Jiskra minulosti: Krystal ledu (3. díl)
Příspěvky
14. Řekla bych, že jsme se oba změnili
14. 2. 2022
„Co se mezi tebou a Jonim stalo? A teď doopravdy."
Povytáhla obočí. „Myslela jsem, že jste nejlepší kámoši. Musel ti to už říct."
„Neřekl a… vlastně nejsme," přiznal jsem a teprve teď mi došlo, že jsme doteď rozhodně nejlepšími kamarády nebyli. On mě nepustil k sobě a já jeho ještě míň a vyhovovalo mi to. Jenže Joni to teď posral, když se to snažil po tom, co jsem ho údajně zachránil, změnit.
Leena si nahlas povzdechla. „Vlastně se mezi náma celkem nic nestalo. Prostě jsme se oddálili. Řekla bych, že jsme se oba změnili."
„Jak dlouho ho znáš?"
Ušklíbla se. „V podstatě od dětství. Hrávali jsme si spolu na hřišti."
Pousmál jsem se. „Nemohli jste zůstat stejní."
„Jo, já vím, jenom prostě…" Bezmocně rozhodila pažemi. „Pokazilo se to, když jsem se dala dohromady s Yö. Jemu to prostě hrozně vadí, a nejen kvůli tomu, že je celebrita."
„Leeno, o tomhle si s ním promluv. Jako gay ti můžu říct, že on fakt nemá problém s tím, že jsi s holkou, protože mě vždycky…"
Suše se zasmála. „On nemá problém, že jsem s holkou. V tomhle mě podporoval, dokud nezjistil, že je to Yö. On… se do toho moc stará. Pořád mi opakoval, že se na tohle mám vykašlat, že mi za to Yö nestojí, protože to nebylo jednoduchý. Už tehdy byla místní celebrita a její trenér byl přesvědčenej, že jí kazím reputaci." Máchla rukou. „Blbej homofob. Myslím trenéra. Ale víš, Yö mi za to stala. A prostě mě strašně štvalo, jak mi do toho kecá, jako by snad byl nějak lepší ve vztazích či co." Přikývl jsem a chtěl namítnout, že Joni už takovej není, ale pak jsem si vzpomněl na jeho řeči okolo Pala i předchozích mých kluků, a došlo mi, že je takový pořád.
13. Jsi velmi odvážný
13. 2. 2022
Naštěstí mě z toho můj přítel vytrhl, když pevně chytil moji ruku a udělal ještě krok vpřed. Potlačil jsem nutkání stáhnout ho nazpět. Stejně pevně držel i Taimi, a posunul se ještě blíže. „Deset, devět, osm…“ začal odpočítávat a plavovláska se k němu připojila.
„Já… nejsem připravený!“ vyhrkl jsem.
„Skočím já,“ prohlásil Jyrki a já zavrtěl hlavou.
„No právě. Nejsem připravený.“
„Pět,“ pokračovala Taimi. „Na toto nebude člověk připravený nikdy,“ řekla, mezitím, co Jyrki odpočítal čísla čtyři a tři. Chystal jsem se odlehčit situaci tím, že budu počítat jen po půlčíslech, ale když Jyrki vyslovil číslo dvě, najednou mě jakási neviditelná síla vrhla přes okraj. Zavřel jsem oči a padal. Svištící vítr odvál všechny moje myšlenky.
Pak jsem najednou narazil. Na malý děsivý okamžik se mi zdálo, že jsem se spletl a narazil do něčeho tvrdého, ale pak se vodní hladina otevřela a pohltila mě. Boty i skoro všechno oblečení jsme předtím sbalili do nepromokavých vaků. Bylo nám jasné, že do nich voda stejně nateče, ale určitě je to ochrání alespoň trochu. Matně jsem vnímal, jak upevňuju lano, a jak spouštíme psy. Co se to tam nahoře stalo? Chtěl přece skočit Jyrki.
