Popel paměti: Hřbitov nocí (3. díl)
Cítil hrdost. Bral to jako krok vpřed v tom, abych se otevřel lidem, ale nechápal, že přes to už jsem se dostal. Život mě donutil se otevřít, a především, ta zkušenost s Pasim mě změnila. Už jsem se nebál lidí, dokud v sobě nesli alespoň paprsek světla, protože se ho dalo rozzářit.
Ze vzpomínek zůstal jen žhnoucí popel, a přestože se ho má paměť pokusila čas od času vzkřísit, požár už nemohl být tak silný, jako kdysi. Stal se z něj jen malý plamínek, který svým světlem pohřbíval noci. Přesto jsem ho nechal, protože mě těšilo, když na mě byl Tuivo hrdý. Navíc se mě nemohl bát až příliš, když se mě nebál držet, nebo to na něm alespoň nešlo poznat.
Příspěvky
14. Ty ve všech vidíš tolik dobra
14. 2. 2023
Zavrtěla jsem hlavou. „On měl Tuiva svým způsobem rád. A nakonec myslím, že to bičovaní opravdu nebylo osobní, naopak, když jsem mu řekla, že je to příliš, přestal. Měli ho zastavit šamané, ale…“
„Jak ho můžeš omlouvat, Taimi? Je to odporné. Člověk, který způsobil takové jizvy, nemůže být dobrý,“ prohlásil Juhani. Možná to přece jen neměli vědět. Budou s tím Tuiva konfrontovat a nikdy se z toho nedostane, když ho přimějí vnímat to takto.
„Znám toho muže celý život. Není zlý, jen zmatený. Nikdo by se necítil dobře na místě, kde nemůže milovat určité lidi.“
„Ty ve všech vidíš tolik dobra,“ vydechla Syksy soucitně, jako bych byla mladá naivní dívka. Já už jsem však tuto cestu opustila.
„Protože v nich to dobro je. Joki pro Tuiva udělal i dobré věci. Sehrál divadlo před šamany, aby Tuiva už nemusel bičovat. Po tomhle už se ho nikdy nedotkl. A především, respektoval, když Tuivo chtěl být se mnou.“ To byla pravda. Když ho Joki pozíval k sobě do stanu, netušila jsem sice, co tam dělají, ale stačil jediný Tuivův pohled ke mně, aby se Joki usmál a řekl mu, že si spolu budou povídat jindy. Respektoval, že se s Tuivem máme vzít, věděl, že touto horou nepohne. Necítil kvůli tomu vůči mě zášť, vždy mě respektoval a naslouchal mi.
13. Ztrácíte tu čas
13. 2. 2023
„Vy nebudete z kmene, co?“
Dívka do něj strčila. „To je očividné. Pojď, ztrácíme tady čas.“
Muž nás však ještě jednou sjel pohledem. „Ale nejste tady poprvé. Víte, co dělat.“
Tuivo pokrčil rameny. „Má pravdu, ztrácíte tu čas.“
Muž se však zamyslel. „Museli jste narazit i na nějaký kmen.“
Na to neexistovala dobrá odpověď. A Auri přišla s tou nejhorší. „Vyhýbáme se jim.“ Tiše jsem sykl.
„Takže víte, kde leží,“ rozzářila se dívka.
„Ne, pár jsme jich po cestě zahlídli, ale nepamatujeme si, kde leží.“
„Lháři,“ obvinil nás pilot. „Musíte znát hory, musíte alespoň přibližně vědět, kde to bylo.“
Tuivo pokrčil rameny. „Mám důvod vám to říkat?“
Joni na něj pohlédl. „É, vlastně máš. Je to zákon.“
12. Jenom si musíme ujasnit podobu svatby
12. 2. 2023
Kývla jsem. „Ano, ty jsme si předávali. Museli jsme v nich sami zapálit oheň, a pak si předat navzájem své svítilny s nastávajícím. Druhou rukou jsme sevřeli jejich cop.“
„My jsme pokládali ruce na ramena. Je to pozdrav, takže jsme tím zdravili do nového, společného života.“
„To se mi líbí, vzhledem k tomu, že si upletu cop jen těžko.“ Přejel pohledem mé vlasy, jako by si teprve teď všiml, že mi sahají sotva kousek pod ramena.
„Půjde to. Alespoň malý cop půjde,“ prohlásil nakonec.
