vysvětlím a bude to v pořádku."
9. Co to s tebou je?
5. 8. 2021
„I tak ale. Kalevě by to za to nestálo. Vždyť to na takovou vzdálenost ani nemohla cítit." Přikývl jsem. Při tom pohybu se ale stalo něco, co bylo hrozně zle. Zamotala se mi hlava a svět před očima mi zčernal. Nešťastně jsem vyhekl. Co se to dělo? Předklonil jsem se dopředu.
„Co blbneš, ty magore?!" vynadal mi Jyrki. „Tahle spadneš." Pomohl mi narovnat se. Svět přede mnou se rozmazával a rozplýval. „Co to s tebou je?"
„Já... já nevím," zašeptal jsem. „Říkal jsem, že to je tou polární nocí, asi." Přikývl.
„Možná jsme měli víc odpočívat. Doma spíš i přes den." Pohled se mi konečně začal projasňovat.
„Jo, to jo," přikývl jsem. „Ale nevěděl jsem, že to sehraje nějakou roli."
Chvíli byl ticho. „Možná jo. Očividně ti to prostě nedělá dobře, doma vždycky spíš skoro pořád. Plus jsme toho dneska moc nenaspali. Už jsem ti dávno říkal, že by ses měl odstěhovat někam víc na jih."
„Jseš blázen? Upekl bych se tam."
„Myslím akorát tam, kde není polární noc. Nebo alespoň trvá třeba pár dnů."
„Jenže..." Ztichl jsem. Nechtěl jsem mu ublížit.
„Jenže?" zeptal se tiše. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, fakt, co je?"
„Jenže to bych přišel o tebe."
Zasmál se. „Zrovna ty nemáš nejmenší problém se s někým skamarádit. Možná by to bylo i lepší. Já fakt nejsem..."
„Nezačínej s tím zase," hlesl jsem. Bylo mi jasné, o čem mě chce přesvědčovat, tenhle rozhovor jsme vedli už mnohokrát.
„Ne, fakt, Tuivo. Nejsem v pohodě a nikdy nebudu. Akorát se se mnou zasereš a zničíš si šanci na normální život."
Vzal jsem ho za ruku. Nevím, kde se to ve mně bralo, ale cítil jsem, že to chci udělat. „Už jsem ti to říkal. Já. Vím. Jaký. Jsi. Vole." Z nějakého důvodu se ironicky zasmál a svou ruku stáhl.
8. Spolu bychom možná mohli být šťastní
4. 8. 2021
Následovala jsem ho až na kraj území. Bylo tu pusto, až na plavovlasého muže, který na nás mával. Svíral v ruce pochodeň, takže jsem si ho mohla prohlédnout. Myslela jsem si, že bude podobně starý jako Sydän, ale byl skoro v mém věku. Byl vysoký a mohutný, ale ne příliš. Hleděl na mě až s jakousi drzostí, ale kupodivu mi to nevadilo. Došlo mi, proč mi to není nepříjemné. Připomínal mi Tuiva, v době, kdy byl ještě v kmeni relativně spokojený. Ne tím, jak vypadal, ale tou zvláštní jiskrou v očích a energií, kterou vyzařoval. Pomalu se zvedl a položil mi dlaň na rameno, aby mě pozdravil.
„Ahoj," pronesl trochu chraplavým, ale příjemným hlasem. „Já jsem Launo."
„Taimi," představila jsem se. Usmál se.
„Já vím. Hodně jsi mě zaujala."
Sydän si odkašlal. „Jdu pro to dřevo." Když jsem se s Launem ocitla sama, znervózněla jsem, ale on se stále usmíval.
„Chci si s tebou jen popovídat," začal.
„Podívej, já nevím, co ti Sydän řekl, ale na mě nic zajímavého není. A kromě toho umírám."
„Já vím," překvapil mě. „Vysvětlil mi, jak ta kletba asi funguje, alespoň tedy to, co ví."
„Jestli si myslíš, že ji zlomíš..."
Usmál se. „Popravdě, myslím, že pokud se ti budu zamlouvat, pak bych mohl. Ale o to mi nejde."