12. Proč jsi postavil tu zeď?
12. 2. 2022
Jonimu poklesla ramena. „Yle, já prostě… prostě jsem se na tebe asi moc navázal. Kdyžs mě zachránil, tak mi došlo, že dost možná už nikoho jinýho nemám. Ale tobě to očividně vadí, tak bych měl jít domů.“
Teď jsem sklonil hlavu i já. „Ne. Ne, nevadí, já jenom… nikdy jsem nikoho k sobě nepustil. Já vím, jsme kamarádi už dlouho, a asi máš pocit, že je to vyvážený, ale není. Já… vždycky jsem se spolíhal jenom na sebe.“
„Nemám pocit, že je to vyvážený,“ zamumlal. „Pořád o tobě vlastně nic moc nevím, a i když jsem se snažil věřit opaku, tak… tys mě ani Auri nenechal nikdy projít přes svoji zeď, že? Proč jsi ji postavil, proč jsi postavil tu zeď?“
Cítil jsem, jak na mě kouká, tak jsem taky zvedl oči. Přišlo mi, že ho to fakt zajímá. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. „Nevím. Možná aby mě nikdo nezranil?“
Joni pokrčil rameny. „Tak se zraňuješ sám?“
11. Měl bys mě přestat potřebovat
11. 2. 2022
„Měl bys mě přestat potřebovat, Tuivo,“ povzdechl si však místo toho. „Nebudu tady věčně a jednou tvé vlastní strachy pohltí vzpomínku na mne natolik, že z toho, čím jsem byl, už nic nezůstane.“ A pak se konečně laskavě usmál a přistoupil ke mně, aby mě objal. „Jsem již příliš daleko, chlapče. Ale protentokrát ještě udělám, co bude v mých silách.“ A následně, zatímco jsem ho pevně držel, se rozplynul a do očí mi znovu udeřilo denní světlo. Pak jsem ucítil nárazy, jak se sáně pohybovaly, a cítil ještě něco dalšího. Cítil jsem něčí pohled. Pomalu jsem otevřel oči a na malý moment na mě hleděly nějaké cizí, jasně modré. Pak jsem v nich ale rozeznal to, co jsem znával tak dobře, a zašeptal jeho jméno.
10. Prostě se s tím smiř!
10. 2. 2022
On k ní ale vzhlédl a přišlo mi, že v jejích slovech vidí naději. Chytal se posledního stébla, to mi bylo jasný. „Auri je v pořádku.“
„Taky v to doufám,“ kývla Leena. „Ale musíš počítat i s tím, že...“ Leena nechala tu větu schválně nedokončenou a já viděl, jak to Joniho zasáhlo. On si připouštěl rozhodně i ty horší varianty, jen jim zatím nechtěl uvěřit. To, že o tom Leena teď zase mluvila, že formulovala jeho myšlenky, mu rozhodně nemohlo pomoct. „Jet do hor nikdy není bezpečný, o tom už ses přesvědčil. Ani nejzkušenější psovodi ti nezaručí, že se vrátíš domů. Auri to věděla, když tam jela.“ Joni pokrčil rameny.
„On to ví,“ odvážil jsem se špitnout, ale Leena mě zpražila tak vražedným pohledem, že jsem raději jen poslouchal, co dalšího z ní vyleze.
„Ti zachranáři už tam beztak dávno nejsou, a jenom těžko se z toho dostanou samy dvě. Jenom ti chci říct, abys radši nevěřil. Možná je ještě naživu, ale asi ji spíš nikdy neuvidíš. Věř mi, takhle se ti s tím srovná líp.“
Joni konečně otevřel ústa. „Už jsi někoho ztratila? Myslím doopravdy?“
Leena zavrtěla hlavou. „Ne, ale rozhodně nemám všechno naservírovaný na zlatým podnose jako ty. Já můžu na rozdíl od tebe Yö ztratit pokaždý, tak se seber a prostě se s tím smiř!“ Joni se stáhl sám do sebe, bylo to hrozně patrný. Já jsem se snažil uklidnit. Leena to nevěděla, nevěděla nic o Jalmari ani o tom, co všechno Auri pro Joniho znamenala, i když si myslela, že to ví. Jenže právě teď mu nevědomky neskutečně ublížila.
„Díky za koláč,“ promluvil jsem a doufal, že nezním moc vyděšeně. „Jestli je to všechno, můžeš jít.“
9. Musíme je zachránit
9. 2. 2022
Všechno se pokazilo. Až teď jsem si uvědomil, že tady mají televizi. Na Jyrkiho byla moc hlasitá a zářivá, většinou u něj spouštěla úzkostné stavy. Vnímal jsem, jak se mě někdo ptá, co si chceme objednat, ale já jsem ho ignoroval. Přešel jsem k Jyrkimu a položil mu zezadu ruce na ramena.