„Promiň. Nenapadlo mě, že by kdy ještě mělo smysl zachovávat vlasy do svatby.“
Zasmál se. „Vnímám to tak, že už jsi svatbu měla, a tvůj muž zemřel. Na tom, kdy sis vlasy ve skutečnosti ostříhala, nebudu přemýšlet. Každopádně se stává i v kmeni, že někomu umře druh.“
„My už jsme si pak nikoho nemohli vzít. Byli jsme pošpinění, když nás ostříhali.“
Zamračil se. „To je nesmysl a tady nikdy nefungoval a fungovat nebude.“
Usmála jsem se. „To je jedině dobře.“
„Tak teda fialová a oranžová, svítilna a pokládání dlaní na ramena. A…“
Gestem jsem ho zastavila. „V dalších zvycích bychom se začali příliš rozcházet. Toto je něco, co má většina kmenů podobné, a já bych to tak nechala. Navíc spolu vyrazíme za violetti. To mi stačí.“
Zamyslel se. „Mně vlastně taky. Jen je otázkou, kdo nás oddá. Nejspíš bych to měl dělat já.“
Usmála jsem se. „Přenechej alespoň tuto poctu šamanům. Možná tě lépe přijmou, když jim dáš podobné slavností pravomoce.“
11. Oni potřebují někoho, komu můžou věřit
11. 2. 2023
„Je tu se mnou jedno děvče. Je… narodila se v kmeni a žila tam myslím šestnáct let, ale odešla z podobného důvodu jako já.“ Joki nesouhlasně zavrtěl hlavou, tak jsem to upřesnila. „Nejen. Také byla nemocná a léky zvenčí byly jediný způsob, jak…“
„Na tom nesejde. Co tady chcete?“ přerušil mě.
„Chci, abys ji tu nechal.“ Joki se uchechtl. „Čeká dítě, ale její muž zemřel, a ona má strach, jak by se o něj mohla sama postarat, a také všechno ztratila.
Zaváhal, ale jen krátce. „,Musím uživit kmen. Nemluvě o tom, že by ji nikdy tak docela nepřijali.“
Povzdechla jsem si. „Joki, prosím. Mohla by… lidé zvenčí se rozhodli, že vám chtějí pomoct, ale…“
Po tváři mu přeletěl stín. „Já vím. Už jsme s nimi měli tu čest.“
Spolkla jsem otázku, jak se jich zbavili. „Laura plánuje ovládá oba jazyky. Mohla by vám pomoct s nimi komunikovat.“
Jokiho to zjevně pobavilo. „Nechceme s nimi komunikovat. Chceme se jich zbavit.“ To odpovídalo na otázku, jak se jich zbavili. „Neškleb se. Víš, že jsme bojovníci.“
Měl navrch. Za chvíli mi řekne, abych odešla. Nechtělo se mi do toho, ale pro Lauru jsem to musela udělat. Zadívala jsem se mu zpříma do očí. „Dobře. Ale myslím, že bys nechtěl, aby se lidé z kmene dozvěděli, co jsi udělal Tuivovi, viď?“
Viditelně zbledl. „Ty… snažíš se mě vydírat? Bohové, zrovna ty.“
10. Já se tě nebojím
10. 2. 2023
„My jsme…“ začal jsem, když jsme se ocitli mimo doslech. Auri zuřivě potřásla hlavou.
„Je mi jasný, že se něco stalo. Jyrki, má tě rád. Taimi tě má ráda. My tě máme rádi. Já nevím… Pomůže objetí?“
„Počkej, co?“ přerušil jsem ji.
„Bělají ti vlasy. To je tou kletbou, že?“
Zarazil jsem se. „Fakt?“
„Fakt. Z tohohle bych si srandu nedělala. Co…co mám dělat?“
Objal jsem ji. Alespoň ona se mě nebála. „Auri. Klid. Postupuje to pomalu. To je dobrý. Já vím, že mě máte rádi. Jenom… jsem blbej. Za tohle si můžu sám. Víš co, radši se mě nedotýkej, aby se ti něco nestalo.“ Pokusil jsem se jí pustit.
„Jyrki, já se tě nebojím. A nikdy nebudu.“ Objala mě ještě silněji.
9. Mosty vybudované na naší lásce
9. 2. 2023
Přesměrovala jsem pohled na skupinku po svém boku. Všichni se zmateně rozhlíželi, až na Jyrkiho. Hleděl nahoru. Napodobila jsem ho, a konečně to pochopila. Zamračila jsem se na letadlo nad sebou. Letělo směrem, kterým jsme putovali, letělo do kmenů, zničit je, i když si piloti a ti, kteří je tím úkolem pověřili, mysleli, že pomáhají.
„Mít světlici, tak ho sestřelím,“ prohodila Auri napůl pobaveně, napůl mrzutě. Vadilo mi, že si ze všeho dělá legraci, ale na tom nezáleželo.
„Myslím, že by nemělo být pravděpodobný sestřelit světlicí letadlo,“ odpověděl jí Tuivo stejným způsobem. „Představ si, že bys uvízla v horách a nějakým zázrakem tě hledali, a ty by sis sestřelila záchranu. Nemluvě o tom…“
„To je Niilo,“ vydechl Jyrki.
„Kdo je sakra Niilo?“ zamračila se Auri.
Její kamarád nad tím mávl rukou. „Pilot, který mi pomohl dostat se od Pasiho. Ale myslel jsem…“
„Jyrki!“ přerušila ho Auri. „Ty znáš pilota, kterej by nám mohl pomoct, a nic neřekneš?!“ Začala divoce mávat rukama a poskakovat. Její přítel, jehož výška to ulehčovala, ji napodobil. Pilot si jich zřejmě vážně všiml, protože začal kroužit a hledat místo vhodné na přistání. Když si toho všimla i poskakující dvojice, přestali.
