Plamen vzpomínek: Ledový paprsek (3. díl)
Příspěvky
14. Pusť mě!
5. 9. 2021
„Moment."
„Jyrki, to jsem já!" zabouchal jsem znovu. „Pusť mě. Prosím!"
„Tuivo," hlesl.
„Jo. Pusť mě!"
„Ne...nemůžu. Nedojdu ke dveřím."
„Co jsi... nemůžeš to aspoň zkusit?" Na malou děsivou chvíli ztichl.
„Jo. Asi jo."
13. Můžu si dovolit všechno
5. 9. 2021
„Já už si můžu dovolit všechno. Jsem daleko a nikdy mě nenajdeš. Nevím, jak se dozvíš, že už nejsem na tomhle světě. Možná z novin, protože navzdory tomu, co jsi mi vždycky říkal, jak jsi mi vykládal, že jsem neschopný a nikam to nedotáhnu, jsem se stal docela úspěšným psovodem, víš? Zničil jsi mi život a za moji smrt jste zodpovědní vy dva!" Křičel jsem, už nebylo proč se kontrolovat. Křičel jsem hlasitěji než Otssi, který se snažil něco namítat, ale já jsem ho neposlouchal. „Shnijte si tam společně, jste oba dva stejní! Nenávidím vás a tuhle nenávist si beru s sebou do hrobu!" S těmito slovy jsem vypnul telefon a rozplakal se. Byl to ale pláč štěstí. Možná to bylo trochu patetické, ale připadalo mi, jako bych ze sebe zrovna vykřičel všechny ty roky utrpení. Mráz mnou prostupoval, ale zároveň mi žilami kolovalo teplo. Lehl jsem si do postele a do pár minut usnul vyčerpáním.
12. Já jsem to věděl
19. 8. 2021
„Hele, nebudu naštvanej, když mě pošleš do prdele, vlastně jsi to zrovna s tímhle už párkrát udělal, ale..." Odmlčel se. „Odkud jsi?"
„Co?" vydechl jsem. „Proč... se na to ptáš?"
„Hele, soráč, ale prostě je to divný. Nejsi z jihu, nejsi nikde z okolí, a hlavně to nechceš nikomu říct. Ale nebudu zvědavej. Nevěděl jsem, že tě to až takhle zaskočí." Pustil krabici a já jsem ji tak mohl vzít. Třásly se mi ruce. „Neměl jsem se ptát. Kdybys chtěl, tak už bys mi to řekl." Odvrátil jsem od něj tvář. „Ajaj. Hele, pošli mě do háje nebo něco, ale nemlč. U tebe je to divný."
„Proč se na to ptáš teď?"
„Chceš pravdu?" Přikývl jsem. „Vsadili jsme se s Ylem a když vyhraju, tak mi dá dvacet marek."
Zamračil jsem se. „Počkej, o co v tý sázce šlo?"
„Odkud jsi."
„Proto jsi mi nabídl, ať ti pomůžu. Žádný rande nemáš," vydechl jsem.
Joni se ušklíbl. Jako by čekal, že na to přijdu. „Jo. Jsem vinen."
11. Nemá to cenu
19. 8. 2021
Hlavou se mi mihla zvláštní myšlenka. Nejprve jsem ji zahodil, ale neznělo to zase tak špatně. Bylo mi jasné, že mí psi mě mají rádi a možná jsou na mě do určité míry závislí, a z mé strany to bylo stejné, ale já už jsem tady zkrátka být nechtěl. Stejně jsem nijak nemohl být šťastný. Pojedu do Stossy, zaplatím pro psy úkryt v jedné z budek a někoho, kdo se o ně bude starat, a nechám Tuivovi poslat dopis, aby se o ně postaral, nebo je dal či prodal někomu spolehlivému. A aby se někdo postaral o šamana. A pak to všechno ukončím. Do očí se mi draly slzy, ale zároveň se mi ulevilo. Už nebudu muset žít s tím, jak hrozný člověk jsem a jak ničemu nepřispívám a jak neumím žít s lidmi ani bez nich. Bude po všem. Tuivo i Taimi to zvládnou, vždyť už jsme se stejně rozloučili.
Ta myšlenka se mi líbila čím dál tím více. Děsila mě, ale zároveň byla tak uklidňující. Vytáhl jsem z vody koš s několika rybami. Všechny až na jednu jsem hodil psům a sám jsem si ji opékal nad ohněm v peci. Po dlouhé době mi bylo podivně dobře a zároveň úplně mizerně. Vždyť jsem s naprosto chladnou hlavou plánoval tak moc dopředu svůj konec. Jediná věc, která mě však mrzela, byla, že hodím Tuivovi na bedra další břemeno.