„Půjdeme jinde. Nebo budeme zase jíst venku. Rozděláme oheň a bude to jako vždycky? Chtěl bys, aby…" Zarazil jsem se, protože i Taimi se zahleděla na obrazovku. Nejprve mě napadlo, že ji viděla jen párkrát a je to pro ni stále fascinující, ale pak jsem si všiml obsahu.
„… kam šly a proč, ale pak už se nevrátily. Jestli spadly do těch jeskyní, není moc velká šance, že je najdou. Velká škoda, Yö měla slušně našlápnuto a byla to fajn kamarádka," promlouval psovod, kterého jsem znal od vidění. Zamračil jsem se. Yö? Jeskyně? Malá šance na záchranu?
„Podle dívčiného trenéra Keväta Sininena existuje možnost," pronesla postarší hlasatelka. „Že nadějná závodnice neunesla nátlak a rozhodla se ukončit svůj život. Čekal ji nejdůležitější závod v jejím životě, který měl rozhodnout o tom, jestli mladá Yö Mäki postoupí v kariéře na národní úroveň. Co se však přihodilo druhé dívce, zůstává záhadou."
„Auri," prohlásil Jyrki s očima upřenýma na obrazovku, i když běžela jiná reportáž. „Ta druhá holka je Auri. Před chvilkou ukazovali její fotku."
8. Právě jsi málem umřel
8. 2. 2022
„Vole," zamumlal jsem a konečně našel odvahu na něho pohlídnout. Čekal jsem všechno, ale ne naprosto oddanej výraz. Zase jsem uhnul očima. „Jo... Tak, nemáš zač, budeš mi nadosmrti sloužit za to, že jsem tě zachránil a tak. Jdu... Zkontrolovat, kolik máme benzínu." Byla to pěkně blbá výmluva, protože jsem si nepamatoval, kde přesně jsme nechali skútr, ale to mi bylo celkem jedno. Joni mi to ale překazil, chytil mě za předloktí.
„Ne, fakt, Yle. Děkuju."
Zavrtěl jsem hlavou. „Jo, dobrý, fakt. Nic mi nedlužíš."
Joni mě ale nepustil a já měl chuť ho nakopnout, protože moc dobře věděl, že se mu nevyvleču. „Ty si myslíš, že já bych tě nepustil? Mohls spadnout taky."
Protočil jsem oči. „To je mi u prdele. Prostě se to stalo a přestaň už to nafukovat."
Joni mě konečně pustil. „Ty to nechápeš, co?"
„Co bych jako měl chápat?" zajímal jsem se. Joni otevřel pusu a dost mě jeho odpověď zajímala, ale najednou jsem někoho zahlídl, jak jde k nám. Byl to ten chlap, co Joniho vytáhl. Fakt jsem doufal, že přesměruje tu otravnou vděčnost na něho, ale nedostal k tomu šanci.
7. Dám ti tolik času, kolik potřebuješ
7. 2. 2022
„Taimi, počkej," otevřel jsem oči. „Já to chci udělat i…" Jenže ona už byla pryč. „Před tebou. Jenom potřebuju čas," dořekl jsem a chytil Jyrkiho za rameno, protože se chystal zapnout stan. „Po-počkej. Musím za ní."
„Ne teď," odpověděl a odtáhl moji ruku.
„Jenže ona je asi naštvaná."
Jyrki zavrtěl hlavou. „Hlavně se teď uklidni. Fakt to není dobrej nápad, akorát se pohádáte."
Flustrovaně jsem dosedl na paty. „Posral jsem to."
Jyrki znovu nesouhlasil. „Ne. Potřebuješ na to jít pomalu."
Zafuněl jsem. „Možná až moc."
„To nevadí."
„Tobě možná."
6, Nepouštěj mě
6. 2. 2022
„Chyť se!“ zakřičel jsem a cítil, jak mě Leena drží za nohy, abych nesklouzl. „A zapři se, doprdele!“
„Stěny jsou kluzký, debile!“ ozvalo se zezadu. „Řekl ti to!“
„Neslyším padat kamínky. Neslyším. Nepouštěj…“ mumlal Joni, ale já odpovídal Leeně.