8. Věděl, co dělá
8. 2. 2023
„Co je toto za nápad? Slíbil jsi, že na něj budeš dávat pozor. Tuivo teď není ve stavu, kdy by se měl toulat pustinou, nemluvě o tom, že je to nebezpečné, protože ta letadla…“
Jyrki seskočil a vzal mě za ramena, na jeho poměry dost prudce. „Taimi. Nastupte si, vezmeme vás do Pieni.“
Odstrčila jsem ho. Ten tón byl stejný, jakým na mě mluvil, když jsme se setkali, a on mě chtěl přimět, abych s ním jela do nemocnice. Nepřipouštěl námitky, ale o to více jsem namítala.
„Ani Laura není ve stavu, kdy by kolem sebe chtěla další lidi,“ zavrčela jsem tak, aby mě slyšel jen on. „A už vůbec ne Auri a Joniho. Co má tohle znamenat?“
Jyrki na okamžik zavřel oči. „Musíme se tam vrátit. Do Pieni.“
„Ne. To nezvládne.“
„Sám to chtěl.“
„Ano, ale…“ Náhle mi to došlo. „On se tam chce potopit, viď?!“
„Chtěl. Ale neudělá to.“
„Udělá. Ani ty ho nezastavíš.“
„Slíbil…“
„Otoč to. Drž ho doma v Aletasu, než to dopadne zle.“
7. Člověk není zodpovědný za cizí rozhodnutí
7. 2. 2023
„Jyrki,“ ozvala se Auri se zaváháním. „Myslíš si, že mám na to, abych dojela až do Pieni se spřežením, když tam budeš ty?“
Zamyslel jsem se nad širším významem její otázky. „Proč chcete jít s náma?“
„Protože tohle je zrovna něco, kde vás můžeme doprovázet. A nebaví nás už čekat, jestli se vrátíte nebo ne. A bylo by bezva strávit nějaký čas v horách spolu,“ prohlásila, a Joni přikývl.
„Už jsme se bavili o tom, že bysme někdy vyrazili někam s váma,“ prohlásil. „Ale nechceme vám být na obtíž. Cestu do Pieni ale máte projetou a… Prostě bysme vás rádi doprovázeli.“
Zamyslel jsem se nad původní Auriinou otázkou a popravdě si nebyl jistý. Bylo mi jasné, že posoudit její schopnosti je moje zodpovědnost. Dlouho jsme netrénovali, ale to bychom mohli ještě napravit. S Auri jsme už párkrát jeli i vícedenní trasu, jen jsme se vždy střídali. Navíc tady byl ještě jeden problém. „Chceš si půjčit cizí smečku?“
Auri pokrčila rameny. „Jinak to asi nepůjde.“
„Já nevím. Říkal jsem ti to už tehdy. S mojí smečkou to zvládneš, ale nevím, jak to bude s jinou.“
„A na tvých sáních není pro čtyři lidi místo,“ povzdechla si. „Díky za odpověď.“
„Promiň.“
Mávla nad tím rukou. „To je dobrý. Věřím tvýmu úsudku.“
„Nebude se ti to líbit,“ začal Tuivo se zvláštní opatrností a upřeně na mě hleděl. „Ale co kdyby Auri vedla tvou smečku, a já bych si půjčil cizí? Ty bys nás třeba vystřídal, kdyby bylo třeba, a takhle bysme do Pieni dost možná v pohodě dojeli.“
Měl pravdu. Nelíbilo se mi to. Ne proto, že bych si myslel, že Auri to s mou smečkou nedokáže, ale proto, že jsem ji zatím zcela svěřil jen Tuivovi. Nicméně, budu tam, a kdyby se náhodou dělo něco špatného, můžu tomu zabránit. Navíc, jak jinak Auri ukážu, jak moc mi na ni záleží, jak moc mi záleží na našem přátelství, než tak, že jí budu důvěřovat?
6. Vím, že to dokážu
6. 2. 2023
Joki. Ten muž, který vedl kmen. K šamanům bych se nikdy nedostala, ale on byl zkrátka bojovník, obyčejný člověk jako já. Ano, byla jsem si vědoma, co udělal, ale i když bych to Taimi nikdy neřekla, nepovažovala jsem to za tak zlou věc. Ano, Tuivo tím hodně trpěl, ale nebyla to Jokiho chyba. Joki je obětí úplně stejně jako on, a dost možná trpí také. Jsem si vědoma toho, že se mužům líbím. Ano, Jokiho dost možná ženy nepřitahovaly, ale možná také ano, za pokus nic nedám. Kdyby se mi povedlo ho získat, tak by se nikdo nedíval na to, že jsem cizinka. Byla bych zkrátka jeho žena. Pro Jokiho by to bylo také výhodné, protože by se nikdy neprovalilo to, co dělal s Tuivem, protože by tomu stejně nikdo nevěřil. Navíc bych mu dávala fyzický kontakt, s tím jsem neměla problém.
5. Musela se znovu najít
5. 2. 2023