7. Taky jsme to nemuseli přežít
4. 8. 2021
„Já jenom, že... že to, cos mi řekl jako poslední... je v pohodě. Fakt. Já..."
„Tohle vyřešíme vevnitř," odpověděl jsem, i když mě to zajímalo.
„Já už na to pak nenajdu odvahu. Chci ti jenom říct, že..." Nechal jsem ho. Večer jsme to už neřešili, šli jsme spát, ale teď mě napadlo, že on možná nespal a doteď o tom přemýšlel. „Že si toho v podstatě vážím. Vážím si toho, že ke mně něco takovýho cítíš zrovna ty."
Pevně jsem semkl rty, abych nedal najevo tu radost, zmatek a strach, to všechno, co jsem cítil. „Díky. A ty..." Chtěl jsem ho zeptat, jak to přesně cítí on, ale hučení větru prořízlo podivné zapraskání.
„Co to...?"
„Kurva!" vykřikl jsem, když mi došlo, co se děje. Popadl jsem ho kolem pasu a strhl ho stranou. Zůstali jsme ležet, obalení sněhem. Ozvalo se další prasknutí. A pak další a další. Zašustění. Tlumený dopad kousek od nás. Jen kousek. Mrazivý úder větru ve tváři. Zíral sem před sebe, neschopný pochopit, co se právě stalo. Celý stan byl pohřbený pod padlým stromem, který vítr zlomil a strhl.
6. Bohové s tebou
3. 8. 2021
Chvíli mlčel. „Ty jsi fakt odešla jenom kvůli mně? To jsi ani trochu nechtěla i z jinýho důvodu pryč?"
„Samozřejmě, vždyť jsem ti to říkala," suše jsem se zasmála. „Miluji tě, Tuivo."
Oplatil mi zasmání. „Taimi, já vím, že jsme se měli vzít, ale..."
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Já tě opravdu miluji." Natáhla jsem k němu paže. On trochu vyděšeně zavrtěl hlavou. „Neboj se. Myslím to vážně."
Přikývl. „Ale já... Já to tak necítím. Promiň, Taimi." Připadalo mi, jako by do mě kopal. Možná by to méně bolelo.
„Ale vždyť... ti nevadilo, že se vezmeme. A na cestě i tady v Aletasu jsi mě několikrát políbil. Copak to neznamená, že mě miluješ? Myslím, že jsi to párkrát i přímo řekl."
Skousl si spodní ret. „Já byl zmatený. Myslel jsem si, že tě miluju, ale... Nikdy tam nic z mojí strany nebylo, Taimi. Mám tě rád, akorát ne takhle. Ale to neznamená, že nejsi pěkná a milá, jenom asi..." Zhluboka se nadechl. „To teď není důležité. Prostě jsi tehdy neměla odcházet jenom kvůli mně. Vždyť sis tím děsně ublížila."
5. Jsi naštvaný?
3. 8. 2021
Povzdechl jsem si. „Doufal jsem, že budeš mít lepší nápad." Odmlčel jsem se. „Prostě jí utečeme. Pod nějakou záminkou půjdeme do města, zamícháme se do nějakého davu a zmizíme jí. Nebo počkáme na noc."
„Ty chceš nechat malou holku samotnou v úplně cizím městě, v cizím světě..."
„Vrátí se do kmene."
„Nebo půjde za tebou pustinou. Sama. Bez pomoci. Dochází ti to?"
„Vážně ji chceš brát sebou? Zničit jí život?"
„Alespoň možná bude nějaký mít," zasyčel. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Nemohl jsem to Tähti udělat. Musela se vrátit, bez ohledu na to, kolik nebezpečí nám pak bude hrozit.
„Sám jsi to řekl. Nerozumíš tomu," zavrčel jsem. Někde v koutku duše jsem si uvědomoval, že to nebyl právě nejlepší argument a že jsem ho jen přinutil se vzdát, protože mi na to neměl co říct.
„Doufám, že víš, co děláš, Tuivo," zavrčel.