„Má dlouhý nohy. A drapáky na botách. Joni, zapři se, ať můžeš po tý stěně vyšplhat!“ Nikam moje slova ale nevedla. Zavřel jsem oči a v posledním zoufalém pokusu ho zkusil chytit i za druhou ruku a vytáhnout nahoru. Moje tělo popojelo ve sněhu a všichni tři jsme zakřičeli, když jsem se naklonil nad propastí. Teď jsem viděl to, co Joni. Stěny pokrývaly zmrzlé vodopády a dole byla černočerná temnota. Neměl šanci, a já ho nevytáhnu. Ruce mě neskutečně bolely a už v sobě neměly žádnou sílu. Chtěl jsem něco říct, ale jak bych se mu za to, že ho nechám padat, mohl omluvit? Nakonec jsem teda neřekl nic a chtěl pustit jeho ruce. Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl, ale nešlo to. Ne, když mě znovu poprosil, abych ho nepouštěl, a podíval se na mě očima zalitýma slzama. Zavrčel jsem sám pro sebe a držel ho. Nakonec ho stejně pustím, až to moje svaly nezvládnou, a bude to za malou chvíli, ale já jsem potřeboval, aby byl tu chvíli ještě naživu. Leena mi něco říkala, ale nedokázal jsem ji vnímat. Hleděl jsem na Joniho a on na mě. Oba jsme se třásli vyčerpáním a neskutečným strachem, ale tak nějak jsem věděl, že on už je v nitru klidný. Věděl, že ho pustím. Pokusil se na mě usmát, ale nedokázal to.
5. Věříš mi?
5. 2. 2022
Pobaveně nade mnou zavrtěl hlavou. „A já myslel, že tě ty blbý vtipy přešly.“
„Ne, dokud tě pořád rozesmějou.“ Pohlédl na mě a stiskl mou dlaň. Ulevilo se mi, ale pak jsem si vzpomněl, co říkala Taimi. „Má pravdu. Hřeješ.“ Odmlčel jsem se, abych správně zformuloval myšlenky. „Vím, že bys mi nikdy neublížil, i kdybych tě sebevíc naštval. Naše láska je na to moc silná. Kdyby nebyla, tak už je ze mě dneska rampouch.“
Jyrki se zamračil a vytrhl se mi. „Jdi do prdele.“
Zmateně jsem povytáhl obočí. „Můžeš mi říct, v čem je problém?“
Povzdechl si. „To není o tobě. Neublížil bych nikomu. Mám to pod kontrolou.“
„Jyrki…“
„Ne. Já myslel, že jsi… že jsi přišel za mnou, ne mi přeříkat, o čem s tebou mluvila Taimi, protože ty si to nemyslíš.“ Přemýšlel jsem, co tím chce říct. „Mně nevadí, že se ti nelíbí, že jsem si tu moc nechal, ale ty na mě hledíš jako na stvůru, která za to chudinka nemůže. Poslední dobou se nechováš jako člověk, do kterýho jsem se zamiloval.“ Každé jeho slovo mi vráželo nůž do srdce.
„Jenom se o tebe bojím, Jyrki,“ zašeptal jsem.
„Ale to já přece vím,“ namítl. „Jenže já jsem se do kluka, kterej bude dělat všechno třeba i proti mojí vůli, jenom aby mě chránil, nezamiloval. Já jsem se zamiloval do kluka, který mě s těžkým srdcem nechal odejít do hor s tím, že už se možná nevrátím, protože jsem to potřeboval.“ Upřel na mě ty světle modré oči. Možná teď o něco více připomínal svoji smečku. „A jo, vím, jak to dopadlo, ale přece se ke mně teď nezačneš chovat jinak. Vždycky jsi věděl, že se chci zabít.“
Zamyslel jsem se. Napadlo mě, že to bylo jiné, když se o to doopravdy pokusil, ale nebylo. Konečně pak našel odvahu, aby udělal kroky, které vyřešily jeho problémy, takže jsem ten pokus zpětně vnímal pozitivně. „Co bys teď ode mě potřeboval?“ zeptal jsem se.
Naklonil hlavu na bok. Od té doby, kdy nosil kuklu, si tohle gesto hodně osvojil. „Myslíš, že bys mě dokázal brát přesně takovýho, jaký jsem? Každou moji část? A byl bys ochotný se mnou zkrátka na nějaký čas zůstat v horách?“