10. Proč ho neodepíšeš?
18. 8. 2021
Na život v Pieni jsem si pamatoval jen velmi matně. Byl jsem zkrátka jen malý kluk a vybavoval jsem si akorát, že jsem sice rád běhal venku s kamarády a hrál si, ale čas od času jsem zkrátka jen chtěl být sám a rozjímat. Lidi to příliš nechápali a rodiče se mi za to smáli, i když ne nijak zle. Nemohli mi něco vyčítat, když jsem je ani nezajímal. Byl jsem jejich omyl. Když jsem pak spadl do rokle a kamarádi mě tam nechali, uvědomil jsem si, že kamarádi, které jsem doopravdy celý život hledal, skuteční kamarádi, by to neudělali. Stáhl jsem se do sebe a nepustil k sobě nikoho z kmene, aby se to už neopakovalo, abych už nevěřil někomu, kdo za to nestál. Po celou tu dobu jsem si dokázal vytvořit bližší vztah jen k několika málo lidem, kteří chápali, že je neberu jako součást kmene, ale jako jednotlivce. Lumikki. Siiri. Tähti.
A pak také Taimi. Taimi byla zvláštní. Na jednu stranu tak poctivě dodržovala všechna pravidla, tolik na nich trvala, ale na druhou stranu se mě vyptávala na můj pohled na svět, neustále se o něm chtěla dozvídat více a více, diskutovala se mnou o tom, jak svět vůbec funguje. Dávno jsme se dohodli, že se nebudeme snažit toho druhého přesvědčit o své pravdě a rozuměli jsme si. To ona mi tam pomáhala přežít, a především, pomáhala mi najít tu hluboko pohřbenou část, tu melancholickou a citlivou. Ale cítil jsem se osamělý, protože ona byla ten jediný člověk, který při mně zůstal, a měl jsem pocit, že jsem o něco přišel.
Když jsme se dostali do Aletasa, rozhodl jsem se tu část znovu zakopat hluboko do země, protože stejně jako v Pieni, lidé neměli pochopení pro debaty o smyslu života a existence. Stal jsem se součástí společnosti, stal jsem se v ní oblíbeným, ale něco mi chybělo, něco, co mě dělalo mnou. Přestal jsem přemýšlet nad otázkami, které mě tolik zajímaly, přestal jsem přemýšlet, proč a jak jsme se tady vzali, kdo jsme a jak můžeme být volní, a ztratil jsem se, rozplynul v ostatních, což bylo přesně to, čemu jsem se v kmeni tolik bránil.
Ale před Jyrkim jsem mohl projevit obojí, mohl jsem projevit všechno, co ve mně bylo, a on mě nenutil, abych vyjádřil, kdo vlastně jsem, abych si vybral jen část své osobnosti. Respektoval mě takového, jaký jsem, nepotřeboval o mě vědět všechno, aby mě pochopil, aby mě měl rád. S ním se mi konečně dařilo se najít, dařilo se mi porazit pocit, že nevím, kam patřím.
9. Vrátíš se se mnou domů?
18. 8. 2021
Držela v ruce zápisník. Můj zápisník se psy. Do očí se mi tlačily slzy. Snažil jsem se je rozmrkat, ale nedařilo se mi to. Když mi ho vtiskla do ruky, byl jsem tak vyvedený z míry, že mi z ní vypadl. Dřepl jsem si, abych ho zvedl. Vzal jsem zápisník do ruky a prohlédl si ho z obou stran. Byl to on. Až poté jsem si povšiml, že je založený kouskem papíru. Otevřel jsem ho na tom místě. Byly tam fotografie spřežení. Mého vysněného psího spřežení. Slzy se už nedaly zadržet. Matně jsem viděl své malé, ale široce roztažené písmo, nepříliš odlišné od toho, jakým jsem psal teď. Dobře jsem si pamatoval, co tam stojí. Tito psi mají přirozené dispozice k tažení sání. Nemusí se tuto dovednost učit, mají ji v krvi. Kromě toho, pokud si psovod pořídí i štěňata, pochytí snadno od dospělých dovednosti nutné pro tažení sání a není pak nutné je učit povely. V současné době dominuje využití psích spřežení zejména pro účely závodu, které jsou oblíbené v Aletasu a Ninaje.
Trhl jsem sebou, když jsem ucítil nějakou ruku na mých zádech. Matka dřepěla vedle mě a soucitně se usmívala. „Takhle jsem tě našla."
„Ale vždyť tam je u víc plemen, k čemu jsou. Mohl jsem, co já vím, chodit na módní přehlídky s takovýma těma malýma smetákama. Když teda pominu, že bych si tam v životě nenalepil jejich fotku. A taky jsem mohl být v Ninaje." Byl jsem vyvedený z míry, takže jsem mluvil nesmysly. Žena vedle mě se pousmála.
„Dovedla mě sem ještě jedna indicie. Podívej se na tu záložku." Vzal jsem jmenovanou věc do ruky a teprve teď si všiml, že je to složitý novinový článek. Hned mi padla do oka fotografie. Byl jsem na ni také. Tenhle konkrétní závod jsem skoro vyhrál. Byl jsem druhý. Pamatoval jsem si jen to, že jsem na sebe byl trochu naštvaný, že už jsem to nedotáhl na první místo, měl bych za to více peněz a můj soupeř do toho vložil všechno, zatímco já jsem měl ještě rezervy. Až když mi pohled sjel k textu, vybavilo se mi ještě, že se mnou chtěl vést rozhovor jeden obzvlášť neodbytný novinář. Rozhovory jsem vždy odmítal, protože by svět neměl cokoli vědět. Neměl by vědět, že do závodění nejsem tak zapálený, jak by si přáli.
8. Pustíš mě dovnitř?
17. 8. 2021
Taimi si založila ruce na prsa, když mě potkala, jak se chystám na snídani. „Tak co to bude tentokrát?"
„Hm... kakao a chléb s máslem a lososem?" plácl jsem první snídani, která mě napadla.
„To jsem neměla na mysli. Jaká výmluva to bude tentokrát." Znervózněla mě. Něco tušila.
„Výmluva?"
„Tuivo, ty si vážně myslíš, že mi to nedošlo?" Plynule přešla do udgunštiny. „Vyhýbáš se tomu, abys vzal Venlu tam, kam potřebuje, ale ona už z toho začíná být nešťastná. Je tak blízko svému synovi..."
7. Udělám to
17. 8. 2021
„Jyrki," oslovil mě se slabým úsměvem. „Pokud bys na mě měl nějakou otázku, tak se klidně ptej. Cítím se dnes dost silný na to, abych ti ji zodpověděl. Měl jsem spoustu otázek, ale v tenhle okamžik jsem je všechny zapomněl.
„Hm... Tuivo říkal, že když... se blíží konec, vaše magie je silnější. Jak to funguje?"
Stařec stále s úsměvem přikývl a loknul si polévky. „Ano. Že brzy odejdu, jsem věděl už dlouho, i proto jsem vám ostatně pomohl. Chtěl jsem udělat ještě jeden dobrý skutek. A ano, kdybych neumíral, nedokázal jsem uvolnit tolik magie, aniž by mi to ublížilo, tudíž bych nedokázal to, co jsem dokázal."
„A neurychlilo to vaši smrt?"
„Možná o pár let, ale stálo mi to za to, Jyrki."
6. To dokáže málokdo
16. 8. 2021
„Spíš zapíjím smutek a asi by se mi hodil parťák." Byl jsem rád, že lidi, které jsem nazýval svými kamarády, byli většinou dost otevření.
„Smutek? Budu hádat. Za a se ti rozbil oblíbený hrnek," vymýšlel jsem hlouposti, aby se Joni přestal tvářit tak sklesle. „Zadruhý se s tebou rozešla Tyyne, zatřetí..."
„No, jedna z těch dvou možností."
„Oblíbený hrnek nemáš," hlesl jsem. Kývl a pořádně si lokl pití, které si připravil. Napodobil jsem ho. Vodka. Taimi mě zabije. „Ale vždyť jste plánovali děcko."
Našla si jinýho," zamumlal. „Vždycky jsem věděl, že jsem neschopnej a nechápal, proč se mnou je, ale..."
„Ticho. Tohle není pravda."
Protočil oči. „Hele, klidně jdi. Vidím na tobě, že taky nejsi se svý kůži."
Zarazil jsem se. „Řekl jsem nějakou blbost?"
„Ne, to ne. Ale vidím to na tobě. Promiň. Už jsem trochu pil předtím." To dost vysvětlovalo, proč se choval až tak otevřeně.
„Hele, v pohodě. Tyyne... je blbá, že nevidí, o co přišla. Jí to časem dojde, až do toho novýho nebude tak zamilovaná."
„Třeba je fakt lepší."
„I kdyby byl lepší pro ni, tak to neznamená, že je lepší obecně. Kdo to vlastně je?"
Ušklíbl se a napil. „To nevím. Jenom mi dneska ráno oznámila, že odchází. Už měla sbaleno."
„To se stalo dneska?"
„Jo. Jestli ti přijde, že jsem nějak moc v pohodě, tak nejsem."
5. Doufej, že bude dneska sněžit
16. 8. 2021
Tuivo," oslovil ho. Oči se starci na pár okamžiků projasnily. Tuivo ke mně dřepěl zády, ale všiml jsem si, jak svěsil hlavu. „Ne, ne, neplač. Já jsem se smrtí smířený. Jen jsem nechtěl umírat sám."
„Možná vás vidím naposledy," hlesl. Přišlo mi nepatřičné přihlížet jejich rozhovoru, ale ven už se mi znovu nechtělo, takže jsem alespoň předstíral, že čtu jednu z knih, které jsem si sem donesl.
„Ty zde nezůstaneš?"
„Mám půjčený skútr," odvětil. „To je... něco jako auto, o kterém jsem vám vyprávěl kdysi, ale trochu jinak."
„Jak to funguje?" Tuivo se mu snažil srozumitelně vysvětlit. Nenaslouchal jsem obsahu jeho slov, to jsem ani nemohl, protože plynule přešel do udgunštiny, ale líbilo se mi nechat se unášet melodií jeho hlasu, jak stoupal a zase klesal. Měl jsem jeho hlas rád. Nebyl jsem jediný, dokázal si jím podmanit spoustu lidí, ale málokomu jím říkal tak důvěrné věci jako mně. Očima jsem sledoval knihu, ale spíše jsem vnímal jeho.